ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN SEDMNÁCTÝ - 16. 1. - ZE ST. PIERRE DO ST. GILLES LES BAINS

Vypadá, že se moc netěší. V obličeji se mu mísí zvědavost a strach. Ještě ho chvíli nechám. Přecijen narozeniny má až 26. 1., takže čím později prozradím, kam jedem, tím lépe. Je šest ráno. Beru navigaci a jen říkám, kudy má jet. V duchu si myslím, že už musí tušit, blížíme se totiž k letišti. „Tady zaparkuj,“ říkám úmyslně s výhledem na nápis Runhelico a billboard, na kterém je vrtulník, paragliding a seskok padákem. Martin ztěžka polkne. Na rozdíl ode mě nemusí mít adrenalin za každou cenu. „Jdu se zeptat, jak to bude,“ nechávám ho sedět v autě. Po chvíli se vracím. „Už mi to prozradíš?“ nevydrží to oslavenec. „Tys to ještě nepoznal?“ napínám ho... „Jdem na vyhlídkový let vrtulníkem. Aby sis pamatoval, kde jsi slavil své čtyř... teda devětatřicetiny.“ Viditelně se mu ulevilo.

Během letu, který trvá 55 minut, obletíme všechna místa, kde jsme v průběhu naší cesty Reunionem byli, ale i ty, které jsme nestihli. Bohové El Vulkano nám tentokrát pohled na majestátní sopku nedopřejí. Nad kráterem vlétáme do bouřkového mraku a vidět není téměř nic. Občas to houpne, ale nijak zásadně. Z vrtulníku se nám náš pochod po Mafate zdá ještě bláznivější, vodopády větší, strže příkřejší, cestičky užší a i když to všechno obletíme strašně rychle, ani jeden nemůžem věřit, že jsme tenhle ostrov z půlky obešli a z půlky objeli.

Jedno z mála míst, které jsme při cestě Reunionem vynechali, je pobřeží. Po ranním zážitku tedy nakoupíme dobroty a vyrážíme stejně jako místní na piknik na Cap Méchant. Něco na tom piknikování je a mé myšlenky na chvíli zabloudí do ČR, protože se už teď těším na letní grilovací sezónu u našeho bazénu.

Nasnídaní jedeme na dvoje vodopády. První se jmenují Jackeline a jsou hned v nedaleké vesnici, na druhých už jsme jednou byli, ale vracíme se rozloučit. Jenže prší, takže jedeme zpátky, beztak za tři hodinky jsme pozvaní na večeři. Cestou vidíme stopaře. Nemůžeme nezastavit. Jenže jsou čtyři, takže Clio je narvané po střechu a trochu připomínáme Homolkovi. Francouzským dopravním předpisům navzdory. Norka, Němka a dva místní. Všichni studenti na Erasmu mající zrovna prázdniny, takže vyrazili k vodě se koupat. Zdejší řeky jsou v obležení podobně jako Náplavka.

Večer vyrážíme za Ludovicem a Laurou, kteří nás pozvali na večeři. Nechceme přijet s prázdnou, tak berem kartóny různých druhů piv, aby na Čechy dlouho vzpomínali.

Když nám vrací naše zavazadla, vůbec nechápem, kolik jsme toho tady měli schovaného. Tohle všechno jsme vezli zbytečně. Snad jen potápěčské vybavení ještě budem potřebovat. Protože Laura básní o karlovarských oplatkách, ještě balík vyndavám a ona děkuje, jak kdybych jí právě dala nejlepší jídlo na světě. Chvíli přemýšlím nad jejich chutí a přiznávám, že v ČR si je hned koupím... tedy poté, co si dám vepřo, knedlo, zelo.