ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN OSMNÁCTÝ - 17. 1. - ZE ST. GILLES LES BAINS DO ST. DENIS

Poslední den na Reunionu. Budík zvoní v šest a my se tentokrát přemlouváme, zda na Maido, nejvyšší vyhlídku na Reunionu, jet. „Když už jsme vzhůru,“ zní nepříliš přesvědčivě výsledný verdikt. Já ještě v polospánku na sebe obléknu sandále a šaty, které jsem měla u Ludovica, jako bych zapomněla, co mě čeká, a vyrážíme. S každým ujetým kilometrem teplota postupně klesá. Na Maido, na rozdíl od pobřeží, je o deset stupňů míň a já se klepu jak tuky na břišních tanečnicích.

Pohled shora ale zahřeje. Pamatujete si místo, kde jsme na rozcestí měli možnost jít doprava, kde bylo sluníčko, nebo vlevo, kde byla mlha, a my museli vlevo, protože tam bylo naše ubytování? Kdybychom se tehdy vydali vpravo a dali si 2 kilometry s převýšením 300 m, vylezli bychom tady, na jednom z exitů z Mafate. Pohled je to bez přehánění božský. Vidíme celou trasu, kterou jsme v Mafate šli – 1. den – Dos D´Ane – Deux Bras – Cayenne, 2. den – Cayenne – Illet des Latarines – Illet des Oranges – Roche Plate, 3. den – Roche Plate – vodopády Trois Roches Falls – Marla, 5. den – Marla – Col du Talbit – Cilaos (snažila jsem se nakreslit na fotku, ale na telefonu to moc nejde).

O hodinu později už šnorchluju v zátoce Saint Gilles. Žraloci v nedohlednu stejně jako pestré korály a hejna rybek. My zmlsaní Egyptem se jen pozdravíme s Nemem, který stejně jako všude zvědavě vykukuje ze sasanky, a zklamaní míříme na ovocný trh do Saint Paul. Tam konečně seženeme první kokos, ochutnáme nové ovoce longanis, zřejmě odrůdu liči, pochutnáme si na kokosové zmrzlině a koupíme domů růžový pepř.

Sraz s Perine, mořskou bioložkou, se kterou jsme se seznámili v Marle a která nám nabídla nocleh, máme až v osm, a tak jdem v hlavním městě Saint Denis do Pařížské. Odtud by ale lobbisté Janě Nagyové Nečasové přivezli maximálně cetky v hodnotě, kterou by si zasloužila. Na rozdíl od té naší totiž v Rue de Paris nejsou butiky s předraženými značkami, zato je lemovaná kreolskými domy z 19. století.

Následuje hra „najdi otevřenou restauraci“. Hrajeme ji podobně jako policajti procházejí rojnici. Ulice v centru Saint Denis jsou totiž stejně jako v New Yorku poskládané kolmo na sebe. Systematicky jimi tedy procházíme, ale po hodině propadáme obavám, že naše pátrací akce dopadne podobně jako hledání článku Ferdinanda Peroutky. „Není přece možné, aby tu nebyla žádná restaurace,“ říkám si, když najednou vidíme barevnou výlohu. Jednu jedinou. Opuštěnou. Marockou Le Casablanca (mimochodem do Maroka bych v dohledné době ráda jela, takže kdyby měl někdo stejný cíl, pište). Výborné kuře z tajinu bereme i pro Perine.

Cestou k autu najednou vejdeme do uličky, kde je restaurací snad čtyřicet. Hraje tu hudba a je tu plno. Pro ty, kterým by snad také v Saint Denis kručelo v břiše, všechny restaurace, snad kromě jediné (tu ale moc doporučuju), jsou u kostela. Ovečky se zkrátka nasytit musí.

Večer trávíme u Perine na její terase s výhledem na město pod námi. Zítra už nás čeká Mauricius. A tak, jak říkáme v Na cestě: Nashledanou, Reunione. Au revoir!