ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN ČTRNÁCTÝ – 7. 1. 2021 – NUNGWI

„Ááááá,“ vidím člověka, jak letí ze skály. Zvuk pomalu mizí, ale najednou ho slyším znovu. „Ááááá.“ Porozhlédnu se. Nikoho nevidím. Jsem zmatená a nechápu, co se děje. „Ááááá.“ Počkat, to se děje někde jinde. Otevírám oko. Já jsem na Zanzibaru a něco se děje venku za dveřmi našeho pokoje. Zorientovala jsem se. „Áááááá.“ Nahlížím zpoza záclony, ale nemám čočky, takže nic nevidím. Je šest ráno, a tak vylézám ven. Na lavičce kousek od našich dveří někdo leží, máchá rukama a řve. Není pochyb. Je na tom stejně jako Miloš, když má virózu. „Ááááá,“ třesu s ním. „Be quiet, tady se spí.“ Otevře oko a něco pronese. Rusky. Zatřesu s ním pořádně a znovu mu opakuju, ať je ticho. Odcházím. Zdá se, že bude klid.

„Ááááá.“ Tentokrát stačí jednou. Nespala jsem ani 20 minut. Vybíhám z pokoje, třesu s ním a když mu začne zvonit telefon, vytrhnu mu ho z ruky a odnáším na druhý konec areálu. Oznamuju mu suše, ať si pro něj dojde. „And shut up.“ Tentokrát spíme až do devíti.

Ten den ještě dojdeme na Kendwa Beach, která má být nejhezčí na ostrově, a pro mě je na dolní hranici. Dáme si nejlepší kokosy od jednoho stařičkého pána na kole a tentokrát, byť smlouvám, tak mu nakonec dám, co si řekl (přecitlivělost na staré lidi). Vyfotíme pár fotek (samozřejmě tu „must be“) a Adélka se stihne spálit. Taky se domluvíme s Nikolou, že druhý den pojedeme na PCR testy.