ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN OSMÝ - 7. 1. - Z ROCHE PLATE DO MARLY

Ráno vypadám, jako když mám neštovice. Jen na jedné noze jsem napočítala více štípanců, než má americká vlajka hvězdiček. Škoda. V noci se rozležely nejen myšlenky na další trasu, ale taky bolest celého těla, takže se ráno shodujeme, že bychom tu zůstali ještě jednu noc. Kvůli komárům ale půjdem najít jinou gite a dnes dáme odpočinek před náročným pochodem do nejvýše položené vesnice v Mafate, Marly.

Roche Plate je sice větší než Cayenne, ale podnikatele abys pohledal. První chata zavřená, v druhé nám paní vysvětluje, že otevírá až v 15 hodin, stejně jako soused odnaproti. Další chaty obcházet odmítám a čekat s báglem sedm hodin taky. Mé chytré hodinky navíc tvrdí, že už teď jsme za sebou mohli mít 1/5 cesty do Marly (gite jsou totiž daleko od sebe). Je vedro, takže doplníme zásobu vody ve zdejším kohoutku a vyrážíme. Cestou si říkám, že vám nesmím zapomenout napsat, co zatím postrádáme – pudr do bot, magnesium na regeneraci a trekingové hole. Ty chybí hlavně mně, protože nemám ideální boty – jdu v běžeckých. Moje trekingové zmizely stejně záhadně jako jedna moje podprsenka – netušíte někdo? (Doma jsme to obrátili vzhůru nohama a málem se to obrátilo proti mně.)

Každá trasa je tady úplně jiná. Je to dáno různými mikroklimaty. Zatímco první den to byl strmý sešup a les, ve kterém rostlo hodně aloe vera, ale i keřů, a vegetace byla hodně hustá, druhý den bylo zas hodně manga na slunných úbočích hor a pak poměrně vysoké skály, dnes zas je víc jehličnanů, půda je víc sopečná, takže se drolí pod nohama. Všude kolem je hodně křovisek. Ještě nikdy jsme nešli tři hodiny stejnou krajinou. Každé údolí má svůj ráz. Často se proto zastavujeme a fotíme a kocháme se. Každý den je ale stejný v tom, že převýšení je aspoň 2× Sněžka, ale na mnohem kratším úseku, což vyvolává různé situace. Tou asi nejčastější je sebemrskačství. Počínaje otázkami „proč jsi o Vánocích tajně chodila na cukroví?“ až po obviňování se, že jsem líná a Andersen je se svými pohádkami žabař ve srovnání s mými výmluvami, proč nemůžu cvičit.

Cestou do Marly své mučení ještě vytuním, a to zpěvem trampských písní. Kdo mě někdy slyšel, ví, že horší už je jen zvuk zubařské vrtačky nebo přejetí nehty po školní tabuli. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem si zpívat... Stánky, Okoř, Bednu od whisky, Niagaru, Holubí dům, Bláznovu ukolébavku, Řekni, kde ty kytky jsou, Červenou řeku, Dajánu, Arizonu, Mám malý stan, Velrybářskou výpravu, Pověste ho vejš, Severní vítr, Anděla, Rosu na kolejích, Podvod, Kdyby tady byla taková panenka…

Cestou potkáváme Francouze ze včerejška, zas se pozdravíme a já vždy zmlknu, když jsou poblíž, abych jim nezkazila dovolenou. Pod námi je strmý sráz, ale krásný výhled. Občas se musí některý kousek slézt. Zvlášť když moje boty kloužou. Lezu pozadu a rukama se přidržuju skály. V tu chvíli ale rčení pevný jako skála dostává povážlivé trhliny... Teda ta skála má nejednou trhlinu a kus i se mnou padá. Trefí mě do holeně a já ještě zvládnu uhnout, aby mi nespadl na nohu. Mám ji malinko rozseklou, nic dramatického. Už mám dvě jizvy z Filipín a jednu z Indonésie, tak holt přidám další. Někdo si z dovolené vozí vyšívané ubrusy, jiný, jak se říká, zářezy na pažbě, a já jizvy. Hlavně že jsem nesletěla dolů. To už bychom volali vrtulník. Anebo taky ne. Francouzi hned spěchají na pomoc. Mají naštěstí dezinfekci (tu já zapomněla u Ludovica), Martin mi nohu ošetří a za chvíli vyrážíme dál.

Tím, že jsme unaveni a dolů mi to jde ještě pomaleji, poměrně hodně pijeme. Za chvíli budeme v půlce cesty, ale z dvoulitrového camelbagu a dvou litrových flašek už nemáme skoro nic. Utěšujeme se tím, že se napojíme v řece. Než k ní ale dojdem, zastavujeme nad roklinou, ve které je slyšet vodopád, a rozhodujeme se zkusit drona. Upřímně? Bojím se. Pokud sletí ze srázu, je po něm, a i kdyby přežil, dolů ze skal se nikdy nedostanem. Navíc trošku fouká, takže lítá Martin. Po pár minutách to balíme, nechcem to pokoušet a jdem dál.

Francouze dojdeme u vodopádu Tres Roches, který mizí mezi skalami, údajně 70 metrů dolů. Hned poté, co se svlažíme v řece nad vodopádem a svalům dopřejeme šok v ledové vodě, nabíráme také do lahve a začínáme filtrovat. Filtr nás už podruhé zachránil, tady při těch vyčerpávajících pochodech platí voda nad zlato... a Martin dodává, že za pivo by dal ještě víc. Když vidíme, že i Francouzi jdou nabírat vodu z řeky, filtrujeme jim taky. Možná je to zbytečné, možná si nepřivezeme suvenýr z dovolené. Loňská chikungunya nám stačila.

Další část cesty je zase jiná. Jde se podél vody a asi po kilometru se krajina mění, vystupuje dominantní láva, ze skal mizí zeleň a člověk má pocit, že ujel za takovou změnou stovky kilometrů. Po dalším kilometru další změna. Objevují se kleče a na kopci už rostou i jehličnany. Cesta vzhůru mi připomíná pohádku O létajícím ševci, kde se Jíra snaží dostat na hrad. Tentokrát má krizi Martin, a i když Marla by měla být větší, vše je zavřené. Ještě že nám Ludovic s Laurou zamluvili ubytování na dvě noci (to zní jako sen).

Nakonec uprostřed Marly najdeme otevřený malý krámek. Oáza uprostřed ničeho. Martin kupuje kolu a sobě pivo. Kolu si dáváme hned, abychom poslední kopec vyběhli, pivo si Martin nechává k večeři. Zdejší gite totiž nic na prodej nemají, byť by to byl slušný byznys plán. Majitelka gite opět neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme, že večeře bude za půl hodiny. Jdem se ubytovat a jen co Martin sundá batoh na stůl, poklad letí k zemi. Ne já! Pivo.

Večer je tedy dost smutný. K večeři je rýže, čočka, maso a rum. U stolu s námi sedí Holanďané, které jsme potkali v Cayenne (ano, ta paní, co slepci ukazovala cestu). Usínat se ale bude dobře. Zítra máme totiž volno.