ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN ČTRNÁCTÝ - 13. 1. - Z ST. PIERRE DO LA PLAINE DES CAFRES

Ráno vyrazím půjčit auto do půjčovny. Vítěznou firmu vybírám podle jednoduchého klíče – jediní mluví anglicky. Půjčujeme Renault Clio. Už včera jsme si všimli, že tady jezdí téměř výhradně velmi malá auta v RS úpravě. Je to dáno zdejšími silnicemi, které jsou úzké, prudké a hodně do zatáček. Velká auta, jako mám já ráda, by se sem jen těžko vešla.

Řízení tady má pár specifik – 70 % křižovatek jsou kruháče, na většině ulic jsou retardéry, někdy i po sto metrech, a kolem cest jsou metrové rigoly, takže když tam auto vjede, má zaparkováno jak jeptiška z Četníka ze Saint-Tropez. Přes den se nesvítí, zato občas se bliká výstražnými, i když pro to není nejmenší důvod. Zřejmě je v autoškole neučili, k čemu výstražná jsou. Co je naopak stoprocentně museli učit jako první, je rozjezd do kopce. Rovná silnice je tu totiž jedna jediná, a to ta kolem ostrova. Na benzínkách tu tankuje zaměstnanec, ceny na všech v celé zemi jsou stejné. Občas narazíte na značku, které nerozumíte, protože je ve francouzštině. Například vykřičník a pod ním dodatková cedule s nápisem „Radier submersible“. Překladač tvrdí, že je to „Odepsat ponorně“. My ji ignorovali, protože Clio není ponorka, že jo.

První naše cesta vedla na jedny z nejhezčích vodopádů Grand Galet. Kdo by čekal zástupy turistů bažících po instagramové fotce nebo po koupeli v průzračné vodě, mýlil by se. Byli jsme tam téměř sami. Po vykoupání jsme zamířili do La Plaine des Cafres, protože zítra se chystáme na vulkán.