Zazvoní telefon. „Onkologie – lékařský pokoj,“ svítí nápis na displeji. I když na to čekáme, stejně mě to vykolejí. Na vteřinu zavřu oči. Pere se ve mně, jestli to vůbec chci zvednout. Vím, že musím. Ale taky vím, že to za chvíli může bolet. Hodně.

Zažili jsme to před měsícem.

„Čepelová, dobrý den,“ ozve se známý hlas vedoucí lékařky na onkologii malých dětí.

„Dobrý den, paní doktorko,“ zmáčknu Martinovi ruku.

Z telefonu se ozve: „Mám výsledky.“ A pak ticho. Strašně dlouhé. Pocitově třeba minuta, možná déle. Ve skutečnosti to byla nejspíš jen vteřina. „…a jsou dobré.“

Zbytek toho, co paní doktorka pak říká, vnímám napůl. Musela jsem si sednout. Klepu se. Brečím.

Naštěstí byl telefon nahlas a poslouchá i Martin. Tiskneme se k sobě asi půl hodiny. Přiznávám, že se bojím radovat, protože vím, že další boj je ještě před námi.

Teď budeme čekat, až se paní doktorka spojí s lékaři v zahraničí (Theinu variantu v ČR ještě neviděli, proto všechno konzultují) a proberou další postup. Máme vyhranou bitvu.

Těžkou bitvu.

Ale zdaleka nejsme na konci.

I tak ale děkujeme za obrovskou podporu a dneska se maličko radujte s námi. A my jdeme koupit nanuky na malé dílčí vítězství.