ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN DEVÁTÝ - 8. 1. - MARLA

Ráno vstáváme o dost později než ostatní dny. Musíme se sice stěhovat do jiné chaty, protože tady dvě noci za sebou už neměli, ale ve chvíli, kdy rozlepím oči, už bychom za normálních okolností vypočítávali, jak po návratu změníme život, budem sportovat a do rytmu těch planých slibů bychom funěli do kopce. Ale to až zítra. Teď se jdeme v klidu nasnídat do jídelny. Pro ty, kteří v egyptských hotelích kritizují 10 narvaných stolů jako malý výběr, dodám, že snídaně je opět stejná – bageta, marmeláda, čaj, kafe.

Je tu opět malý heliport, na který před chvílí přistál vrtulník a vyběhl z něj malý chlapec. Tak nějak si představuji začátek knížky Bohumila Říhy Honzíkova cesta zasazený do zdejších reálií. Po odletu vrtulníku byl zas heliport náš. Dron se zpočátku cuká a oznamuje, že je vítr. Po chvíli ale přece jen poslechne a vzletí. Párkrát nás obkrouží a připomíná orla skalního lovícího hraboše, když se střemhlav řítí k zemi. Běžím hned zjistit, jak fatální následky tenhle kreativní kousek má. Místo toho se mi ale podaří zjistit, že vrtule jsou z tvrdého plastu, který je schopný během jednoho otočení vrtulkou ufiknout mi kus kůže. Řez je krásně hladký a zbarvuje se do ruda. Přežil. Tedy dron. Můj prst je teď snadno identifikovatelný při odběru otisků prstů.

Raději létání necháme a jdem na procházku, abychom aspoň trošku protáhli svaly – čti: jdem do místního kiosku na pivo. To tady stojí 2,5 eura, kola také, kafe 2 eura, 1,2 l vody 4 eura a bouchon 5,5 eura. Zapínáme překladač ve snaze zjistit, co za pochoutku stojí 5,5 eura, a dozvíme se, že zátka. Martin neodolá a jednu si dá. Dostane zapečenou bagetu s masovými koulemi, hranolky, majolkou a sýrem. Svou zátku si pak dávám i já.

Po svačince zmakaní víc, než kdybychom šli svou denní dávku, jdeme do nové gite. Haleluja, mluví tu anglicky. To je poprvé, kdy se s někým místním bez problémů domluvíme. Dáváme si teplou sprchu, která tu mimochodem je samozřejmým luxusem ve všech chatách, a já jsem za ni vděčná.

Večeře dnes překvapí. Jsem připravena na rýži, čočku a maso a máme salát, rýži, čočku, maso a krevety. A salát ze zelí, mrkve, kukuřice a ananasu je nečekaně úžasná změna. U stolu s námi tentokrát sedí Francouzka Perine žijící na Reunionu a její (dle oční kamasutry soudě) milenec Steven z Belgie. Perine je mořská bioložka, on zkoumá řeky v Africe, takže se nenudíme. Kromě podvodního světa se dozvíme i hodně o Reunionu. Například vulkán Piton de la Fournaise vykazuje větší aktivitu a zdá se, že bude chrlit. Aktuálně jsou letní prázdniny, proto některé gite jsou zavřené. Nejvíc mě baví informace o provozu helikoptér. Ty nejen přivážejí zboží, ale také třeba stavební materiál a ve speciálních nádobách odvážejí odpad. Co se lidí týče, tak ti mohou létat k obvoďákovi, na gyndu, k zubaři, na ORL, prostě v neemergentních případech, vždy v pondělí a v pátek. V jiné dny musí platit. Jinak se lidé dopravovat smí jen z hor dolů, např. na návštěvu, a to za poplatek. Přiletět do hor je zakázáno, takže Honzík dnes ráno letěl načerno. To mu ty prázdniny pěkně začínají. My se taky můžem dopustit podobné nekalosti proti zdejším pravidlům, a to kdybychom se pokusili vyvézt ze země polštář, přikrývku nebo nábytek. Proč? Netuším.

Na konci večera se loučíme bohatší o informace a Perine nám nabízí, že když budem v Saint Denis chtít přespat, máme se ozvat. Tak uvidíme. Dobrou noc.