„Kdy budete mít děti?“ „Nechceš už té kariéry nechat a mít děti?“ „Vaši se těch vnoučat asi nikdy nedočkají, když jsi furt někde v trapu.“ Otázky, které se množily s přibývajícím věkem. Moje odpověď, že podstupuju IVF a nedaří se, většinou zabrala a dotyčného umlčela. Sevření na hrudníku, které ta otázka vyvolala, ale bolelo ještě několik dní a nocí poté.

„Skoč! Bude ti líp!“ ozval se mi v hlavě hlas po sedmém neúspěšném pokusu. Bylo léto a my utekli před tím vším do Slovinska, do hor. Ve chvíli, kdy jsme lezli na horu Mangart a já nebyla na laně, mě napadlo to všechno skončit. Bylo by to přece tak jednoduché. A tady by šance na přežití v podstatě nebyla.

„Lucouši, co ti je?“ přišel Martin a hned věděl, že něco není v pořádku. Sedla jsem si na bobek a začala brečet. Byla jsem po pěti letech a sedmi neúspěšných pokusech tak psychicky unavená, že jsem si nedokázala představit, že ještě někdy nějaký další podstoupím.

Bolest pokaždé, když je na papírku jen jedna čárka, se dá jen těžko popsat. Pokaždé je to, jako by se v jediné vteřině zničilo všechno, co jsem měla. Jako všechno, po čem jsem kdy toužila. Ten sedmý pokus byl zároveň asi zlomový.

Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že možná nikdy děti mít nebudeme.

Desáté IVF nám ale přineslo to největší štěstí na světě. Theu.

Zároveň ale mou obavu, že IVF může mít souvislost s Theiným onkologickým onemocněním, znáte.

A znovu chci říct…

Nebojuju proti IVF.

Jen chci říct, že by měly existovat průzkumy, které by odpověděly na to, zda má, nebo nemá vliv na zdraví dítěte…