„A jak reaguje na chemoterapie?“ ptá se mě nefrolog, který nám přišel říct, jak bude pokračovat Theina léčba.

„Pokud myslíte na aplikaci, tak hrozně. Už od rána tuší, že jedeme do nemocnice, a když vejdeme do ordinace, tak zpravidla brečí. Podle mě to ale není tím, že by ji to bolelo, ale že má strach a je ve stresu z toho, že ji držíme,“ krčím rameny.

„To jinak…,“ nedopoví větu doktor, protože mu skáču do řeči:

„Já vím. Vím, že jinak by nebylo možné jí to píchnout. Jen že jste se ptal,“ říkám a je na mně znát, jak moc to bolí i mě. Celý rozhovor slyší i sestřička Lenka.

Chemoterapie v Theině případě probíhala tak, že má voperovaný port a do něj se zavádí jehla, pomocí které se do těla dostávají léky. To celé trvá přibližně deset minut. A těch deset minut Theu držíme a ona se vzpíná a brečí… Brečí strachy tak, že to rve srdce…

„Něco mě napadlo. Zkusíme to jinak,“ říká mi sestřička Lenka, když doktor odejde.

Thea má tentokrát port napíchnutý už z rána, což trvalo asi dvě minuty. Teď je třeba jí tam vpravit všechny léky, takže jsem věděla, že nás čeká osm nekonečných minut. Podívám se na sestřičku s otazníkem v očích.

„Posaďte si ji na klín. Theuško, budeš mi teď pomáhat,“ říká Theulíně, která je nejspíš stejně zmatená jako já, protože ani jedna nevíme, co se bude dít. Sestřička přikládá stříkačku s chemoterapií k hadičkám vedoucím do portu a říká Thee, ať vyhodí víčko. Thea ho vyhazuje a usmívá se.

Očividně ji tahle nová hra baví.

Sestřička pokračuje. Pak jí nechá vyhodit i prázdnou injekční stříkačku. A Thea si nejspíš vůbec nevšimla, že jí ty podivně zbarvené tekutiny vpravuje do těla, a vesele spolupracuje. 

Osm minut v sedě.

Osm minut hrou.

Osm minut, které by Thea za normálních okolností probrečela.

Na konci ji jen na pár vteřin pokládáme, aby jí sestřička vytáhla jehlu a nezranila ji. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že to sestřička zkusila….Že ji to napadlo….Že jí na Thee záleželo.

Ona se sice nepřestala bát, ale místo deseti minut teď trpí „jen“ dvě. A my oba s ní. Děkujeme.