ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN ŠESTÝ - 5. 1. - Z DOS D´ANE DO CAYENNE

Mám nápad, který se později ukáže jako geniální. Poprosím Ludovica, zda bychom si u nich nemohli nechat nepotřebné věci, jako je počítač, čtečky, náhradní plavky, některé oblečení, make-up, zkrátka cokoli, co v horách nebudeme potřebovat a na zádech bychom nést nechtěli. Včera nás totiž naši hostitelé vyděsili víc než chemtrails milovníky konspiračních teorií.

Zdejší horská oblast je prý specifická a je třeba ji naplánovat. Ludovic nám nakreslil schéma a do něj zakreslil EXITY a na můj vkus až příliš často používal slovo ESCAPE. Také tvrdil, že dva dny v horách budou až až. My plánovali čtyři. Kdyby nevypadal tak seriózně a jeho žena Laura mu nepřikyvovala, myslela bych si, že je to nějaká místní forma strašení turistů.

Nejdřív zkusím popsat, kam se chystáme. Nejvyšší vrch Reunionu Piton de Negris při své mohutné explozi kdysi kdysi kdysi dávno vytvořil tři kaldery – Mafate, Salazie a Cialos. Okraje kalder tvoří hory čnící do výšky kolem 2000 m n. m. My se chystáme do Mafate, nejdivočejší, nejkrásnější a nejméně přístupné z nich. Jinak než pěšky se tam pohybovat nedá, tedy kromě vrtulníku, který, jak doufám, potřebovat nebudeme. Z kaldery se dá dostat jen na pěti místech. To znamená, že až mě začnou bolet nožičky, nemůžu prostě odejít na bus, ale budu muset najít únikový východ.

Je tedy třeba dopředu hodně přemýšlet, kam se vydáme, aby nám pak síly stačily na escape. Znělo to děsivě, ale přesto jsem si neuměla představit, co přijde.

Tím, že opravdu netušíme, co nás čeká, v klidu vyrážíme v jedenáct. Ludovic už nervózně přešlapuje a popohání nás i Lauru, která nás veze k místu, odkud vyrážíme pěšky. Cestou nám zastaví v pekárně a radí, ať si koupíme vodu a jídlo na dva dny. Když jí říkáme, že máme objednanou chatu a 1,5 litru na osobu, trvá na svém. Je stejně přesvědčivá, jako umím být já ve střižně, takže kupujeme doporučený nákup a vyrážíme vstříc zážitkům. Po 15 minutách v šílených serpentinách, kdy i Martin říká, že se jeho žaludek cítí jako na návštěvě u Kočků, jsme v cíli. Dos d´Ane. Horská vesnička na vrcholu kopce. V duchu si pochvaluju, že aspoň nebudu muset funět do kopce a dáme si jen 10 kiláčků na rozehřátí. Vůbec netuším, jak moc se mýlím.

Laura se ještě ujišťuje, že známe číslo na emergency, a protože tam pracuje, ve vtipu dodává, že ona má službu pozítří a popozítří na vrtulníku. Zapomněla jsem jí říci, že si místo suvenýrů vozím z dovolených jizvy a zážitky. Ale nemalujme Uriáše na zeď.

Laura nás autem odvezla do Dos d´Ane a odtud vyrážíme pěšky. Ujdeme prvních 100 metrů a je jasné, že tahle cesta vede strmě dolů a my, abychom došli do vesnice Cayenne, kde máme dnes v noci spát, budeme muset sestoupat k řece. Lehce prší, takže prosím Zákopčáníka, ať pošle slunce. Cestou jsou tak nádherné výhledy, jaké jsem nikdy neviděla. Člověk s akrofobií by při pohledu z těch srázů asi trošku trpěl, můj ofidiofobik si vykračuje bez problémů. Po cestě totiž potkáváme jen dva druhy zvířat a oba mají Francouzi na jídelníčku – hlemýždě a žáby. Nevím, jestli baští zrovna tyhle druhy a navíc místní kuchyně je hodně ovlivněna kreolskou, přesto v duchu kvituju, že nás Laura donutila koupit bagety, protože kdoví, co nám na chatě uvaří.

Po třech hodinách přicházíme na samé dno kaňonu do místa zvaného Deux Bras. Sestoupali jsme z 900 do 200. Jen pro představu – Sněžka má 1602 m n. m., Pec pod Sněžkou 762 m n. m., takže převýšení je o něco menší, zato pěšina podstatně horší než ze Sněžky. A navíc tady to převýšení je na mnohem kratším úseku, přibližně 3 km, takže mnohem větší krpál.

Údaje o Sněžce si zapamatujte, asi „tam“ ještě párkrát půjdem. V údolí už vyhlížím vesnici. Navigace ale tvrdí, že máme před sebou ještě tři hodiny a první, co musíme udělat, je přebrodit řeku. Voda je překvapivě teplá na to, že furt krápe. Docela bych se vykoupala, ale už takhle budeme mít co dělat, abychom nepřišli za tmy.

Po chvíli slyšíme hlas. První člověk, kterého dnes potkáváme. Z druhé strany řeky na nás týpek gestikuluje, kudy má přejít. Radíme mu a čekáme, až v pořádku přejde. Ptá se, zda nevíme, jak daleko je Aurere (jeden z exitů). Martin kouká do navigace a říká, že ještě čtyři hodiny cesty. Mladík se ptá, zda může jít s námi. Asi včera nespal u místních a nedostal výklad o exitech. Je z Maďarska, má na zádech 21 kilo (chudák) a já už asi pošesté dnes kvituju svůj nápad s necháním části věcí u našich hostitelů.

Řeku brodíme ještě 4× a už víme, co nám bude chybět v batohu. Pudr. Ne, neviděla jsem se v odrazu řeky. Myslím pudr na vysušení nohou. Dost pochybuju, že mi někdo bude ochotný dát rýži, abych si mokré nohy dala do pořádku, a jak si furt nandaváme ponožky na mokré nohy, je jasné, že za chvíli budeme trpět. Cesta totiž začíná stoupat stejně příkře jako státní dluh. Všude kolem jsou strmé srázy a začíná být víc než jasné, že vesnička Cayenne bude někde nahoře. Nahlas polemizuju o tom, proč Frantíci nedělají ty cesty po vrstevnici, ale „třeba zítra“, utěšuju se.

Podle aplikace jsme během sedmi hodin vystoupali 120 pater. V 18:30 dorážíme do vesničky Cayenne. Tedy vesničky. Tady je šest domů, přičemž jeden je umývárka, jeden jídelna a kuchyň, jeden gite (francouzsky dům, ve smyslu chata – později velmi důležité slovíčko), ve zbylých třech bydlí místní. Osadu, stejně jako všechny ostatní v tomhle nepřístupném terénu, postavili marronages, uprchlí otroci, kteří utekli po vzpouře do hor v 18. století a jejich potomci v oblasti Mafate žijí dodnes. A jedna z nich mi právě říká, že nemáme rezervaci. Ukazuju jí výpis z účtu a stržená eura, ale trvá na svém. Tedy to jsem hodně zjednodušila, protože ona nemluví anglicky, já francouzsky, takže naše debata všemi končetinami a pomocí Google Translatoru tak přímočará nebyla. Spíš připomínala dva policajty řídící křižovatku v Bangkoku. Kreolská ženština mi nakonec ukazuje, že postel nám najde, ale jídlo asi nebude. Nemají totiž zásoby. Ty se sem dopravují vrtulníkem a s námi nikdo nepočítal. „Máme ještě svačinu na zítra, tak ji sníme teď a zítra něco koupíme,“ myslím si bláhově.

Chata stojí na noc 40 eur za oba ve sdíleném pokoji. Double room, která bývá o 5 eur dražší, už volná není. Chvíli hledám zásuvku, ale pak si všimnu, že tu nikde nejsou dráty a elektřina je tedy jen ze solárních zdrojů, takže nabíjet se dá jen v jídelně. Naštěstí máme powerbanku.

Den končí happy endem. Přichází majitelka s tím, že jim pro nás večeře za 40 eur zbyla, takže si ještě pochutnáváme na typickém kreolském jídle – rýži, čočce a mase. K tomu je podáván rum s naloženým ovocem. Dneska se bude někomu dobře spát.