Přistání bylo hladké. Letiště, kterému předchází pověst jednoho z nejlepších letišť světa, nezklamalo. Všude koberce. WiFi lítá neuvěřitelnou rychlostí. Všichni se usmívají. Když si vyzvedneme batohy, pousměju se nad myšlenkou, která mi prolítne hlavou – můj příruční batoh držím, jako bych v něm měla samopal (mám v něm freediverské ploutve, které měří něco kolem metru). Asi o 20 vteřin později mi to zas tak vtipné nepřijde. „Dobrý den, celní kontrola, dejte vaše zavazadla do rentgenu.“ Žvýkaček, které se sem nesmí dovážet, jsme se zbavili. Nekouříme, takže cigarety nevezeme. Bohužel ale v Martinově batohu máme flašku pro kamaráda. Že ji nesmíme dovézt, jsme se z průvodce dozvěděli až včera večer. Zdejší celníci nemají zrovna dobrou pověst a místní zákony jsou hodně přísné. Snažím se být klidná. „Co je tohle?“ Na obrazovce je zřetelně vidět lahev dobrého karibského rumu. Celník ale ukazuje jinam. „Co je tohle?“ opakuje otázku a já jen slyším Martina, jak říká, že to je nůž. Nejsem si rychle schopná vybavit, zda nůž byl mezi zakázanými věcmi, ale podle celníkova výrazu asi ano. Martin říká, ať jim řeknu, že je to multifunkční zavírací nůž, že je tam i nářadí jako kleště, otvírák atd. Překládám to, ale nejsem si jistá, že mě celník slyšel. Máme prý batoh dát na pás znovu. Když po dvaceti dlouhých vteřinách znovu vyjede, celník nám říká, že můžeme jít. Nechce se mi tomu věřit. A flašky si ani nevšimli. Nůž nás zachránil.

O Singapuru se říká, že je poměrně drahý, nám to tak nepřišlo. Je rozhodně o dost dražší než zbytek Asie, ale v porovnání s Prahou je dražší jen o trošku. A jak co. Třeba třídenní lístek na metro stojí v přepočtu cca 340 Kč, což mi přijde za 12 linek podstatně delších než ty pražské jako krásná cena. Asi tu neinvestují do horolezeckých expedic radních jako my do té Pavla Béma. Na druhou stranu se cesta metrem může pořádně prodražit.

Uvědomuji si to ve chvíli, kdy sahám po láhvi s vodou a piju. Významný pohled muže sedícího naproti mně mi říká, že něco není v pořádku. O chvilku později si všimnu cedulky, kde jsou vypsány pokuty – 8500 Kč za jedení či pití v metru, za kouření je to 17 tisíc a pokud by měl někdo chuť si hrát s otevřeným ohněm, je dobré mít v peněžence rovnou 85 tisíc korun. Vodu rychle odkládám. Možná přece jen lezou místní radní na hory.

Náš kamarád bydlí jen kousek od metra v condominiu a protože nebyl doma, měli jsme od něj natočené instruktážní video, jak se k němu „vloupat“. Stačilo pár přístupových kódů, na dálku otevřené dveře a my se už pár minut nato koupali v bazéně, který v domě mají. Příjemný začátek pobytu v Singapuru.

První, kam míříme, je Chinatown. Malebné domky v koloniálním stylu a nad nimi v dálce čnící mrakodrapy, mumraj připomínající mravence v mraveništi, příjemné vůně z mnoha prodejen jídla a všudypřítomné stánky se suvenýry. Při pohledu do výloh není pochyb, že 6. 2. nastane rok prasete. Chrochtající nepřežvýkavé sudokopytníky mají prakticky na všem – plyšové hračky, nálepky, tužky, puzzle, odznaky, klíčenky, sešity, magnetky… a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho. Zapadneme do jedné z příjemných čínských restaurací a já ignoruju aktuální místní trend a dávám si kuře Kung Pao, abych ho mohla porovnat s tím v ČR. Odcházím spokojená. Chutná podobně.

Pěšky se vydáváme do centra mezi mrakodrapy. Do části města, která stojí za tím, že Singapur patří mezi největší obchodní centra na světě mající třetí největší HDP na hlavu. Nikde na ulici není ani papírek, natož třeba plastová láhev. Když už někdo kouřil (těch lidí bylo minimum a třeba první hodinu jsme neviděli nikoho), stál u popelníku a způsobně kouřil tam a následně vajgl hodil do koše. O Singapuru je to známé, přesto je příjemné to vidět na vlastní oči. Policie ve městě pokut, jak se Singapuru přezdívá, je prý nekompromisní.

Pod trestem výprasku rákoskou (což pro vyznavače S/M je asi celkem fajn) se tu nesmí odhazovat žvýkačky (sehnat se dají pouze v lékárnách, nekoupili jsme), přecházet mimo přechod (porušeno), dovážet padělky, zbraně, cigarety (zbraň z části porušena, elektronická cigareta také), předcházet na eskalátorech v metru (porušeno), krmit holuby (neporušeno), nesplachovat na veřejných toaletách (neporušeno), praktikovat orální sex (no comment), chodit doma nahý (porušeno). Asi si tou rákoskou vážně zasloužím.

V 16 hodin mi přichází SMS od neznámého čísla. Po přečtení pochopím, že je to přítelkyně mého kamaráda Laura. O půl hodiny později nás bere na místní „Náplavku“ – nábřeží plné barů a restaurací, kde se schází většinou expati po práci. Pivo za 170 Kč není nic pro Čecha. A to jsou zrovna happy hours. Ještě že nepiju. Pak přichází ON. Radima jsem neviděla s jednou krátkou výjimkou přes 20 let. Přesto mi to přijde, že jsme se naposledy viděli včera, jako by těch dvacet let odmlka vůbec nebyla. Slibovala jsem, že za ním přiletím do Austrálie, ale nevyšlo to a teď tam sedíme a vzpomínáme, když nám bylo 18, povídáme o tom, co se odehrálo v našich životech za těch 20 let, co jsme se neviděli. Šmarja, to zní hrozně, ale přitom to bylo skvělý.

Máme hlad a Laura s Radimem navrhují se jít najíst do „hawkers“. Vzhledem k tomu, že jsme v Singapuru poprvé, tak nic nenamítáme, ale se smíchem se ptám, že to zní, jako bychom šli k hookers čili k prostitutkám. Což by mě v Singapuru dost překvapilo a rákoskou dnes dostat nechci. Ve skutečnosti jdeme do hawkers, což jsou místní táckárny, tržiště se stánky s jídlem. Velmi dobrým jídlem.

Večer zakončíme v baru naproti nejslavnější dominantě Singapuru Marina Bay Sands. Singapur v noci je snad ještě krásnější než ve dne.