Reunion a Maurcius

Už 18 dní jsme doma a protože Mauricius se mi nevryl ani do srdce, ani do mysli, zato do peněženky udělal slušnou rýhu, vezmu to hodně telegraficky. Za mě je Mauricius marketingová bublina vhodná pro cílovku Ordinace.

• Na Mauriciu se řídí vlevo, což hned okusil náš kamarád Kedves Gyula z Maďarska, kterého jsme před pár dny potkali v Mafate a teď náhodou na letišti. Odvezl nás půjčeným autem do ubytka a rozhodně to splnilo mé očekávání zážitků.
• Na Mauriciu milují pikniky. Každý víkend se snad úplně všichni z vnitrozemí sjedou na pláže a celý víkend sedí na dekách, pojídají, popíjejí, někteří postaví stany, někteří přivezou reprobedny. Městské pláže tak připomínají Mácháč v době jeho největší slávy.
• Na rozdíl od Mácháče je stanování na pláži a v přilehlém borovicovém háji zadarmo, takže pokud by někdo chtěl hodně lowcost Mauricius, tak stačí vzít stan.

• Na veřejných plážích jsou záchody, které jsou oproti Reunionu (překvapivě) velmi čisté.
• V lednu bývají na Mauriciu cyklony. Něco jako začne za pár hodin tady. V předpovědi se to nedozvíte, ale v sámošce u pokladny ano. A taky to poznáte podle toho, že začnou vytahovat z vody lodě. Během našeho pobytu byl jeden, zničil pár dřevěných slunečníků, popadalo pár stromů. Nic vážného.

• Když pojedete na nejpropagovanější výlet na 7 Coloured Earth, tak doporučuju nejezdit za deště nebo po něm, to pak je 2 Coloured Earth a prachy za to, že chybělo pět barev, vám nikdo nevrátí. Navíc si tam budete připadat jak na Václaváku, protože zřejmě české cestovky odvádějí nejlepší práci a na tenhle výlet nalákají nejvíc důchodců.

• Ani pod vodou to na Mauriciu není o moc lepší. Ne že by tam byla slyšet čeština, ale i tady chybí barvy. Sice v Lonely Planet tvrdí, že ostrov obklopují krásné korály, ale my zhýčkaní Egyptem…
• Jedinou výjimkou je výlet za delfíny u Tamarinu. Je jich tu tolik, že místní dokonce garantují, že je uvidíte, a pokud ne, vezmou vás další den zadarmo znovu. Byli opravdu všude a bylo to krásné navzdory tomu, že tam bylo hodně lodí. Doporučuju jet na tenhle výlet v 6 ráno, to tam prý bývají tak dvě, tři lodě a to musí být nezapomenutelné.

• Tedy alespoň pro mě víc než vidět nejdražší známku na světě. Tu rozsvěcí každou hodinu na pět minut a věřte mi, že celou dobu, co jsem na ni koukala, jsem přemýšlela nad jedinou věcí – proč.

• A teď něco z běžného života:
• Odpadky tu házejí do jakési díry v plotě a tu si pak popeláři otevřou z druhé strany a lopatou házejí do popelářského vozu. Odpadové hospodářství jinak.
• Na druhou stranu v obchodech jsou jen recyklovatelné sáčky na pečivo nebo ovoce.
• Doprava po ostrově patří mezi nejjednodušší, jakou jsem v zahraničí zažila. Autobusy jezdí furt, zastavují na každém rohu i na mávnutí. A každý vám na ulici poradí, jak se kam dostat, protože těch silnic a směrů tu zas tolik není.
• Řidiči autobusů jsou zřejmě největší fanoušci filmu Rychle a zběsile a jsem ráda, že jsme si nikdy žádnou z jízd nedali na stojáka.
• V autobuse chodí týpek, který prodává lístky, a občas nastoupí další, který ho kontroluje. Prodávající jsou zpravidla velmi překvapení, když vidí v jejich autobuse bělocha, takže si k vám sednou a pokládají nepřeberné množství otázek nebo povídají o svém životě. O jednom třeba víme, že zná český fotbal, sází na naši ligu, má problém s manželkou, protože ona chce třetí dítě a on ne, nemá rád policajty, ale ten můj je mu sympatický, protože je big man a žije s creative woman, co má podle jeho názoru big money. Těžko říct, co tím chtěl říct, každopádně když tenhle prodejce vystoupí a vy se bojíte, že si nemáte u koho koupit lístek, nebojte se, on se za chvíli zas objeví. Třeba si jen na jedno kolo jízdy odskočil k milence.

Mauricius si mě sice nezískal, ale jako zastávka při cestě na Reunion je to tam OK. Každopádně já už bych zas někam jela... tak snad brzy zážitek nebo nic.

Poslední den na Reunionu. Budík zvoní v šest a my se tentokrát přemlouváme, zda na Maido, nejvyšší vyhlídku na Reunionu, jet. „Když už jsme vzhůru,“ zní nepříliš přesvědčivě výsledný verdikt. Já ještě v polospánku na sebe obléknu sandále a šaty, které jsem měla u Ludovica, jako bych zapomněla, co mě čeká, a vyrážíme. S každým ujetým kilometrem teplota postupně klesá. Na Maido, na rozdíl od pobřeží, je o deset stupňů míň a já se klepu jak tuky na břišních tanečnicích.

Pohled shora ale zahřeje. Pamatujete si místo, kde jsme na rozcestí měli možnost jít doprava, kde bylo sluníčko, nebo vlevo, kde byla mlha, a my museli vlevo, protože tam bylo naše ubytování? Kdybychom se tehdy vydali vpravo a dali si 2 kilometry s převýšením 300 m, vylezli bychom tady, na jednom z exitů z Mafate. Pohled je to bez přehánění božský. Vidíme celou trasu, kterou jsme v Mafate šli – 1. den – Dos D´Ane – Deux Bras – Cayenne, 2. den – Cayenne – Illet des Latarines – Illet des Oranges – Roche Plate, 3. den – Roche Plate – vodopády Trois Roches Falls – Marla, 5. den – Marla – Col du Talbit – Cilaos (snažila jsem se nakreslit na fotku, ale na telefonu to moc nejde).

O hodinu později už šnorchluju v zátoce Saint Gilles. Žraloci v nedohlednu stejně jako pestré korály a hejna rybek. My zmlsaní Egyptem se jen pozdravíme s Nemem, který stejně jako všude zvědavě vykukuje ze sasanky, a zklamaní míříme na ovocný trh do Saint Paul. Tam konečně seženeme první kokos, ochutnáme nové ovoce longanis, zřejmě odrůdu liči, pochutnáme si na kokosové zmrzlině a koupíme domů růžový pepř.

Sraz s Perine, mořskou bioložkou, se kterou jsme se seznámili v Marle a která nám nabídla nocleh, máme až v osm, a tak jdem v hlavním městě Saint Denis do Pařížské. Odtud by ale lobbisté Janě Nagyové Nečasové přivezli maximálně cetky v hodnotě, kterou by si zasloužila. Na rozdíl od té naší totiž v Rue de Paris nejsou butiky s předraženými značkami, zato je lemovaná kreolskými domy z 19. století.

Následuje hra „najdi otevřenou restauraci“. Hrajeme ji podobně jako policajti procházejí rojnici. Ulice v centru Saint Denis jsou totiž stejně jako v New Yorku poskládané kolmo na sebe. Systematicky jimi tedy procházíme, ale po hodině propadáme obavám, že naše pátrací akce dopadne podobně jako hledání článku Ferdinanda Peroutky. „Není přece možné, aby tu nebyla žádná restaurace,“ říkám si, když najednou vidíme barevnou výlohu. Jednu jedinou. Opuštěnou. Marockou Le Casablanca (mimochodem do Maroka bych v dohledné době ráda jela, takže kdyby měl někdo stejný cíl, pište). Výborné kuře z tajinu bereme i pro Perine.

Cestou k autu najednou vejdeme do uličky, kde je restaurací snad čtyřicet. Hraje tu hudba a je tu plno. Pro ty, kterým by snad také v Saint Denis kručelo v břiše, všechny restaurace, snad kromě jediné (tu ale moc doporučuju), jsou u kostela. Ovečky se zkrátka nasytit musí.

Večer trávíme u Perine na její terase s výhledem na město pod námi. Zítra už nás čeká Mauricius. A tak, jak říkáme v Na cestě: Nashledanou, Reunione. Au revoir!

Vypadá, že se moc netěší. V obličeji se mu mísí zvědavost a strach. Ještě ho chvíli nechám. Přecijen narozeniny má až 26. 1., takže čím později prozradím, kam jedem, tím lépe. Je šest ráno. Beru navigaci a jen říkám, kudy má jet. V duchu si myslím, že už musí tušit, blížíme se totiž k letišti. „Tady zaparkuj,“ říkám úmyslně s výhledem na nápis Runhelico a billboard, na kterém je vrtulník, paragliding a seskok padákem. Martin ztěžka polkne. Na rozdíl ode mě nemusí mít adrenalin za každou cenu. „Jdu se zeptat, jak to bude,“ nechávám ho sedět v autě. Po chvíli se vracím. „Už mi to prozradíš?“ nevydrží to oslavenec. „Tys to ještě nepoznal?“ napínám ho... „Jdem na vyhlídkový let vrtulníkem. Aby sis pamatoval, kde jsi slavil své čtyř... teda devětatřicetiny.“ Viditelně se mu ulevilo.

Během letu, který trvá 55 minut, obletíme všechna místa, kde jsme v průběhu naší cesty Reunionem byli, ale i ty, které jsme nestihli. Bohové El Vulkano nám tentokrát pohled na majestátní sopku nedopřejí. Nad kráterem vlétáme do bouřkového mraku a vidět není téměř nic. Občas to houpne, ale nijak zásadně. Z vrtulníku se nám náš pochod po Mafate zdá ještě bláznivější, vodopády větší, strže příkřejší, cestičky užší a i když to všechno obletíme strašně rychle, ani jeden nemůžem věřit, že jsme tenhle ostrov z půlky obešli a z půlky objeli.

Jedno z mála míst, které jsme při cestě Reunionem vynechali, je pobřeží. Po ranním zážitku tedy nakoupíme dobroty a vyrážíme stejně jako místní na piknik na Cap Méchant. Něco na tom piknikování je a mé myšlenky na chvíli zabloudí do ČR, protože se už teď těším na letní grilovací sezónu u našeho bazénu.

Nasnídaní jedeme na dvoje vodopády. První se jmenují Jackeline a jsou hned v nedaleké vesnici, na druhých už jsme jednou byli, ale vracíme se rozloučit. Jenže prší, takže jedeme zpátky, beztak za tři hodinky jsme pozvaní na večeři. Cestou vidíme stopaře. Nemůžeme nezastavit. Jenže jsou čtyři, takže Clio je narvané po střechu a trochu připomínáme Homolkovi. Francouzským dopravním předpisům navzdory. Norka, Němka a dva místní. Všichni studenti na Erasmu mající zrovna prázdniny, takže vyrazili k vodě se koupat. Zdejší řeky jsou v obležení podobně jako Náplavka.

Večer vyrážíme za Ludovicem a Laurou, kteří nás pozvali na večeři. Nechceme přijet s prázdnou, tak berem kartóny různých druhů piv, aby na Čechy dlouho vzpomínali.

Když nám vrací naše zavazadla, vůbec nechápem, kolik jsme toho tady měli schovaného. Tohle všechno jsme vezli zbytečně. Snad jen potápěčské vybavení ještě budem potřebovat. Protože Laura básní o karlovarských oplatkách, ještě balík vyndavám a ona děkuje, jak kdybych jí právě dala nejlepší jídlo na světě. Chvíli přemýšlím nad jejich chutí a přiznávám, že v ČR si je hned koupím... tedy poté, co si dám vepřo, knedlo, zelo.

Červené trenky v mém obličeji malinko vybledly do odstínu oblečení Paris Hilton. Po ránu se vydáváme prohlédnout si Hell Bourg, ospalé lázeňské městečko. Kdo si teď na chvíli představil Mariánky nebo Karlovy Vary, kolonádu, vínko, aperol, oplatky, ať svou myšlenku rychle zaplaší. Hell Bourg je typicky horské městečko v nadmořské výšce 950 m n. m. obehnané vysokými štíty hor. Jsme totiž ve třetí kaldeře, v Salazie. Barevné kreolské domy podél hlavní třídy dávají městu atmosféru a většina cestovatelů sem míří kvůli horám. Vede sem jediná silnice a odtud zase po svých. Jenže my musíme zítra ráno být v Saint Pierre kvůli Martinovu dárku k narozeninám, takže po nasátí atmosféry sjíždíme dolů do údolí.

Cestou se chci stavit na vodopádech Voile de la Mariée a zkusit tam točit dronem. Kolem vodopádu je totiž dlouhý kaňon a určitě tam nebude větrno ani žádní lidé. Cesta tam je šílená. Zatáčky jsou výhradně 180 ° a vždy v prudkém kopci. Troubíme jak stádo jelenů v říji. Adrenalin mám vypumpovaný mnohem výš než při canyoningu. Z místa spolujezdce je totiž dobrý výhled na strmé srázy. Ufff, jsme nahoře. Parkujeme auto s tím, že zbytek dojdem pěšky. Jenže nás zastaví značka, které rozumíme i bez znalosti řeči se zvučným R. Nebezpečí pádu skály, zákaz vstupu. Prozkoumáváme mapu a rozhodujem se, že vyrazíme na vodopády Bassin la Paix, které jsou zase úžasné.

Když v dubnu 2019 hořel Notre-Dame v Paříži, psala o tom média po celém světě. Když v dubnu 1977 natekla láva do kostela Notre-Dame na Reunionu, troufnu si říci, že o tom psala také všechna média po celém světě, nebo alespoň tom křesťanském. Láva se totiž zastavila těsně před oltářem a přestože okolní vesnici přírodní živel zničil, kostel zůstal téměř nedotčen. Nyní se jmenuje Notre-Dame des Laves a obklopuje ho z velké části už láva dovezená kvůli turistům. Za mě zbytečný fake. A pak má člověk věřit, že Ježíš vstal z mrtvých.

Vracíme se na silnici N2, která vede kolem celého ostrova a je překvapivě více opravovaná než naše D1. Každý rok ji totiž jednou, dvakrát zničí řítící se láva ze sopky Piton de la Fournaise, na které jsme byli včera. Na rozdíl od D1 ji ale poměrně rychle opraví, protože za půl roku se jim to stane znovu. Kdyby to dělali rychlostí našich stavebních firem, silnice Route des Laves, jak jí místní říkají, by byla jednoduše zavřená furt. To bychom se ale nedostali na Le Grand Brûlé. To zní jako známý dezert, ale ve skutečnosti je to oblast lávových polí, kde jsou označené jednotlivé ročníky výlevu sopky. Takže zatímco ve Francii mají ročníky vín, tady ročníky sopečných polí. Podle rozsahu se zdá, že rok 2007 byl opravdu výjimečně silný.

Martin si na vodopádech zničil plavky, takže závěr dne trávíme v Decathlonu. Já jsem vlastně ráda, protože jsem zapomněla po treku v Mafate tuhle značku vychválit do nebes. Oba máme vybavení od nich – ponožkami počínaje přes boty až po batohy – a rozhodně bych neměnila. Ostatně tady jsme zapadli, protože většina lidí, které jsme potkali v horách, byli Francouzi, takže měli stejnou značku.

Spát jdeme brzo, protože ráno čeká Martina jeden z dárků k narozeninám. Nevím proč, ale zdá se nervózní.

Dneska jsme se vyspali poprvé jako doma. Ubytování i snídaně v penzionu Le Nid d'O byly skvělé. U jídla mi Martin říká, že četl, že na Filipínách začala chrlit sopka Taal, na které jsme s Hana Hana byly. Chudáci Filipínci. Pořád tam něco řádí – zemětřesení, sopky, tajfuny, povodně. Snad se tahle sopka připomínající matrjošku brzy vyřádí. A snad její sestra, na kterou se dnes vydáváme my, taky nezačne bláznit. Podle Perine, mořské bioložky, kterou jsme potkali v Marle, už zaznamenali vibrace, takže to místní očekávají. Ostatně vulkán Piton de la Fournaise, který má 2632 m n. m., je jedním z největších a nejaktivnějších vulkánů na světě.

Cesta zpočátku vede zemědělskou oblastí a člověk by při zamhouřeném oku řekl, že je možná na Vysočině. Jen ty krávy jsou tady pro našince trošku exotičtější. Při dalším stoupání začíná jehličnatý les, pak kleče a nakonec měsíční krajina. To už se silnice, která dosud byla skvělá, mění v tankodrom a my v autě připomínáme hračky, které se za komunismu dávaly na palubku auta a uvolněná hlava jim kývala do rytmu jízdy. Vézt mléko, dovezem stlučené máslo. Jestli vulkán začne chrlit, tak po téhle cestičce nemáme šanci ujet.

Zaparkujeme na parkovišti a já se ofrňuju, kolik lidí tam je. Nemám ráda turistické atrakce a tady na vyhlídce stojí spousta lidí typu, který nemusím. Muži mají tílka s co největšími značkovými nápisy, přes rameno „pánskou“ kabelku a na čele zrcadlovky, ženy kabelčičky a pantoflíčky à la Sarah Jessica Parker, jen ne originál. Naštěstí jejich návštěva se smrskává na pár cvaknutí foťákem z vyhlídky ve výšce 2350 m n. m. a historku, že byli na vulkánu. Pár z nich spolu s námi klesá 516 schodů do nejmladší kaldery Caldera de l’Enclos Fouqué.

Tam ale naše cesta nekončí. Čeká nás 14 km a stoupání o něco vyšší, než je Eiffelovka. Přejít kalderu nám trvá přibližně půl hodiny. Cestou ztrácíme postupně většinu turistů bez ohledu na velikosti nápisů na jejich oblečení. V dohledu máme již jen čtyři dvojice a jednu rodinku s malou holčičkou. Zajímalo by mě, kolik z nich zjišťovalo aktuální stav sopky na stránkách observatoře v Bourg-Murat a kolik ví, že tu je ohňostroj dvakrát ročně. Poslední exploze El Volcano, jak se sopce přezdívá, byla totiž 11. 8. 2019.

Cesta nahoru se každou chvílí mění. Jednou je to pevná láva, za chvíli sopečný popel, jindy zas láva, která je hodně rozdrolená a pod nohama ujíždí. Cestu vytyčují bílé tečky na zemi, které jsou od sebe přibližně metr. Místy je totiž podloží nestabilní a mohlo by se pod váhou propadnout. Ještě že někteří zůstali na vyhlídce. Čím víc padá mlha, tak mě napadá, že bílé tečky mají podobný smysl jako tyče podél cesty na Sněžku. Jednou jsem točila, jak kuchaři z Labské boudy zachránili život, když se ztratil v mlze. Teď už Martina na 20 metrů nevidím. „Má smysl jít nahoru, vždyť tam stejně nebude nic vidět,“ slyším sebe říkat, i když dobře vím, že bych to teď neotočila. Vrchol je prostě vrchol. Mlha ještě chvíli houstne, jako kdyby nás chtěla zkoušet, ale postupně začíná dávat naději. Když vystoupáme na vrchol, je krásně vidět jak lávová pole, kudy každoročně teče láva do údolí a ničí silnici N2, tak i kráter téhle nádherné sopky. Mám o to větší radost, že jsme to neotočili.

Na vrcholku si všichni dávají zaslouženou svačinu a já navrhuju se namazat, protože sluníčko už pomalu vylézá. Martin soudí, že je pod mrakem, navíc máme mikiny, tak netřeba. Souhlasím a začínáme klesat. Dolů se mi zase jde hůř. Sem tam to klouže a rovný schod jsem na 14 kilometrech našla snad jeden. Radím, že než pojedete na Reunion, prohledejte babičce lékárnu a tak měsíc před odjezdem začněte pojídat to, co ona má na klouby. Ušetří vás to bolesti kolen, jakou mám teď já.

A ještě jedna rada, vlastně dvě. Když půjdete do hor, namažte se padesátkou a NIKDY nevěřte svému manželovi. My rovnou z parkoviště zamířili hledat lékárnu, protože můj obličej je červenější než trenky, které onehdá zdobily Pražský hrad.

Ráno vyrazím půjčit auto do půjčovny. Vítěznou firmu vybírám podle jednoduchého klíče – jediní mluví anglicky. Půjčujeme Renault Clio. Už včera jsme si všimli, že tady jezdí téměř výhradně velmi malá auta v RS úpravě. Je to dáno zdejšími silnicemi, které jsou úzké, prudké a hodně do zatáček. Velká auta, jako mám já ráda, by se sem jen těžko vešla.

Řízení tady má pár specifik – 70 % křižovatek jsou kruháče, na většině ulic jsou retardéry, někdy i po sto metrech, a kolem cest jsou metrové rigoly, takže když tam auto vjede, má zaparkováno jak jeptiška z Četníka ze Saint-Tropez. Přes den se nesvítí, zato občas se bliká výstražnými, i když pro to není nejmenší důvod. Zřejmě je v autoškole neučili, k čemu výstražná jsou. Co je naopak stoprocentně museli učit jako první, je rozjezd do kopce. Rovná silnice je tu totiž jedna jediná, a to ta kolem ostrova. Na benzínkách tu tankuje zaměstnanec, ceny na všech v celé zemi jsou stejné. Občas narazíte na značku, které nerozumíte, protože je ve francouzštině. Například vykřičník a pod ním dodatková cedule s nápisem „Radier submersible“. Překladač tvrdí, že je to „Odepsat ponorně“. My ji ignorovali, protože Clio není ponorka, že jo.

První naše cesta vedla na jedny z nejhezčích vodopádů Grand Galet. Kdo by čekal zástupy turistů bažících po instagramové fotce nebo po koupeli v průzračné vodě, mýlil by se. Byli jsme tam téměř sami. Po vykoupání jsme zamířili do La Plaine des Cafres, protože zítra se chystáme na vulkán.

Ráno jdeme na stopa. Z Cilaosu vede jen jediná silnice, takže bychom mohli být úspěšní. A když to nevyjde, za hodinu, pokud dobře čteme jízdní řád, jede autobus. První dva řidiči se zubí (vzala jsem si hodně krátké kraťasy) a ukazují, že jedou jen tady ve městě, třetí auto brzdí. Všimnu si řidičky a jásám: „Víš, kdo to je?“ křičím na Martina. Ještě než odpoví, říkám: „Běžkyně Vondrajda.“

Jede stejným směrem, takže za tři minuty máme odvoz. „Viděli jsme Vás běhat v horách,“ začínám konverzaci a dozvídám se, že paní je učitelka tělocviku a běhání je její láska. „Když nemám tak těžká zavazadla jako vy, uběhnu to do Marly za hodinu a půl,“ šokuje mě. Běhat prý chodí každý den. Věk se nedozvím, ale sama v souvislosti s běháním říká, že už je „hodně, hodně, hodně moc stará.“

Cesta dolů do St. Luis nám utíká hodně rychle. Nejen proto, že si povídáme, ale také proto, že jsem tuto starší dámu z Vondrajdy překřtila na Niky Laudu, Martin tvrdí, že je to sestra Belmonda. Dolů z Cilaosu je 400 zatáček a my je krouháme ve velké rychlosti. Žena občas zatroubí, to když do zatáčky není vidět a směr naší jízdy se otočí o 180 °. „Troubit se tady musí, ať o vás ví,“ vysvětluje, když se řítíme proti autu a já vyjeknu. „Nebojte, já jsem z Cilaosu,“ uklidňuje mě. Je zlatá, protože nás odveze až na autobusové nádraží. Je totiž neděle, takže tam budeme mít největší šanci, že chytnem bus do St. Pierre.

Ubytování má check-in až ve 14 hod., tak jdeme bivakovat na pláž. Místní pláže jsou specifické. Na většině se koupat nesmí. Žraloci bělaví a žraloci tygří tu mají slušné zářezy. Dokonce poslední tři útoky žraloka se odehrály právě tady. Jeden na začátku roku 2019, druhý v květnu, třetí před měsícem. Všechny byly smrtelné. Zatímco první dva surfaři chytali vlny v zakázaných zónách a stalo se jim to osudným, poslední se koupal v oblasti laguny, kde jsme teď i my, a proud ho stáhl za její hranici, kam si pro něj žralok doplul. Tenhle útok nikdo neviděl, ale ještě týž den byl uloven žralok, v jehož žaludku se našel Angličanův prsten. Pláže, kde se koupat nesmí, jsou označené cedulemi, ty, kde je koupání povoleno, mají velmi mělké dno, v mnoha případech jsou obehnány sítěmi a na bezpečnost tu dozírají kolegové Mitche Buchannona. Já bych se se žraloky jednou potápět chtěla, ale v doprovodu lidí, kterým věřím, že ví, co dělat, a taky až budou napapaní.

Ráno vstáváme plni očekávání. Jak miluju adrenalin, canyoning mě zatím míjel. Vždycky jsem ale věděla, že až jednou bude ta správná konstelace místa, času, počasí, nálady, dopřeji si ho. Od Mathiase, Francouze, který mluví obstojně anglicky, dostáváme první školení už na parkovišti, druhé pod skalami, kde ukazuje na 25metrový vodopád a říká, že tady je konec trasy. Zřejmě aby si ušetřil práci, kdyby už teď někdo tušil, že za tohle mu instagramová fotka nestojí. Přece jen z kaňonu se utíká špatně.

První cesta vede, jak jinak, nahoru. Stoupáme strmou nezpevněnou pěšinou, na jakou jsme tady už zvyklí. Další část už je ferrata. Pro někoho, kdo leze, nic těžkého, ale pro nelezce už asi adrenalinový zážitek. Já se těším do neoprenu, který máme zatím v batozích.

Musíme slanit z jiné strany skály na malý plácek, kde se máme převléci. Kdo někdy oblékal neopren ví, že je to jako když se někdo, o kom přátelé říkají, že je boubelka (o nepřátelích nemluvě), rve do šatů XS. Bridget Jones vám vytanula na mysli správně. Funíme, vzdycháme, vydáváme rozličné zvuky, podle kterých by si někdo mohl myslet, že minimálně táhneme valník, když jsme konečně uvnitř. Teď už jen obléci druhý oblek a pak přilbu a úvaz. Naposledy jsem takhle zpocená byla u státnic. Neskutečně se těším do té ledové vody, když náš guide mění mé plány. Velí, že v plné polní pokračujem v 35 °C nahoru. V 5mm neoprenu se mimo vodu moc pohybovat nedá, takže přelézání drobných skalek a prodírání se křovím z toho činí adrenalinovou disciplínu. Konečně jsme v cíli a čeká nás první malá klouzačka. Voda během vteřiny ochlazuje můj pocit z 35 °C na 10. A já kvituju, že mám dvě vrstvy, a na předchozí stížnosti rychle zapomínám.

Pak začíná zábava, kterou si určitě brzy zopakuji. Skoky do průzračných tůní, slaňování, klouzačky mezi skalami, průlezy, krásné vodopády. Někdy si člověk říká, že tou úzkou dírou nemůže projet, jindy, že se do té malé tůňky nemůže trefit. Zkrátka canyoning předčil má očekávání a určitě ho brzy vyhledám.

V Cilaosu nás po návratu čeká déšť a nové ubytko, kde na záchod nemají dveře. Zřejmě ukazatel blízkosti vztahu.

Ráno vyrážíme na snídani na zdejší minitrh. Konečně ovoce. Sice jsme v horách nebyli dlouho, ale po ovoci jsem měla fakt absťák. Kupujeme ananas, mango a passion fruit neboli marakuju neboli mučenku. Je zvláštní, jak název – alespoň u mě – ovlivňuje, zda na něco mám chuť. Zatímco ovoce, které se u nás občas prodává pod názvem mučenka, jsem nikdy nechtěla ochutnat, passion fruit mi znělo lahodně a rozhodli jsme se ho zkusit. A od té doby ho jíme každý den. Zvlášť v tom vedru osvěží.

Ve městě také potkáváme Vondrajdu. Očividně se už vrátila z Marly, což můj mozek nechápe. Neběží, takže mám čas si ji prohlédnout. Podle obličeje, krku a rukou si stále myslím, že těch svíček na dortu bude mít podobně jako naše Dlouhá noc. Tahle má na sobě kraťasy a nohy by jí kdejaká modelka mohla závidět.

Chceme dnes dát malý výlet v okolí a objednáváme se na zítra na canyoning. Shodou náhod mi FB ukazuje loňský příspěvek, kde píšu, že canyoning jednou chci zkusit.

Jdeme na výlet k vodopádům, které jsou řádně ledové. Jen pro představu o počasí. V horách bylo přes den kolem 24 °C, ale na sluníčku to pořádně pralo. V noci bylo kolem 18 °C, některé chaty měly teplé deky, jiné ne, takže dvakrát jsem spala v elasťácích a dvou mikinách. Zítra při canyoningu v té horské říčce asi zmrznu.

V Mafate je skvělé, že i když už nemůžete, musíte. Jinak než vyškrábat se z Marly do průsmyku Col du Tabit nebo jiného, stejně vysoko, se prostě nedá. Před radostným odchodem nás ale zdrží zjištění, že jsme dronem zatím jen lítali, ale netočili. Kovářova kobyla zkrátka obstojně kulhá. Znovu proto sestavujeme drona a jdeme lítat. Opět protestuje, že je vítr, takže lítám nízko. Jenže mě to pohltí a už si zkouším, jak se dron ovládá. Baterka se za půl hodinky vybíjí, tak už křičím na Martina, že půjdem, když v tom dron letí zas k zemi a mizí kdesi mezi křovím. Našinec by při pohledu na obrovské pole křovisek řekl: „Hledat jehlu v kupce sena,“ já po pár dnech říkám: „Hledat kiosek v Mafate.“ Obojí se zdá téměř nemožné. Přesto oba jdeme hledat. Martin si vzal ovladač a po chvíli slyším: „Stůj, já tě vidím na kameře.“ Naštěstí jsem nikdy netíhla k maskáčovině a má výrazně růžová mikina je vidět jako růže mezi křovím (nebo tak nějak se to říká). Už jsem propadala panice. Ufff. Po chvíli úkroků a ukazování, abychom určili směr, kde hledat, máme dron a zdá se, že v pořádku. Můžeme vyrazit.

Průsmyk Col du Tabit je ve výšce 2080 m n. m., takže nás zase čeká pořádný výstup a pak sestup do 1100 m n. m. Plazíme se nahoru, když v tom proti nám běží žena. Je jí přibližně 70 let, soudě podle vrásčitého obličeje a krku. Její kůže je podobná té Heleny Vondráčkové, ale tahle paní neměla očividně čas, peníze nebo chuť na plastiky. Ještě se za ní otáčím a byť my stoupáme nahoru, ona běží dolů, přesto mi přijde jako přelud. I kdybych se ve věku strašně sekla, není jí ani o den míň než šedesát a dneska ráno musela z druhé strany vystoupat do Col du Tabit a teď... běží! Dost možná Vondrajda, jak jsem si ji pracovně nazvala, trénuje na Grand Raid. Jeden z nejtěžších závodů na světě. Měří 165 km a má celkové kumulované převýšení 9000 m. Proto se mu prý přezdívá Přespolní běh šílenců. Ti nejlepší ho zvládají za 22 hodin.

Nám trvá hodinu a půl, než se vyškrábeme na Col du Tabit. Těšíme se na výhled na druhý ze tří Cirques, který se jmenuje stejně jako největší město Cilaos. Tahle kaldera má silnici i další vymoženosti civilizace a já přiznávám, že nevím, zda se mi tam chce. Pobyt v Mafate zařídil, že jsem nemyslela na práci, pocítila svaly, o kterých jsem netušila, zamilovala se. Navíc počasí jako by mi dávalo za pravdu. Z Cilaosu se valí mlha a není nic vidět, kdežto nad Mafate je sluníčko.

To, že je v Cilaosu silnice, neznamená, že končí krásná příroda. Cesta dolů nám nabídne spoustu krásných nových rostlin, z nichž mnohé vidíme poprvé, a to jsme jen přelezli kopec. Tentokrát je cesta míň příkrá a taky potkáváme už více lidí. Tahle cesta do Marly je asi nejsnadnější, jak se do Mafate dostat. Dole si neodpustíme výkřik radosti, když vidíme silnici. Dívka směřující proti nám se ptá, kde jsme byli, a když jí odříkám – Doux Anos – Cayenne – Roche Plate – Marla and here, uznale hvízdne.

Řešíme, co dál. Buď se dá jít po silnici 6 km do Cilaosu, což je víceméně drobné klesání, nebo jít prudce dolů k vodopádům a pak zas prudce nahoru. Sice delší, zato horší cesta. Zážitek nebo nic. Vodopády za to stály a my za odměnu po vyškrábání se zpět na silnici zkoušíme stopovat. Zastavuje třetí auto, sympatická místní a její přítel z Francie.

V Cilaosu vyrazíme hledat hotel. Městečko není velké, ale náš hotel je až na samotném konci. Ještě 1,3 km. S vidinou konce se už nemůžu dočkat, až budu mít nohy nahoře. 800 m, 500 m, říkám, že bychom se měli někoho zeptat, protože jdeme někam mimo civilizaci. „Mám navigaci,“ šlapeme. 400 m, 200 m, nikde nic. 50 m, nějaký zahrádkář: „Ano, to znám, to je na druhém konci města...“ Měli špatně adresu na Bookingu. Tak hlavně neztratit hlavu, když máte navigaci. Už jen 1,2 km... do kopce.