ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN PÁTÝ - 4. 1. - Z MAHÉBOURGU NA LA REUNION

Nemám ráda balení. Díky systému pořadačů máme ale zabaleno za 10 minut. Pak dalších 10 vybalujeme, protože Martin nemá doklady, a dalších 10 balíme znovu. Opakování matka trpělivosti.

Správný autobus na letiště najdeme rychle. Je na něm nápis Fly Express. Na druhou stranu jsme se nemuseli trmácet až na autobusák, protože řidič přibržďuje u každého, kdo stojí na hlavní ulici a rozhlíží se. Zatroubí, a když místní kývnou, zastaví. Klidně 3× na sto metrech. Spočítala jsem, že by takhle na takové Evropské z Dejvic zastavil přibližně 210×. Pak zastavuje na dýl, ale nikdo nenastupuje. Po pěti minutách je jasné proč. Kolega, prodavač lístků a revizor v jednom, si šel koupit svačinu. Když naskočí zpátky s gáblíkem v ruce, nikoho to nestresuje. Všichni se usmívají. Trošku mi to připomíná pracovní morálku v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

O tři hodiny později vidíme, že nikoho ani nestresuje, když lidi přicházejí se zpožděním do letadla. Po půl hodině se ozve, že cestující jsou stále na imigračním, tak ještě počkáme. Já z toho úplně v pohodě nejsem, protože naši ubytovatelé Laura a Ludovic na nás budou čekat a my nemáme, jak jim dát vědět.

Ludovic a Laura jsou Francouzi, kteří v Saint Denis, hl. městě ostrova, žijí šest let. Já je našla přes Couchsurfing (kdyby někdo nevěděl, co je Couchsurfing, tak tady jsem o něm kdysi dělala reportáž https://www.ceskatelevize.cz/.../obsah/423493-couchsurfing) a dneska u Ludovica a Laury spíme. Ty oplatky a flaštička Fernetu jsou pro ně. Je zvykem, že host přiveze něco ze své domoviny. A je jasné, že já Becherovku bojkotuju. Musela bych k tomu vyprávět o korunovačních klenotech a popelníčku a tím si dovču kazit nechci.

Ludovic už na nás čeká na letišti (tohle není u Couchsurfingu pravidlo, ale byl tak zlatý. Brzy to musíme někomu jinému oplatit). Cestou jedeme prý po jednom z nejnebezpečnějších úseků dálnic na světě. Stejně pravidelně jako je u nás zavřený nějaký pruh D1 padá tady kus skály na silnici. „Proto nyní stavíme nový viadukt, který bude nejdražším úsekem silnice na světě,“ vysvětluje Ludovic a já svou poznámku o tom, že v tomhle prvenství držíme my, raději spolknu.

Cestou vyzvedáváme ještě Atu. To je Ludovicův kamarád z Madagaskaru a nyní u nich bydlí. Tohle se vám prostě jinak nestane. A už vůbec ne, aby vám madagaskarský rastaman uvařil mečouna s mrkví a pomerančovou šťávou a k tomu jsme měli na uvítanou klasické místní pochoutky – Bon bon pimon (něco jako karbanátky z kuskusu – ještě musíme zjistit) a samosu, což je plněný šáteček. Bylo to skvělé. Asi někdy budu muset Atu navštívit v jeho vesnici na Madagaskaru dva dny pěšky od civilizace.

Dlouho do večera si povídáme. Mám pocit, že je známe roky. Konečně se dozvídáme něco o Reunionu, ale to až zítra.