ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN DESÁTÝ - 9. 1. - Z MARLY DO CILAOSU

V Mafate je skvělé, že i když už nemůžete, musíte. Jinak než vyškrábat se z Marly do průsmyku Col du Tabit nebo jiného, stejně vysoko, se prostě nedá. Před radostným odchodem nás ale zdrží zjištění, že jsme dronem zatím jen lítali, ale netočili. Kovářova kobyla zkrátka obstojně kulhá. Znovu proto sestavujeme drona a jdeme lítat. Opět protestuje, že je vítr, takže lítám nízko. Jenže mě to pohltí a už si zkouším, jak se dron ovládá. Baterka se za půl hodinky vybíjí, tak už křičím na Martina, že půjdem, když v tom dron letí zas k zemi a mizí kdesi mezi křovím. Našinec by při pohledu na obrovské pole křovisek řekl: „Hledat jehlu v kupce sena,“ já po pár dnech říkám: „Hledat kiosek v Mafate.“ Obojí se zdá téměř nemožné. Přesto oba jdeme hledat. Martin si vzal ovladač a po chvíli slyším: „Stůj, já tě vidím na kameře.“ Naštěstí jsem nikdy netíhla k maskáčovině a má výrazně růžová mikina je vidět jako růže mezi křovím (nebo tak nějak se to říká). Už jsem propadala panice. Ufff. Po chvíli úkroků a ukazování, abychom určili směr, kde hledat, máme dron a zdá se, že v pořádku. Můžeme vyrazit.

Průsmyk Col du Tabit je ve výšce 2080 m n. m., takže nás zase čeká pořádný výstup a pak sestup do 1100 m n. m. Plazíme se nahoru, když v tom proti nám běží žena. Je jí přibližně 70 let, soudě podle vrásčitého obličeje a krku. Její kůže je podobná té Heleny Vondráčkové, ale tahle paní neměla očividně čas, peníze nebo chuť na plastiky. Ještě se za ní otáčím a byť my stoupáme nahoru, ona běží dolů, přesto mi přijde jako přelud. I kdybych se ve věku strašně sekla, není jí ani o den míň než šedesát a dneska ráno musela z druhé strany vystoupat do Col du Tabit a teď... běží! Dost možná Vondrajda, jak jsem si ji pracovně nazvala, trénuje na Grand Raid. Jeden z nejtěžších závodů na světě. Měří 165 km a má celkové kumulované převýšení 9000 m. Proto se mu prý přezdívá Přespolní běh šílenců. Ti nejlepší ho zvládají za 22 hodin.

Nám trvá hodinu a půl, než se vyškrábeme na Col du Tabit. Těšíme se na výhled na druhý ze tří Cirques, který se jmenuje stejně jako největší město Cilaos. Tahle kaldera má silnici i další vymoženosti civilizace a já přiznávám, že nevím, zda se mi tam chce. Pobyt v Mafate zařídil, že jsem nemyslela na práci, pocítila svaly, o kterých jsem netušila, zamilovala se. Navíc počasí jako by mi dávalo za pravdu. Z Cilaosu se valí mlha a není nic vidět, kdežto nad Mafate je sluníčko.

To, že je v Cilaosu silnice, neznamená, že končí krásná příroda. Cesta dolů nám nabídne spoustu krásných nových rostlin, z nichž mnohé vidíme poprvé, a to jsme jen přelezli kopec. Tentokrát je cesta míň příkrá a taky potkáváme už více lidí. Tahle cesta do Marly je asi nejsnadnější, jak se do Mafate dostat. Dole si neodpustíme výkřik radosti, když vidíme silnici. Dívka směřující proti nám se ptá, kde jsme byli, a když jí odříkám – Doux Anos – Cayenne – Roche Plate – Marla and here, uznale hvízdne.

Řešíme, co dál. Buď se dá jít po silnici 6 km do Cilaosu, což je víceméně drobné klesání, nebo jít prudce dolů k vodopádům a pak zas prudce nahoru. Sice delší, zato horší cesta. Zážitek nebo nic. Vodopády za to stály a my za odměnu po vyškrábání se zpět na silnici zkoušíme stopovat. Zastavuje třetí auto, sympatická místní a její přítel z Francie.

V Cilaosu vyrazíme hledat hotel. Městečko není velké, ale náš hotel je až na samotném konci. Ještě 1,3 km. S vidinou konce se už nemůžu dočkat, až budu mít nohy nahoře. 800 m, 500 m, říkám, že bychom se měli někoho zeptat, protože jdeme někam mimo civilizaci. „Mám navigaci,“ šlapeme. 400 m, 200 m, nikde nic. 50 m, nějaký zahrádkář: „Ano, to znám, to je na druhém konci města...“ Měli špatně adresu na Bookingu. Tak hlavně neztratit hlavu, když máte navigaci. Už jen 1,2 km... do kopce.