„Tu první SMSku jsem smazala asi čtyřicetkrát. Psala jsem třeba: ‚Jak se máte?‘, abys věděla, že na vás myslím. Jenže jak byste se asi mohli mít, viď?“ říká mi včera u kávy kamarádka.

Vzpomínaly jsme na to, jak jsme se před rokem viděly poprvé od toho, co se nám stalo.

A nebyla jediná, kdo nevěděl, jak začít řeč. Co říkat.

A když se zeptáte mě, tak vám taky nejspíš neporadím konkrétní větu, jakou říct člověku, když se ocitne se svým dítětem v „pátém patře“, protože každý jsme jiný. Někdo potřebuje slyšet, že je silný. Jiný naopak potřebuje dodávat odvahu. Někdo chce slyšet statistiku. Jiný třeba příběhy s dobrým koncem. Někdo si chce povídat. Dalšímu bude stačit esemeska, že na něj myslíte. Troufám si ale tvrdit, že všichni do jednoho potřebují vědět, že na to nejsou sami. Že mají ve svém okolí lidi, kteří na ně myslí.

Takže pokud máte někde v nemocnici někoho, koho se rakovina právě teď týká, seberte odvahu a jednoduše se zeptejte, co pro něj můžete udělat.

Dost možná vám odpoví, že vůbec nic, protože teď mohou pomoci jen doktoři.

Ale bude vědět, že jste tady pro něj.

A to je to nejvíc.

P. S. A nebo vezměte plyšového medvěda a pověste ho na plot.