Reunion a Maurcius, Strana 2

Ráno vstáváme o dost později než ostatní dny. Musíme se sice stěhovat do jiné chaty, protože tady dvě noci za sebou už neměli, ale ve chvíli, kdy rozlepím oči, už bychom za normálních okolností vypočítávali, jak po návratu změníme život, budem sportovat a do rytmu těch planých slibů bychom funěli do kopce. Ale to až zítra. Teď se jdeme v klidu nasnídat do jídelny. Pro ty, kteří v egyptských hotelích kritizují 10 narvaných stolů jako malý výběr, dodám, že snídaně je opět stejná – bageta, marmeláda, čaj, kafe.

Je tu opět malý heliport, na který před chvílí přistál vrtulník a vyběhl z něj malý chlapec. Tak nějak si představuji začátek knížky Bohumila Říhy Honzíkova cesta zasazený do zdejších reálií. Po odletu vrtulníku byl zas heliport náš. Dron se zpočátku cuká a oznamuje, že je vítr. Po chvíli ale přece jen poslechne a vzletí. Párkrát nás obkrouží a připomíná orla skalního lovícího hraboše, když se střemhlav řítí k zemi. Běžím hned zjistit, jak fatální následky tenhle kreativní kousek má. Místo toho se mi ale podaří zjistit, že vrtule jsou z tvrdého plastu, který je schopný během jednoho otočení vrtulkou ufiknout mi kus kůže. Řez je krásně hladký a zbarvuje se do ruda. Přežil. Tedy dron. Můj prst je teď snadno identifikovatelný při odběru otisků prstů.

Raději létání necháme a jdem na procházku, abychom aspoň trošku protáhli svaly – čti: jdem do místního kiosku na pivo. To tady stojí 2,5 eura, kola také, kafe 2 eura, 1,2 l vody 4 eura a bouchon 5,5 eura. Zapínáme překladač ve snaze zjistit, co za pochoutku stojí 5,5 eura, a dozvíme se, že zátka. Martin neodolá a jednu si dá. Dostane zapečenou bagetu s masovými koulemi, hranolky, majolkou a sýrem. Svou zátku si pak dávám i já.

Po svačince zmakaní víc, než kdybychom šli svou denní dávku, jdeme do nové gite. Haleluja, mluví tu anglicky. To je poprvé, kdy se s někým místním bez problémů domluvíme. Dáváme si teplou sprchu, která tu mimochodem je samozřejmým luxusem ve všech chatách, a já jsem za ni vděčná.

Večeře dnes překvapí. Jsem připravena na rýži, čočku a maso a máme salát, rýži, čočku, maso a krevety. A salát ze zelí, mrkve, kukuřice a ananasu je nečekaně úžasná změna. U stolu s námi tentokrát sedí Francouzka Perine žijící na Reunionu a její (dle oční kamasutry soudě) milenec Steven z Belgie. Perine je mořská bioložka, on zkoumá řeky v Africe, takže se nenudíme. Kromě podvodního světa se dozvíme i hodně o Reunionu. Například vulkán Piton de la Fournaise vykazuje větší aktivitu a zdá se, že bude chrlit. Aktuálně jsou letní prázdniny, proto některé gite jsou zavřené. Nejvíc mě baví informace o provozu helikoptér. Ty nejen přivážejí zboží, ale také třeba stavební materiál a ve speciálních nádobách odvážejí odpad. Co se lidí týče, tak ti mohou létat k obvoďákovi, na gyndu, k zubaři, na ORL, prostě v neemergentních případech, vždy v pondělí a v pátek. V jiné dny musí platit. Jinak se lidé dopravovat smí jen z hor dolů, např. na návštěvu, a to za poplatek. Přiletět do hor je zakázáno, takže Honzík dnes ráno letěl načerno. To mu ty prázdniny pěkně začínají. My se taky můžem dopustit podobné nekalosti proti zdejším pravidlům, a to kdybychom se pokusili vyvézt ze země polštář, přikrývku nebo nábytek. Proč? Netuším.

Na konci večera se loučíme bohatší o informace a Perine nám nabízí, že když budem v Saint Denis chtít přespat, máme se ozvat. Tak uvidíme. Dobrou noc.

Ráno vypadám, jako když mám neštovice. Jen na jedné noze jsem napočítala více štípanců, než má americká vlajka hvězdiček. Škoda. V noci se rozležely nejen myšlenky na další trasu, ale taky bolest celého těla, takže se ráno shodujeme, že bychom tu zůstali ještě jednu noc. Kvůli komárům ale půjdem najít jinou gite a dnes dáme odpočinek před náročným pochodem do nejvýše položené vesnice v Mafate, Marly.

Roche Plate je sice větší než Cayenne, ale podnikatele abys pohledal. První chata zavřená, v druhé nám paní vysvětluje, že otevírá až v 15 hodin, stejně jako soused odnaproti. Další chaty obcházet odmítám a čekat s báglem sedm hodin taky. Mé chytré hodinky navíc tvrdí, že už teď jsme za sebou mohli mít 1/5 cesty do Marly (gite jsou totiž daleko od sebe). Je vedro, takže doplníme zásobu vody ve zdejším kohoutku a vyrážíme. Cestou si říkám, že vám nesmím zapomenout napsat, co zatím postrádáme – pudr do bot, magnesium na regeneraci a trekingové hole. Ty chybí hlavně mně, protože nemám ideální boty – jdu v běžeckých. Moje trekingové zmizely stejně záhadně jako jedna moje podprsenka – netušíte někdo? (Doma jsme to obrátili vzhůru nohama a málem se to obrátilo proti mně.)

Každá trasa je tady úplně jiná. Je to dáno různými mikroklimaty. Zatímco první den to byl strmý sešup a les, ve kterém rostlo hodně aloe vera, ale i keřů, a vegetace byla hodně hustá, druhý den bylo zas hodně manga na slunných úbočích hor a pak poměrně vysoké skály, dnes zas je víc jehličnanů, půda je víc sopečná, takže se drolí pod nohama. Všude kolem je hodně křovisek. Ještě nikdy jsme nešli tři hodiny stejnou krajinou. Každé údolí má svůj ráz. Často se proto zastavujeme a fotíme a kocháme se. Každý den je ale stejný v tom, že převýšení je aspoň 2× Sněžka, ale na mnohem kratším úseku, což vyvolává různé situace. Tou asi nejčastější je sebemrskačství. Počínaje otázkami „proč jsi o Vánocích tajně chodila na cukroví?“ až po obviňování se, že jsem líná a Andersen je se svými pohádkami žabař ve srovnání s mými výmluvami, proč nemůžu cvičit.

Cestou do Marly své mučení ještě vytuním, a to zpěvem trampských písní. Kdo mě někdy slyšel, ví, že horší už je jen zvuk zubařské vrtačky nebo přejetí nehty po školní tabuli. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem si zpívat... Stánky, Okoř, Bednu od whisky, Niagaru, Holubí dům, Bláznovu ukolébavku, Řekni, kde ty kytky jsou, Červenou řeku, Dajánu, Arizonu, Mám malý stan, Velrybářskou výpravu, Pověste ho vejš, Severní vítr, Anděla, Rosu na kolejích, Podvod, Kdyby tady byla taková panenka…

Cestou potkáváme Francouze ze včerejška, zas se pozdravíme a já vždy zmlknu, když jsou poblíž, abych jim nezkazila dovolenou. Pod námi je strmý sráz, ale krásný výhled. Občas se musí některý kousek slézt. Zvlášť když moje boty kloužou. Lezu pozadu a rukama se přidržuju skály. V tu chvíli ale rčení pevný jako skála dostává povážlivé trhliny... Teda ta skála má nejednou trhlinu a kus i se mnou padá. Trefí mě do holeně a já ještě zvládnu uhnout, aby mi nespadl na nohu. Mám ji malinko rozseklou, nic dramatického. Už mám dvě jizvy z Filipín a jednu z Indonésie, tak holt přidám další. Někdo si z dovolené vozí vyšívané ubrusy, jiný, jak se říká, zářezy na pažbě, a já jizvy. Hlavně že jsem nesletěla dolů. To už bychom volali vrtulník. Anebo taky ne. Francouzi hned spěchají na pomoc. Mají naštěstí dezinfekci (tu já zapomněla u Ludovica), Martin mi nohu ošetří a za chvíli vyrážíme dál.

Tím, že jsme unaveni a dolů mi to jde ještě pomaleji, poměrně hodně pijeme. Za chvíli budeme v půlce cesty, ale z dvoulitrového camelbagu a dvou litrových flašek už nemáme skoro nic. Utěšujeme se tím, že se napojíme v řece. Než k ní ale dojdem, zastavujeme nad roklinou, ve které je slyšet vodopád, a rozhodujeme se zkusit drona. Upřímně? Bojím se. Pokud sletí ze srázu, je po něm, a i kdyby přežil, dolů ze skal se nikdy nedostanem. Navíc trošku fouká, takže lítá Martin. Po pár minutách to balíme, nechcem to pokoušet a jdem dál.

Francouze dojdeme u vodopádu Tres Roches, který mizí mezi skalami, údajně 70 metrů dolů. Hned poté, co se svlažíme v řece nad vodopádem a svalům dopřejeme šok v ledové vodě, nabíráme také do lahve a začínáme filtrovat. Filtr nás už podruhé zachránil, tady při těch vyčerpávajících pochodech platí voda nad zlato... a Martin dodává, že za pivo by dal ještě víc. Když vidíme, že i Francouzi jdou nabírat vodu z řeky, filtrujeme jim taky. Možná je to zbytečné, možná si nepřivezeme suvenýr z dovolené. Loňská chikungunya nám stačila.

Další část cesty je zase jiná. Jde se podél vody a asi po kilometru se krajina mění, vystupuje dominantní láva, ze skal mizí zeleň a člověk má pocit, že ujel za takovou změnou stovky kilometrů. Po dalším kilometru další změna. Objevují se kleče a na kopci už rostou i jehličnany. Cesta vzhůru mi připomíná pohádku O létajícím ševci, kde se Jíra snaží dostat na hrad. Tentokrát má krizi Martin, a i když Marla by měla být větší, vše je zavřené. Ještě že nám Ludovic s Laurou zamluvili ubytování na dvě noci (to zní jako sen).

Nakonec uprostřed Marly najdeme otevřený malý krámek. Oáza uprostřed ničeho. Martin kupuje kolu a sobě pivo. Kolu si dáváme hned, abychom poslední kopec vyběhli, pivo si Martin nechává k večeři. Zdejší gite totiž nic na prodej nemají, byť by to byl slušný byznys plán. Majitelka gite opět neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme, že večeře bude za půl hodiny. Jdem se ubytovat a jen co Martin sundá batoh na stůl, poklad letí k zemi. Ne já! Pivo.

Večer je tedy dost smutný. K večeři je rýže, čočka, maso a rum. U stolu s námi sedí Holanďané, které jsme potkali v Cayenne (ano, ta paní, co slepci ukazovala cestu). Usínat se ale bude dobře. Zítra máme totiž volno.

„Bonjour,“ zdraví mě asi padesátiletá Holanďanka, kterou jsme tu včera potkali. „Vidíš támhle tu vesnici?“ Ukazuje strmě vzhůru kamsi do hor s tím, že to je Ilet des Lataniers, první vesnice, kterou dnes půjdeme. Já nevidím nic. Zastavila mě totiž cestou do koupelny, takže ještě nemám nandány čočky. I tak se mi ale udělá mdlo. „To je stejné převýšení jako včera,“ říkám s nadějí v hlase, že se spletla. „Nn, půjdete zpátky k řece a pak až nahoru,“ oznamuje mi stejně samozřejmě, jako já otevírám pusu, když na mě namíří foťák. Mdlo bylo slabé slovo.

Během snídaně z vlastních zásob, ze kterých tím pádem zůstala jen půlka bagety, přistává na místním heliportu (rozuměj kousínku rovné země) vrtulník, vyndává jídlo a nasedá do něj starší paní, zřejmě maminka majitelky. Když odletí, obsazujeme přistávací plochu my. Když tu mohl přistát vrtulník, snad to zvládnu i já s dronem. Zrovna ideální výukový prostor to není. Z jedné strany je chata, z druhé domek babičky, co právě odletěla, a z dalších dvou strmé srázy dolů. Létám proto velmi opatrně. Nechci dárek k Vánocům hned při prvním letu hodit z útesu dolů. Zda jsem něco natočila, či nikoli, zjistím až na počítači.

Vyrážíme v deset, cesta dolů je šílená a cesta nahoru o to horší. Když si vzpomenu, jak jsem včera prskala, že malinko kape, teď prskám o to víc. Včera jsme byli mokří z trochy deště, teď z nás kape pot jako ze špatně seřízeného kohoutku. S každým krokem na horkém horském sluníčku s 12 kily na zádech si říkám proč. S každým pohledem do údolí si hned odpovím. Lituju každou vteřinu, ale každou další jsem šťastná, že jsem tady a že jsem tady po svých. Že jsem si ten výhled zasloužila. Takových míst už na světě moc není a je dobře, že ho místní chrání.

Když dorazíme k vesničce Ilet des Lataniers, vidíme pod sebou Cayenne, kde mi před čtyřmi hodinami Holanďanka ukazovala směr. Je už doba oběda, ale tady je jen pár chat místních a o obchůdku, kiosku nebo něčem podobném se tady píše asi jen v pohádkách. Moje naivní představa, že si oběd vždy nějaký seženeme, získává povážlivé škvíry. Jediné, co by se dalo sníst, jsou manga, která rostou všude kolem. Bohužel tak za týden, dva. Teď jsou nezralá.

Podle navigace by teď cesta měla jít po vrstevnici. Tak buď jsem ve škole špatně pochopila, co je vrstevnice, nebo autoři aplikace kdesi v Silicon Valley nepochopili, že když je výškový rozdíl 500 m n. m. nahoru a dolů a 300 nahoru a dolů, pak 100 nahoru, dolů, není to po vrstevnici. Pokaždé, když vidíme vrchol, znamená to jen a pouze, že za ním bude další údolí a další sestup.

Pocit, který zavládne po jednom takovém příkrém stoupání, se těžko popisuje. Přirovnala bych to k Vánocům v době, kdy jste věřili na Ježíška. Věděli jste, že ten okamžik přijde, ale báli jste se, že ne. A hlavně jste nevěděli, kdy přijde a jestli bude tak úžasný, jak jste si ho představovali... a najednou byl tam. Malinký kiosek s pivem, colou. Něco, co bychom my zhýčkaní hypermarkety sotva kdy zaznamenali, bylo teď něco, co plnilo sny (ten nápis na flašce jsem se snažila nebrat jako provokaci). Vychlazené drinky nám rychle nalily potřebnou energii a my se vydáváme z Ilet des Orangers na dalších 5 km, které ještě dnes musíme zvládnout, než dorazíme do domluvené gite v Roche Plate.

Cestou potkáváme (dnes první) skupinu šesti lidí. Jsou to Francouzi. Občas předploužíme my je, občas oni nás (pokaždé se někdo rozdýchává). Vždycky se pozdravíme. Je to až úsměvné. V jednu chvíli zůstávám stát, protože oni uhnuli z vyznačené cesty. My s Martinem se rozhodujeme jít podle turistických značek, jako máme v ČR. Ostatně si pamatuju, že jsem viděla reportáž, kde se říkalo, že v turistickém značení jsme velmoc a máme u nás přes 80 tisíc km značených tras. Tak snad od nás ti Frantíci něco odkoukali. Netrvá dlouho a docházíme na další křižovatku. Tam čekám na Martina, když najednou skupina Francouzů přichází ze směru, kde je napsáno hřbitov. Chápu to tak, že se chtěli podívat, kde skončí, když nenajdou exit.

V dalším úseku pokračujeme v předcházení. Je to kilometr jen do kopce a jen přírodní schody. Sejdeme se všichni na hřebeni, kde je z jedné strany nádherný rozhled, z druhé se valí mlha. A my samozřejmě máme namířeno do té, kde je mlha. Tam někde je totiž Roche Plate, cíl naší dnešní cesty. Za hodinu bude tma, tak doufám, že to zvládneme dřív.

Cestou dolů mám poměrně slušnou krizi. Bolí mě paty, prsty u nohou (ty už mají večer fialovou barvu). O stehnech a lýtkách už druhý den nemluvím.

Na začátku vesnice – tentokrát přibližně 10 gite – musíme zjistit jméno naší chaty, protože máme jen jméno majitele a telefon. „Hello,“ zkouším angličtinu, ale z telefonu se ozve, že anglicky neumí. Zkouším tedy alespoň slovíčka „name your cottage“, nic, „name your gite“, nic. Zkouším poslat zprávu, kterou mi přeložil Google Translator. Bez odpovědi. Proti nám jdou dva mladíci, tak zkouším, jestli umí anglicky. Naštěstí ano. Volají na chatu a zjišťují jméno. Máme vyhráno. Tak jako dneska už jsem se dlouho do postele netěšila.

Jenže paní na chatě chce peníze navíc. Za co, jsme se nedozvěděli, a protože tohle nemám ráda a včera už nás to možná stálo víc, otáčím se navzdory svému bolavému tělu a odcházím pryč. Můj manžel mě zná, tak jen lehce zkouší logicky namítnout, že možná nebudeme mít kde spát a za chvíli je noc. Je to stejně zbytečné jako stěrače na ponorce. Já už jsem pryč. Cestou potkáváme týpka a já jdu rovnou k věci. „Kde jsi ubytovaný?“ zastavím ho. „Tady kousek,“ odpoví. „Myslíš, že tam bude místo pro dva?“ „Určitě jo, vždycky je místo,“ zubí se. Jdeme s ním a dovede nás k malým chatkám, kde stojí asi deset mladých Francouzů. Vysvětlím jim, že nemáme kde spát, a jedna holčina obstojnou angličtinou vše s majitelem domluví. Ten chvíli říká, že neví, zda bude dost jídla, ale mladíci přitakávají, že se rozdělí.

Večer strávíme s Alexem (ten, co nás zachránil) a jeho kamarádem Jeanem Pierrem. O co hůř mluví anglicky, o to větší legrace s nimi je. Oba jsou Francouzi. Jean Pierre kdysi Alexovi maloval byt a skamarádili se. Pak se Alex přestěhoval na Reunion a JP je tu u něj na prázdninách. A taky mu vymalovat dům. Když jim řekneme, jakou trasu jsme šli, vytřeští oči. Oni sem jen sestoupali z Maido (jedna z nejoblíbenějších vyhlídek) a zítra jdou zas zpět.

Večeře byla skvělá. Rýže, čočka, maso, rum. Chaty byly stejné jako v Cayenne – sdílené, palandy, bez zásuvek. Jen tady navíc celou noc zpestřovaly žáby a komáři. Ale lepší než v lese.

Mám nápad, který se později ukáže jako geniální. Poprosím Ludovica, zda bychom si u nich nemohli nechat nepotřebné věci, jako je počítač, čtečky, náhradní plavky, některé oblečení, make-up, zkrátka cokoli, co v horách nebudeme potřebovat a na zádech bychom nést nechtěli. Včera nás totiž naši hostitelé vyděsili víc než chemtrails milovníky konspiračních teorií.

Zdejší horská oblast je prý specifická a je třeba ji naplánovat. Ludovic nám nakreslil schéma a do něj zakreslil EXITY a na můj vkus až příliš často používal slovo ESCAPE. Také tvrdil, že dva dny v horách budou až až. My plánovali čtyři. Kdyby nevypadal tak seriózně a jeho žena Laura mu nepřikyvovala, myslela bych si, že je to nějaká místní forma strašení turistů.

Nejdřív zkusím popsat, kam se chystáme. Nejvyšší vrch Reunionu Piton de Negris při své mohutné explozi kdysi kdysi kdysi dávno vytvořil tři kaldery – Mafate, Salazie a Cialos. Okraje kalder tvoří hory čnící do výšky kolem 2000 m n. m. My se chystáme do Mafate, nejdivočejší, nejkrásnější a nejméně přístupné z nich. Jinak než pěšky se tam pohybovat nedá, tedy kromě vrtulníku, který, jak doufám, potřebovat nebudeme. Z kaldery se dá dostat jen na pěti místech. To znamená, že až mě začnou bolet nožičky, nemůžu prostě odejít na bus, ale budu muset najít únikový východ.

Je tedy třeba dopředu hodně přemýšlet, kam se vydáme, aby nám pak síly stačily na escape. Znělo to děsivě, ale přesto jsem si neuměla představit, co přijde.

Tím, že opravdu netušíme, co nás čeká, v klidu vyrážíme v jedenáct. Ludovic už nervózně přešlapuje a popohání nás i Lauru, která nás veze k místu, odkud vyrážíme pěšky. Cestou nám zastaví v pekárně a radí, ať si koupíme vodu a jídlo na dva dny. Když jí říkáme, že máme objednanou chatu a 1,5 litru na osobu, trvá na svém. Je stejně přesvědčivá, jako umím být já ve střižně, takže kupujeme doporučený nákup a vyrážíme vstříc zážitkům. Po 15 minutách v šílených serpentinách, kdy i Martin říká, že se jeho žaludek cítí jako na návštěvě u Kočků, jsme v cíli. Dos d´Ane. Horská vesnička na vrcholu kopce. V duchu si pochvaluju, že aspoň nebudu muset funět do kopce a dáme si jen 10 kiláčků na rozehřátí. Vůbec netuším, jak moc se mýlím.

Laura se ještě ujišťuje, že známe číslo na emergency, a protože tam pracuje, ve vtipu dodává, že ona má službu pozítří a popozítří na vrtulníku. Zapomněla jsem jí říci, že si místo suvenýrů vozím z dovolených jizvy a zážitky. Ale nemalujme Uriáše na zeď.

Laura nás autem odvezla do Dos d´Ane a odtud vyrážíme pěšky. Ujdeme prvních 100 metrů a je jasné, že tahle cesta vede strmě dolů a my, abychom došli do vesnice Cayenne, kde máme dnes v noci spát, budeme muset sestoupat k řece. Lehce prší, takže prosím Zákopčáníka, ať pošle slunce. Cestou jsou tak nádherné výhledy, jaké jsem nikdy neviděla. Člověk s akrofobií by při pohledu z těch srázů asi trošku trpěl, můj ofidiofobik si vykračuje bez problémů. Po cestě totiž potkáváme jen dva druhy zvířat a oba mají Francouzi na jídelníčku – hlemýždě a žáby. Nevím, jestli baští zrovna tyhle druhy a navíc místní kuchyně je hodně ovlivněna kreolskou, přesto v duchu kvituju, že nás Laura donutila koupit bagety, protože kdoví, co nám na chatě uvaří.

Po třech hodinách přicházíme na samé dno kaňonu do místa zvaného Deux Bras. Sestoupali jsme z 900 do 200. Jen pro představu – Sněžka má 1602 m n. m., Pec pod Sněžkou 762 m n. m., takže převýšení je o něco menší, zato pěšina podstatně horší než ze Sněžky. A navíc tady to převýšení je na mnohem kratším úseku, přibližně 3 km, takže mnohem větší krpál.

Údaje o Sněžce si zapamatujte, asi „tam“ ještě párkrát půjdem. V údolí už vyhlížím vesnici. Navigace ale tvrdí, že máme před sebou ještě tři hodiny a první, co musíme udělat, je přebrodit řeku. Voda je překvapivě teplá na to, že furt krápe. Docela bych se vykoupala, ale už takhle budeme mít co dělat, abychom nepřišli za tmy.

Po chvíli slyšíme hlas. První člověk, kterého dnes potkáváme. Z druhé strany řeky na nás týpek gestikuluje, kudy má přejít. Radíme mu a čekáme, až v pořádku přejde. Ptá se, zda nevíme, jak daleko je Aurere (jeden z exitů). Martin kouká do navigace a říká, že ještě čtyři hodiny cesty. Mladík se ptá, zda může jít s námi. Asi včera nespal u místních a nedostal výklad o exitech. Je z Maďarska, má na zádech 21 kilo (chudák) a já už asi pošesté dnes kvituju svůj nápad s necháním části věcí u našich hostitelů.

Řeku brodíme ještě 4× a už víme, co nám bude chybět v batohu. Pudr. Ne, neviděla jsem se v odrazu řeky. Myslím pudr na vysušení nohou. Dost pochybuju, že mi někdo bude ochotný dát rýži, abych si mokré nohy dala do pořádku, a jak si furt nandaváme ponožky na mokré nohy, je jasné, že za chvíli budeme trpět. Cesta totiž začíná stoupat stejně příkře jako státní dluh. Všude kolem jsou strmé srázy a začíná být víc než jasné, že vesnička Cayenne bude někde nahoře. Nahlas polemizuju o tom, proč Frantíci nedělají ty cesty po vrstevnici, ale „třeba zítra“, utěšuju se.

Podle aplikace jsme během sedmi hodin vystoupali 120 pater. V 18:30 dorážíme do vesničky Cayenne. Tedy vesničky. Tady je šest domů, přičemž jeden je umývárka, jeden jídelna a kuchyň, jeden gite (francouzsky dům, ve smyslu chata – později velmi důležité slovíčko), ve zbylých třech bydlí místní. Osadu, stejně jako všechny ostatní v tomhle nepřístupném terénu, postavili marronages, uprchlí otroci, kteří utekli po vzpouře do hor v 18. století a jejich potomci v oblasti Mafate žijí dodnes. A jedna z nich mi právě říká, že nemáme rezervaci. Ukazuju jí výpis z účtu a stržená eura, ale trvá na svém. Tedy to jsem hodně zjednodušila, protože ona nemluví anglicky, já francouzsky, takže naše debata všemi končetinami a pomocí Google Translatoru tak přímočará nebyla. Spíš připomínala dva policajty řídící křižovatku v Bangkoku. Kreolská ženština mi nakonec ukazuje, že postel nám najde, ale jídlo asi nebude. Nemají totiž zásoby. Ty se sem dopravují vrtulníkem a s námi nikdo nepočítal. „Máme ještě svačinu na zítra, tak ji sníme teď a zítra něco koupíme,“ myslím si bláhově.

Chata stojí na noc 40 eur za oba ve sdíleném pokoji. Double room, která bývá o 5 eur dražší, už volná není. Chvíli hledám zásuvku, ale pak si všimnu, že tu nikde nejsou dráty a elektřina je tedy jen ze solárních zdrojů, takže nabíjet se dá jen v jídelně. Naštěstí máme powerbanku.

Den končí happy endem. Přichází majitelka s tím, že jim pro nás večeře za 40 eur zbyla, takže si ještě pochutnáváme na typickém kreolském jídle – rýži, čočce a mase. K tomu je podáván rum s naloženým ovocem. Dneska se bude někomu dobře spát.

Nemám ráda balení. Díky systému pořadačů máme ale zabaleno za 10 minut. Pak dalších 10 vybalujeme, protože Martin nemá doklady, a dalších 10 balíme znovu. Opakování matka trpělivosti.

Správný autobus na letiště najdeme rychle. Je na něm nápis Fly Express. Na druhou stranu jsme se nemuseli trmácet až na autobusák, protože řidič přibržďuje u každého, kdo stojí na hlavní ulici a rozhlíží se. Zatroubí, a když místní kývnou, zastaví. Klidně 3× na sto metrech. Spočítala jsem, že by takhle na takové Evropské z Dejvic zastavil přibližně 210×. Pak zastavuje na dýl, ale nikdo nenastupuje. Po pěti minutách je jasné proč. Kolega, prodavač lístků a revizor v jednom, si šel koupit svačinu. Když naskočí zpátky s gáblíkem v ruce, nikoho to nestresuje. Všichni se usmívají. Trošku mi to připomíná pracovní morálku v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

O tři hodiny později vidíme, že nikoho ani nestresuje, když lidi přicházejí se zpožděním do letadla. Po půl hodině se ozve, že cestující jsou stále na imigračním, tak ještě počkáme. Já z toho úplně v pohodě nejsem, protože naši ubytovatelé Laura a Ludovic na nás budou čekat a my nemáme, jak jim dát vědět.

Ludovic a Laura jsou Francouzi, kteří v Saint Denis, hl. městě ostrova, žijí šest let. Já je našla přes Couchsurfing (kdyby někdo nevěděl, co je Couchsurfing, tak tady jsem o něm kdysi dělala reportáž https://www.ceskatelevize.cz/.../obsah/423493-couchsurfing) a dneska u Ludovica a Laury spíme. Ty oplatky a flaštička Fernetu jsou pro ně. Je zvykem, že host přiveze něco ze své domoviny. A je jasné, že já Becherovku bojkotuju. Musela bych k tomu vyprávět o korunovačních klenotech a popelníčku a tím si dovču kazit nechci.

Ludovic už na nás čeká na letišti (tohle není u Couchsurfingu pravidlo, ale byl tak zlatý. Brzy to musíme někomu jinému oplatit). Cestou jedeme prý po jednom z nejnebezpečnějších úseků dálnic na světě. Stejně pravidelně jako je u nás zavřený nějaký pruh D1 padá tady kus skály na silnici. „Proto nyní stavíme nový viadukt, který bude nejdražším úsekem silnice na světě,“ vysvětluje Ludovic a já svou poznámku o tom, že v tomhle prvenství držíme my, raději spolknu.

Cestou vyzvedáváme ještě Atu. To je Ludovicův kamarád z Madagaskaru a nyní u nich bydlí. Tohle se vám prostě jinak nestane. A už vůbec ne, aby vám madagaskarský rastaman uvařil mečouna s mrkví a pomerančovou šťávou a k tomu jsme měli na uvítanou klasické místní pochoutky – Bon bon pimon (něco jako karbanátky z kuskusu – ještě musíme zjistit) a samosu, což je plněný šáteček. Bylo to skvělé. Asi někdy budu muset Atu navštívit v jeho vesnici na Madagaskaru dva dny pěšky od civilizace.

Dlouho do večera si povídáme. Mám pocit, že je známe roky. Konečně se dozvídáme něco o Reunionu, ale to až zítra.

Ranní obloha chvíli vypadá, jako by se blížil konec světa. Ostatně na rok 2020 ho prý předpověděl i Nostradamus, ale mě to nechává v klidu. Co se má stát, se stane a já raději budu v takový okamžik na pláži než v práci. Obloha nám ale koupání zatím dopřát nechce, a tak vyrážíme do Mahébourgu.

Ospalé město se už pomalu probouzí po oslavách Nového roku, přesto je mnoho obchůdků zavřeno a spousta místních ještě sedí v parku na pikniku. To je prý na Mauriciu i Reunionu hodně oblíbené. Schází se tak celé rodiny nebo i přátelé každý víkend.

My k zobání nic nemáme, ale dlouhá fronta u stánku nás přitahuje. Je na něm napsáno Dholl puri, chana puri. Ani jedno z toho jsem nikdy neslyšela, byť dholl zní jako dhal – indické jídlo, luštěnina, čočka. Nebylo by se čemu divit, místní jsou ze 2/3 indického původu, 4 % evropského původu a ze 2 % čínského. Ptám se ženy před námi, proč že je tu větší fronta než u nás za totality na žabky na věšení záclon. Očividně je indického původu a vysvětluje mi, že dholl puri jsou slané palačinky s kořením a s náplní z čočky, která se namáčí do mnoha druhů omáček. Tady mají hodně spicy, což znamená, že můj jícen dnes bude mít párty. Chana puri je zas lívancová placka, která se při smažení nafoukne do koule. Tu pak týpek rozřízne a polije omáčkou. Opět pálivou. Obojí se očividně neslučuje se silvestrovskými předsevzetími. Ještě že jsem si letos v letadle řekla jen, že budu míň pracovat, víc dodržovat zážitek nebo nic a obojího se zatím držím. Zítra totiž vyrážíme na Reunion.

Ráno Martin jde do supermarketu. Díky Bohu za zdejší francouzské předky, můžeme si dopřát skvělé bagety. Při vzpomínce na Asii, kde i k snídani bývá rýže, nacházím pozitivum této země. Nákup stál 400 MUR (0,63 Kč = 1 MUR) – pro představu, co našince bude zajímat: 10 MUR stojí bageta, 40 MUR pivo, 250–800 místní rum, 13 MUR jogurt.

Jedeme na pláž. Zastávka sice není označena, ale podle lidí v plavkách s labutí a rumem v ruce usuzujeme, že jedou stejným směrem. Autobus je poměrně plný, ale místní dělají místa vedle sebe, aby se tam vešli další. Na sedačce pro dva tak sedí čtyřčlenná rodina, která vedle sebe ochotně pustí ještě Martina.

Já ve chvíli, kdy spatřím moře, okamžitě přestávám mít chřipku. Nemít to léty vyzkoušené, nevěřím, ale myslím, že by mi to doktoři měli ordinovat. Tahle medicína u mě zabírá stejně spolehlivě jako podvazky na chlapy.

Na pláži se příliš nezdržíme, protože přichází slejvák. Zpátky zkoušíme stopovat. Zastaví čtvrté auto, sympatický pětapadesátník, od kterého se dozvídáme, že Reunion i Mauricius předevčírem zasáhl cyklon. Jsem ráda, že v letadlech neříkají předpověď počasí. Řidiče se ještě vyptávám, kam se vydat, a on nám radí nedaleké ostrůvky. „Jezdí tu někde loď?“ hned se toho chytám. Zamyslí se a sjede z hlavní silnice mezi domy s tím, že tam má kamaráda, co vlastní malou loďku a vezme nás tam. Chvíli se vyptává místních, jestli ho neviděli, a po chvíli už mám na Davidsona telefonní číslo. Třeba se bude hodit.

Ještě stále jsme nesrovnali tříhodinový jet lag, takže spát jdeme poměrně brzy. Už je zapnuta jen lampička, když cestou na záchod zaječím. Ze dveří vyběhne šváb. Já vím, že jsou všude v tropech, ale proč se vždycky ubytují tam, co já? A proč, i když se jejich velikost pohybuje od 5 milimetrů do 10 cm, trefím na ty největší? První šok vystřídá racionalita a protože jsem se dočetla, že ti, co žijí s lidmi a v noci, jsou dobří a rychlí běžci, nastupuje můj rychlý, velký manžel a jeho bota velikosti 46. Sice jsou švábi schopní přežít tři měsíce bez jídla, měsíc bez vody i 300× větší dávku radioaktivního záření než člověk, ale tohle nedá.

Noc celkem utekla, přesto žmourám na policistu u přepážky, když se ptá, kde budeme spát, a chce přesnou adresu, včetně telefonu. Já jet sama, tak nic takového nemám a spustím pohádku o pratetičce z otcovy strany, která tu zdědila hotel. Naštěstí Martin je důslednější a vytahuje mobil s aplikací Booking a ukazuje ubytko na první tři noci. To policistu uspokojí a pouští nás. Ufff...

Venku je krásných 31, takže i když jsem sundala elasťáky, tílko, mikinu i bundu, je mi během pár vteřin vedro. „Happy New Year,“ vytrhne mě z přemýšlení žena na zastávce, jako by mi chtěla připomenout, že je mrazivý leden. „Happy New Year,“ usmívám se a sedám si vedle ní s otázkou, jak se dostaneme do Mahébourgu. Dozvídám se, že je delegátka, takže ví přesně, kde náš hotel je. Naštěstí je tu úředním jazykem vedle francouzštiny a kreolštiny i angličtina, takže se bez problému domluvím.

Po vystoupení jdeme 1,8 kiláku pěšky a už pomalu přemýšlím, kde soudružka při balení udělala chybu a co je v krosnách navíc. Při vážení na letišti jsem totiž nezapočítala techniku, která má 6,8 kila, a tu teď nesem na zádech (většinu Martin). Na Reunionu to do kopců asi bude stát za to.

Apartmán Paradice Tourist Residence je fajn. Máme hlad, a tak hned vyrážíme do města. Záhy ale zjišťujeme, že asijské „pracuju ve dne, v noci“ tu neplatí. Je 1. 1., takže ulice jsou prázdné, nikde nikdo a obchody zavřené. Ještě že máme oříšky. Jediný, kdo po ulicích pobíhá v honbě za potravou, stejně jako my, jsou toulaví psi a turisté. Těch druhých není mnoho. Nakonec se dozvídáme, že restaurace otevírají v 18 hodin. Jsme zachráněni.

K večeři, kterou si dáme v La Vielle Rouge, doporučené v Lonely Planet, si dávám curry a Martin chobotnici. Myslím, že by Pohlreich dal hvězdu spíš mně než jim. Přesto za ceny by se nemuseli stydět ani v té průhonické restauraci nejmenovaného majitele, co chtěla michelinskou hvězdu, ale nikdo tam nechodil. Přeháním, ale ne moc... Každopádně ve srovnání s indonéským nasi goreng za 23 korun je to krapet rozdíl. Tak doufám, že to nebude dovolená za všechny prachy.

Proč? Proč musím do letadla vždycky nastupovat s teplotou rovnající se mému věku, bolestí kloubů mnohem horší, než by se v mém věku dalo čekat, bolestí v krku a rýmičkou takovou, že mnohý muž by nepřežil? Proč? Ještě dva dny zpátky jsem byla s kamarádkami na lezecké stěně a po vylezení 6- na prvním jsem si říkala, že jsem na tom fyzicky celkem dobře a náročnou dovolenou, která nás čeká, zvládnu jak Andrej. Taky nejlíp na světě. A teď místo nadšených příprav skučím a mnohem raději bych zůstala zachumlaná v dece a o silvestrovské noci si dala další dávku Narcos.

Možná mé tělo vycítilo, že následujících 35 dní nebude týráno maily, telefonáty, střižnou ani natáčením, a může vypnout (kromě dovolené někde hodně daleko totiž netuším, kde to tlačítko na vypnutí workoholismu je), anebo mám prostě pověstnou cestovní horečku. Prostudovala jsem ale odbornou literaturu (rozuměj – zadala jsem do Googlu) a tam se píše, že ji provází sevřený žaludek, křeče a bolesti v břiše, a nic takového nemám, takže se vracím k původní hypotéze, že jde o příznaky detoxu z práce.

Zaháním myšlenky na příčiny nemoci a pouštím se do balení. A to je tentokrát trošku složitější než obvykle. Jak už víte, mám seznamy „na víkend v Evropě“, „na hory na tři dny“, „na týden potápka u moře“ a „na měsíc s batohem“. Jenže tenhle seznam počítá s oblastí u moře do maximální výšky 1000 metrů nad mořem a sluncem nejen v duši, ale i na obloze. Jenže tentokrát to bude trošku jinak.

Pro vysvětlení se musím vrátit asi měsíc zpátky. Doma jsme se rozhodli vybrat dovolenou demokraticky. Každý jsme napsali 10 destinací s tím, že z těch, kde se shodneme, vybereme. Shodli jsme se na Barmě, Filipínách a Indonésii. Jedeme na Mauricius a Reunion. Důvod se jmenuje avait, bija, gjarpër, ثعبان, ရှိခဲ့တယ်, nagkaroon, hatte, snake, no prostě HAD. Navíc má Martin v lednu kulaté narozeniny (prý +/-39), takže teď sedím nad rozházenými věcmi po pokoji a přemýšlím, co zabalím. Čeká nás pobyt u moře, ale i výstup do hor přes 2000 m n. m., pár dní pochodu v horách v oblasti Tres Cirques, spaní na horských chatách a všechno potáhneme na zádech. Takže jestliže každý rok zvažuju, zda si vezmu hřeben na vlasy, letos přemýšlím, že kartáček zlomím a tu nepotřebnou půlku vyhodím. Loni jsem měla 11,2 kg do tepla, letos musím mít pláštěnku, mikinu, bundu, boty do hor, a to nemluvím o tom, že jsem byla děsně hodná a Ježíšek mi donesl dron. Škoda, že k němu nepřihodil šerpu.

Díky seznamu mám za půl hodiny věci naházené v pokoji a za další hodinu mám vyselektováno to, co opravdu budu potřebovat a co zůstane doma a já za pár dní budu vzpomínat, že jsem to „přece nepotřebovala“.

No uvidíme. Zážitek nebo nic.