ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN PATNÁCTÝ - 14. 1. - Z LA PLAINE DES CAFRES PŘES VULKÁN DO HELL-BOURGU

Dneska jsme se vyspali poprvé jako doma. Ubytování i snídaně v penzionu Le Nid d'O byly skvělé. U jídla mi Martin říká, že četl, že na Filipínách začala chrlit sopka Taal, na které jsme s Hana Hana byly. Chudáci Filipínci. Pořád tam něco řádí – zemětřesení, sopky, tajfuny, povodně. Snad se tahle sopka připomínající matrjošku brzy vyřádí. A snad její sestra, na kterou se dnes vydáváme my, taky nezačne bláznit. Podle Perine, mořské bioložky, kterou jsme potkali v Marle, už zaznamenali vibrace, takže to místní očekávají. Ostatně vulkán Piton de la Fournaise, který má 2632 m n. m., je jedním z největších a nejaktivnějších vulkánů na světě.

Cesta zpočátku vede zemědělskou oblastí a člověk by při zamhouřeném oku řekl, že je možná na Vysočině. Jen ty krávy jsou tady pro našince trošku exotičtější. Při dalším stoupání začíná jehličnatý les, pak kleče a nakonec měsíční krajina. To už se silnice, která dosud byla skvělá, mění v tankodrom a my v autě připomínáme hračky, které se za komunismu dávaly na palubku auta a uvolněná hlava jim kývala do rytmu jízdy. Vézt mléko, dovezem stlučené máslo. Jestli vulkán začne chrlit, tak po téhle cestičce nemáme šanci ujet.

Zaparkujeme na parkovišti a já se ofrňuju, kolik lidí tam je. Nemám ráda turistické atrakce a tady na vyhlídce stojí spousta lidí typu, který nemusím. Muži mají tílka s co největšími značkovými nápisy, přes rameno „pánskou“ kabelku a na čele zrcadlovky, ženy kabelčičky a pantoflíčky à la Sarah Jessica Parker, jen ne originál. Naštěstí jejich návštěva se smrskává na pár cvaknutí foťákem z vyhlídky ve výšce 2350 m n. m. a historku, že byli na vulkánu. Pár z nich spolu s námi klesá 516 schodů do nejmladší kaldery Caldera de l’Enclos Fouqué.

Tam ale naše cesta nekončí. Čeká nás 14 km a stoupání o něco vyšší, než je Eiffelovka. Přejít kalderu nám trvá přibližně půl hodiny. Cestou ztrácíme postupně většinu turistů bez ohledu na velikosti nápisů na jejich oblečení. V dohledu máme již jen čtyři dvojice a jednu rodinku s malou holčičkou. Zajímalo by mě, kolik z nich zjišťovalo aktuální stav sopky na stránkách observatoře v Bourg-Murat a kolik ví, že tu je ohňostroj dvakrát ročně. Poslední exploze El Volcano, jak se sopce přezdívá, byla totiž 11. 8. 2019.

Cesta nahoru se každou chvílí mění. Jednou je to pevná láva, za chvíli sopečný popel, jindy zas láva, která je hodně rozdrolená a pod nohama ujíždí. Cestu vytyčují bílé tečky na zemi, které jsou od sebe přibližně metr. Místy je totiž podloží nestabilní a mohlo by se pod váhou propadnout. Ještě že někteří zůstali na vyhlídce. Čím víc padá mlha, tak mě napadá, že bílé tečky mají podobný smysl jako tyče podél cesty na Sněžku. Jednou jsem točila, jak kuchaři z Labské boudy zachránili život, když se ztratil v mlze. Teď už Martina na 20 metrů nevidím. „Má smysl jít nahoru, vždyť tam stejně nebude nic vidět,“ slyším sebe říkat, i když dobře vím, že bych to teď neotočila. Vrchol je prostě vrchol. Mlha ještě chvíli houstne, jako kdyby nás chtěla zkoušet, ale postupně začíná dávat naději. Když vystoupáme na vrchol, je krásně vidět jak lávová pole, kudy každoročně teče láva do údolí a ničí silnici N2, tak i kráter téhle nádherné sopky. Mám o to větší radost, že jsme to neotočili.

Na vrcholku si všichni dávají zaslouženou svačinu a já navrhuju se namazat, protože sluníčko už pomalu vylézá. Martin soudí, že je pod mrakem, navíc máme mikiny, tak netřeba. Souhlasím a začínáme klesat. Dolů se mi zase jde hůř. Sem tam to klouže a rovný schod jsem na 14 kilometrech našla snad jeden. Radím, že než pojedete na Reunion, prohledejte babičce lékárnu a tak měsíc před odjezdem začněte pojídat to, co ona má na klouby. Ušetří vás to bolesti kolen, jakou mám teď já.

A ještě jedna rada, vlastně dvě. Když půjdete do hor, namažte se padesátkou a NIKDY nevěřte svému manželovi. My rovnou z parkoviště zamířili hledat lékárnu, protože můj obličej je červenější než trenky, které onehdá zdobily Pražský hrad.