„Tak bohužel, už jste ovulovala,“ konstatuje doktorka, jako by se nic nedělo, a podává mi papírové utěrky na otření. Dívám se na ni a moc nechápu, o čem mluví. Teda chápu. Ale nevím, co to pro nás znamená. Můj pohled neopětuje.

Otevírá počítač, chvíli něco ťuká a pak, nejspíš aby obhájila svůj špatný výpočet, řekne: „Normálně míváte ovulaci devátý den a teď to bylo osmý.“ Konečně zvedne oči. „Budete muset přijít příští měsíc znovu.“ V tu chvíli mi jen bleskne hlavou, že to nedám. Je to desáté IVF a my si nejsme jistí, že další zvládneme.

„Musíme najít jinou kliniku. Tady je furt něco. Jednou tě nepozvou na spermiogram, jindy mi nepředepíšou léky, a o tom, že nám volali výsledky cizích lidí, ani nemluvím,“ rozčiluju se doma o hodinu později.

Vztek vystřídaly obavy. Připadám si jako položka v rozpočtu kliniky. A vlastně jí jsem.

Dneska jsem si znovu přiznala, že se už dlouho na téhle klinice necítím dobře. Ještě ten den se objednávám jinam. Čekací doby jsou ale dlouhé a já vím, že zmrazené embryo přesouvat chtít nebudeme.

„Jak se cítíte?“ ptá se doktorka, když přijdu na nový termín, který mi dala. A já přemýšlím, jak moc chce slyšet pravdu. Neodpovídám.

„To není možný. Ne, to není možný,“ těká doktorka očima z monitoru na papír a zase zpátky. „Vy už jste zase po ovulaci.“

Můj vnitřní monolog z té chvíle by publikovatelný nebyl.

„Jakože mám čekat další měsíc?“ řeknu tónem, který zní, jako bych všechna sprostá slova z mé hlavy právě použila. Než stihne odpovědět, vyhrknu: „To ale nějak dokážete spočítat, ne?“

„Ne přesně.“

„Ale kdybyste věděla, že jsem ovulovala včera?“ skočím jí do řeči.

„Tak bychom transfer udělali 9. 3.“

„Vydržte, jdu si zavolat,“ nechám ji sedět v kanceláři.

„Já už tady být nechci. Tak to prostě risknem. Stejně jim tady nevěřím, takže prostě devátého bude transfer a my příště půjdeme na novou kliniku a zkusíme to naposledy jinde,“ chrlím Martinovi do telefonu, co se stalo.

Souhlasí.

Poprvé za celou dobu jsem si nedělala těhotenský test dřív, protože jsem si byla jistá, že nevyjde. Poprvé jsem nepřemýšlela, co bude, když to nevyjde. Poprvé za celou dobu jsem sportovala tak, jak jsem normálně zvyklá. Žádné šetření, protože co kdyby. Jen Sněžku jsem otočila pod vrcholem, protože jsem se cítila blbě. Prostě jsem nevěřila, že bych mohla otěhotnět, a vlastně už jsem plánovala, jak půjdeme na novou kliniku.

To už jsme ale nemuseli. 9.3. slaví to naše největší štěstí na vloženiny.