ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN SEDMÝ - 6. 1. - Z CAYENNE DO ROCHE PLATE

„Bonjour,“ zdraví mě asi padesátiletá Holanďanka, kterou jsme tu včera potkali. „Vidíš támhle tu vesnici?“ Ukazuje strmě vzhůru kamsi do hor s tím, že to je Ilet des Lataniers, první vesnice, kterou dnes půjdeme. Já nevidím nic. Zastavila mě totiž cestou do koupelny, takže ještě nemám nandány čočky. I tak se mi ale udělá mdlo. „To je stejné převýšení jako včera,“ říkám s nadějí v hlase, že se spletla. „Nn, půjdete zpátky k řece a pak až nahoru,“ oznamuje mi stejně samozřejmě, jako já otevírám pusu, když na mě namíří foťák. Mdlo bylo slabé slovo.

Během snídaně z vlastních zásob, ze kterých tím pádem zůstala jen půlka bagety, přistává na místním heliportu (rozuměj kousínku rovné země) vrtulník, vyndává jídlo a nasedá do něj starší paní, zřejmě maminka majitelky. Když odletí, obsazujeme přistávací plochu my. Když tu mohl přistát vrtulník, snad to zvládnu i já s dronem. Zrovna ideální výukový prostor to není. Z jedné strany je chata, z druhé domek babičky, co právě odletěla, a z dalších dvou strmé srázy dolů. Létám proto velmi opatrně. Nechci dárek k Vánocům hned při prvním letu hodit z útesu dolů. Zda jsem něco natočila, či nikoli, zjistím až na počítači.

Vyrážíme v deset, cesta dolů je šílená a cesta nahoru o to horší. Když si vzpomenu, jak jsem včera prskala, že malinko kape, teď prskám o to víc. Včera jsme byli mokří z trochy deště, teď z nás kape pot jako ze špatně seřízeného kohoutku. S každým krokem na horkém horském sluníčku s 12 kily na zádech si říkám proč. S každým pohledem do údolí si hned odpovím. Lituju každou vteřinu, ale každou další jsem šťastná, že jsem tady a že jsem tady po svých. Že jsem si ten výhled zasloužila. Takových míst už na světě moc není a je dobře, že ho místní chrání.

Když dorazíme k vesničce Ilet des Lataniers, vidíme pod sebou Cayenne, kde mi před čtyřmi hodinami Holanďanka ukazovala směr. Je už doba oběda, ale tady je jen pár chat místních a o obchůdku, kiosku nebo něčem podobném se tady píše asi jen v pohádkách. Moje naivní představa, že si oběd vždy nějaký seženeme, získává povážlivé škvíry. Jediné, co by se dalo sníst, jsou manga, která rostou všude kolem. Bohužel tak za týden, dva. Teď jsou nezralá.

Podle navigace by teď cesta měla jít po vrstevnici. Tak buď jsem ve škole špatně pochopila, co je vrstevnice, nebo autoři aplikace kdesi v Silicon Valley nepochopili, že když je výškový rozdíl 500 m n. m. nahoru a dolů a 300 nahoru a dolů, pak 100 nahoru, dolů, není to po vrstevnici. Pokaždé, když vidíme vrchol, znamená to jen a pouze, že za ním bude další údolí a další sestup.

Pocit, který zavládne po jednom takovém příkrém stoupání, se těžko popisuje. Přirovnala bych to k Vánocům v době, kdy jste věřili na Ježíška. Věděli jste, že ten okamžik přijde, ale báli jste se, že ne. A hlavně jste nevěděli, kdy přijde a jestli bude tak úžasný, jak jste si ho představovali... a najednou byl tam. Malinký kiosek s pivem, colou. Něco, co bychom my zhýčkaní hypermarkety sotva kdy zaznamenali, bylo teď něco, co plnilo sny (ten nápis na flašce jsem se snažila nebrat jako provokaci). Vychlazené drinky nám rychle nalily potřebnou energii a my se vydáváme z Ilet des Orangers na dalších 5 km, které ještě dnes musíme zvládnout, než dorazíme do domluvené gite v Roche Plate.

Cestou potkáváme (dnes první) skupinu šesti lidí. Jsou to Francouzi. Občas předploužíme my je, občas oni nás (pokaždé se někdo rozdýchává). Vždycky se pozdravíme. Je to až úsměvné. V jednu chvíli zůstávám stát, protože oni uhnuli z vyznačené cesty. My s Martinem se rozhodujeme jít podle turistických značek, jako máme v ČR. Ostatně si pamatuju, že jsem viděla reportáž, kde se říkalo, že v turistickém značení jsme velmoc a máme u nás přes 80 tisíc km značených tras. Tak snad od nás ti Frantíci něco odkoukali. Netrvá dlouho a docházíme na další křižovatku. Tam čekám na Martina, když najednou skupina Francouzů přichází ze směru, kde je napsáno hřbitov. Chápu to tak, že se chtěli podívat, kde skončí, když nenajdou exit.

V dalším úseku pokračujeme v předcházení. Je to kilometr jen do kopce a jen přírodní schody. Sejdeme se všichni na hřebeni, kde je z jedné strany nádherný rozhled, z druhé se valí mlha. A my samozřejmě máme namířeno do té, kde je mlha. Tam někde je totiž Roche Plate, cíl naší dnešní cesty. Za hodinu bude tma, tak doufám, že to zvládneme dřív.

Cestou dolů mám poměrně slušnou krizi. Bolí mě paty, prsty u nohou (ty už mají večer fialovou barvu). O stehnech a lýtkách už druhý den nemluvím.

Na začátku vesnice – tentokrát přibližně 10 gite – musíme zjistit jméno naší chaty, protože máme jen jméno majitele a telefon. „Hello,“ zkouším angličtinu, ale z telefonu se ozve, že anglicky neumí. Zkouším tedy alespoň slovíčka „name your cottage“, nic, „name your gite“, nic. Zkouším poslat zprávu, kterou mi přeložil Google Translator. Bez odpovědi. Proti nám jdou dva mladíci, tak zkouším, jestli umí anglicky. Naštěstí ano. Volají na chatu a zjišťují jméno. Máme vyhráno. Tak jako dneska už jsem se dlouho do postele netěšila.

Jenže paní na chatě chce peníze navíc. Za co, jsme se nedozvěděli, a protože tohle nemám ráda a včera už nás to možná stálo víc, otáčím se navzdory svému bolavému tělu a odcházím pryč. Můj manžel mě zná, tak jen lehce zkouší logicky namítnout, že možná nebudeme mít kde spát a za chvíli je noc. Je to stejně zbytečné jako stěrače na ponorce. Já už jsem pryč. Cestou potkáváme týpka a já jdu rovnou k věci. „Kde jsi ubytovaný?“ zastavím ho. „Tady kousek,“ odpoví. „Myslíš, že tam bude místo pro dva?“ „Určitě jo, vždycky je místo,“ zubí se. Jdeme s ním a dovede nás k malým chatkám, kde stojí asi deset mladých Francouzů. Vysvětlím jim, že nemáme kde spát, a jedna holčina obstojnou angličtinou vše s majitelem domluví. Ten chvíli říká, že neví, zda bude dost jídla, ale mladíci přitakávají, že se rozdělí.

Večer strávíme s Alexem (ten, co nás zachránil) a jeho kamarádem Jeanem Pierrem. O co hůř mluví anglicky, o to větší legrace s nimi je. Oba jsou Francouzi. Jean Pierre kdysi Alexovi maloval byt a skamarádili se. Pak se Alex přestěhoval na Reunion a JP je tu u něj na prázdninách. A taky mu vymalovat dům. Když jim řekneme, jakou trasu jsme šli, vytřeští oči. Oni sem jen sestoupali z Maido (jedna z nejoblíbenějších vyhlídek) a zítra jdou zas zpět.

Večeře byla skvělá. Rýže, čočka, maso, rum. Chaty byly stejné jako v Cayenne – sdílené, palandy, bez zásuvek. Jen tady navíc celou noc zpestřovaly žáby a komáři. Ale lepší než v lese.