ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN ŠESTNÁCTÝ - 15. 1. - Z HELL BOURGU DO ST. PIERRE

Červené trenky v mém obličeji malinko vybledly do odstínu oblečení Paris Hilton. Po ránu se vydáváme prohlédnout si Hell Bourg, ospalé lázeňské městečko. Kdo si teď na chvíli představil Mariánky nebo Karlovy Vary, kolonádu, vínko, aperol, oplatky, ať svou myšlenku rychle zaplaší. Hell Bourg je typicky horské městečko v nadmořské výšce 950 m n. m. obehnané vysokými štíty hor. Jsme totiž ve třetí kaldeře, v Salazie. Barevné kreolské domy podél hlavní třídy dávají městu atmosféru a většina cestovatelů sem míří kvůli horám. Vede sem jediná silnice a odtud zase po svých. Jenže my musíme zítra ráno být v Saint Pierre kvůli Martinovu dárku k narozeninám, takže po nasátí atmosféry sjíždíme dolů do údolí.

Cestou se chci stavit na vodopádech Voile de la Mariée a zkusit tam točit dronem. Kolem vodopádu je totiž dlouhý kaňon a určitě tam nebude větrno ani žádní lidé. Cesta tam je šílená. Zatáčky jsou výhradně 180 ° a vždy v prudkém kopci. Troubíme jak stádo jelenů v říji. Adrenalin mám vypumpovaný mnohem výš než při canyoningu. Z místa spolujezdce je totiž dobrý výhled na strmé srázy. Ufff, jsme nahoře. Parkujeme auto s tím, že zbytek dojdem pěšky. Jenže nás zastaví značka, které rozumíme i bez znalosti řeči se zvučným R. Nebezpečí pádu skály, zákaz vstupu. Prozkoumáváme mapu a rozhodujem se, že vyrazíme na vodopády Bassin la Paix, které jsou zase úžasné.

Když v dubnu 2019 hořel Notre-Dame v Paříži, psala o tom média po celém světě. Když v dubnu 1977 natekla láva do kostela Notre-Dame na Reunionu, troufnu si říci, že o tom psala také všechna média po celém světě, nebo alespoň tom křesťanském. Láva se totiž zastavila těsně před oltářem a přestože okolní vesnici přírodní živel zničil, kostel zůstal téměř nedotčen. Nyní se jmenuje Notre-Dame des Laves a obklopuje ho z velké části už láva dovezená kvůli turistům. Za mě zbytečný fake. A pak má člověk věřit, že Ježíš vstal z mrtvých.

Vracíme se na silnici N2, která vede kolem celého ostrova a je překvapivě více opravovaná než naše D1. Každý rok ji totiž jednou, dvakrát zničí řítící se láva ze sopky Piton de la Fournaise, na které jsme byli včera. Na rozdíl od D1 ji ale poměrně rychle opraví, protože za půl roku se jim to stane znovu. Kdyby to dělali rychlostí našich stavebních firem, silnice Route des Laves, jak jí místní říkají, by byla jednoduše zavřená furt. To bychom se ale nedostali na Le Grand Brûlé. To zní jako známý dezert, ale ve skutečnosti je to oblast lávových polí, kde jsou označené jednotlivé ročníky výlevu sopky. Takže zatímco ve Francii mají ročníky vín, tady ročníky sopečných polí. Podle rozsahu se zdá, že rok 2007 byl opravdu výjimečně silný.

Martin si na vodopádech zničil plavky, takže závěr dne trávíme v Decathlonu. Já jsem vlastně ráda, protože jsem zapomněla po treku v Mafate tuhle značku vychválit do nebes. Oba máme vybavení od nich – ponožkami počínaje přes boty až po batohy – a rozhodně bych neměnila. Ostatně tady jsme zapadli, protože většina lidí, které jsme potkali v horách, byli Francouzi, takže měli stejnou značku.

Spát jdeme brzo, protože ráno čeká Martina jeden z dárků k narozeninám. Nevím proč, ale zdá se nervózní.