Tanzanie a Zanzibar

Poslední ráno. Přichází mi zpráva, že Nikola, který byl s námi na covidových testech, výsledky dosud nedostal, a přitom si je objednal na e-mail. Letadlo mu letí za pět hodin. Překvapená jsem stejně jako býval Karel Gott na každoročním udílení Slavíků. My si je jedeme vyzvednout osobně, takže do hlavního města vyrážíme už ráno a na případný stres ještě bude dost času. Odlétáme totiž až v noci.

Cesta utíká rychle, byť tentokrát v dalla-dalla supluji nějaké padesátnici polštář. Zřejmě to dělám celkem obstojně, protože se čas od času spokojeně zavrtí a svůj loket mi vrazí ještě hlouběji do ramene. Ve Stone Townu na Darajani Market si už zkušeně bereme tuk-tuk, ale ten nás zaveze k nemocnici, přestože jsem mu v navigaci ukazovala, kde testovací centrum Migombani leží. Za deset minut už jsme správně.

U výdejního okýnka je před námi půlhodinová fronta. Mezi lidmi je i Nikola, který nervózně přešlapuje a gestikuluje na nás, že mu za dvě a půl hodiny letí letadlo a nemohou najít jeho test. Stejný výraz ve tváři, říkající cosi o tom, že v místním systému testování mají bordel, má většina lidí stojících ve frontě. My se usmíváme. Asi zvyk. V ČR zrovna teď začal prodej dálničních známek a systém vypadá podobně. Zřejmě taky slušný oddíl.

Nikola dostává svůj test (upřímně by mě zajímalo, zda ho v druhé kanceláři, odkud ho přinesli, právě vytvořili, nebo se jim ho skutečně podařilo najít) a my se asi po hodině dostáváme na řadu.

„Česká republika,“ podávám pasy a ukazuji na složku, kde je napsáno „Russia, Czchec“, což se skřípáním zubů přecházím a předstírám úsměv. Mladík projede asi třicet papírů ve složce. Podívá se na mě, na pas a dá se do hledání znovu. Můj ani Adélky doklad tam není. Kontroluji to s ním.

„Naše letadlo letí za tři hodiny,“ snažím se ho rozhýbat nepatrnou lží.

Dává se do čtení potřetí.

„Tam to není. Kontrolovala jsem to s vámi,“ nechávám se slyšet.

V tu chvíli přichází jeho kolegyně, které vysvětluju, že naše papíry ve složce nejsou.

„Najdu je,“ odchází rozhodně a já jí to věřím.

Za další půl hodiny přijde vítězoslavně s našimi výsledky. Jsme negativní. Ostatně nic jiného jsem ani nečekala vzhledem k tomu, že tady na Zanzibaru korona vůbec není. Oficiálně.

Odpoledne jdeme koupit koření, oříšky, passion fruit a liči na tržiště Darajani. Dáme si jídlo u Lukmanna, vyhlášené restaurace, a zajdeme se podívat na dům Freddieho Mercuryho. Nedá se si nevšimnout, že v křivolakých uličkách, které k domu vedou, není nikde žádný suvenýr, který by legendu připomínal. Prý ho tu nemají rádi, protože byl homosexuál. A zdá se, že je to pravda. Neubráním se a broukám si Bohemian Rhapsody.

Cesta domů navzdory desetihodinovému přestupu v Dubaji proběhne rychle. Už teď mi Zanzibar chybí, ale bude mi ho navždy připomínat holčička, která se narodila mé kamarádce. Jmenuje se Zuri, což svahilsky znamená krásný. Tak baadaye, Zanzibare, a Zuri Tobě krásný cestovatelský život.

Další den strávíme v hezkém hotelu Promised Land Lodge, kde půjčují i mořské kajaky, a tak vyrazíme otestovat Adélku a její strach z hloubek. Po půl hodině se vracíme. Test proběhl na úrovni očkování proti covidu. Adélka se zúčastnit chtěla, ale příliš mnoho faktorů bylo proti.

Přesto tvrdí, že je připravena jet další den znovu na delfíny. „Jsi si jistá, že chceš ty krvelačné nestvůry vidět znovu?“ ujišťuju se. „A budou…“ Než se stihne zeptat, odpovídám: „Opravdu nevím, zda se budou zítra cachtat na mělčině, či si s nimi dáme hloubky.“ Po krátké debatě delfíny objednávám.

V našem hotelu již není na další noc ubytování, a tak se na poslední den přemisťujeme do Coco Reef Ecolodge, který vlastní sympatický francouzský pár. Krásné chatičky z palmového listí hned na pláži, z postele výhled na moře, otevřená sprcha. Prostě romantika jak stvořená pro tetku a její neteř.

Ve tři ráno mě vzbudí obrovská rána. A další. Chvíli myslím, že mám zase noční můry, ale je to vítr, který silně lomcuje chatrnými dveřmi. Snažím se je zavřít, ale moc to nejde. Nakonec před ně dávám stůl a židle. Z dálky je slyšet dunění moře. Nemusím mít bujnou fantazii, aby mi bylo jasné, že delfíni by na vlnách poskakovali stejně jako naše loď. Nad představou Adélky na tomhle mořském rodeu se pousměju, vezmu telefon a výlet zruším. Stejně by k tomu nejspíš došlo ráno. Čeká nás totiž první upršený den na Zanzibaru.

Brzy ráno vyrážíme na testy do Stone Townu, protože v Nungwi stojí 150 dolarů, kdežto ve Stone Townu „jen“ 80, a navíc my pak stejně pokračujeme na jih. Ráj ruských turistů a česká náhražka Chorvatska Nungwi nám na den stačily. Spolu s námi jede i Nikola. Chytneme modernější verzi dalla-dalla, což znamená, že nemáme zadek zdřevěnělý z tvrdé sedačky a nemáme obtisk něčího stehna na tom svém. Někdy se vyplatí si přivstat.

Ve Stone Townu si bereme tuktuk do testovacího centra Migombani. To se nachází v části města Mazizini, na ulici Nyerere Rd., na půlce cesty mezi letištěm a centrem města. Viz Google Maps na konci dnešního dílu (dejte si pozor, ať vás neodvezou do Minazini Mmoja Hospital, tam testy nedělají).

Systém v testovacím centru funguje podobně jako když čekáte na letišti na vízum. Zřejmě i tady platí: čím víc front, tím větší platnost PCR testu. A tak jsme si nejdříve museli vystát frontu na okopírování pasu (doporučuju udělat v ČR na A4), pak jsme se pařili na slunci ve frontě na zaplacení (berou pouze dolary nebo VISA kartu – jinou kartu neberou), pak jsme s dokladem o zaplacení a fotokopií pasu šli do třetí fronty, kde jsme vyplňovali datum příjezdu, datum odjezdu, adresu hotelu na Zanzibaru, telefonní číslo, e-mail a kdoví proč i zaměstnání. Zřejmě stejně jako se u nás nejvíce roznáší virus na horách (aktuální sofistikovaná studie Ministerstva zdravotnictví), tak na Zanzibaru asi zjišťují, zda virus mají více zahraniční prodavačky, pinglové, policajti nebo my producenti.

Pak si jdeme sednout do chládku. Tedy přesněji pod stromy, kde čekáme, až zavolají naše číslo. S číslem můžeme do dalšího chládku. Tentokrát klimatizovaného. Tam čekáme na další zavolání našeho čísla. Nikola už mezitím zmizel. A my jsme na řadě nyní. Po třech vstupujeme do místnosti 4 × 5 metrů, kde jsou tři židle a mezi nimi paravany. U stolu sedí asi pětapadesátiletá žena, která má roušku na bradě a cosi čmáře do papírů. Na stole má bordel, že by se za to nemusel stydět žádný emocemi rozháraný kreativec.

„Číslo?“ otočí se na mě.

„99,“ odpovídám a ona ve stohu papírů, které se válí na stole bez sebemenšího systému, hledá ten můj. Když ho najde, zjistíme, že je na něm jméno mé neteře. Přidělí mi tedy 98. Vstává od stolu, bere jednu zkumavku a aniž by si nandala rukavice nebo roušku, mi odebere vzorek. Ten dá do nádobky a položí na stůl. Stejně odebere i další dva muže, kteří byli ve trojce se mnou. Ve dveřích nás střídají další tři. Jak paní za deset minut pozná, která zkumavka byla moje, se mi hlavou honí ještě za hodinu, kdy už po zblajznutí skvělých hranolek míříme do Mwanakwerekwe.

Připadáme si už jako doma. Poznáváme místa, kde jsme projížděly jednou či dvakrát. Víme, kde přestoupit i jaké jsou ceny. Když to na nás zas zkouší o 2 tisíce šilinků víc, už se jen smějeme. Do Kizimkazi dorazíme akorát na večerní koupání v bazénu. Zbytečně zabitý covid den.

https://www.google.com/maps/place/-6.194166,39.209251/data=!4m6!3m5!1s0!7e2!8m2!3d-6.194166!4d39.209250999999995?utm_source=mstt_1&entry=gps

„Ááááá,“ vidím člověka, jak letí ze skály. Zvuk pomalu mizí, ale najednou ho slyším znovu. „Ááááá.“ Porozhlédnu se. Nikoho nevidím. Jsem zmatená a nechápu, co se děje. „Ááááá.“ Počkat, to se děje někde jinde. Otevírám oko. Já jsem na Zanzibaru a něco se děje venku za dveřmi našeho pokoje. Zorientovala jsem se. „Áááááá.“ Nahlížím zpoza záclony, ale nemám čočky, takže nic nevidím. Je šest ráno, a tak vylézám ven. Na lavičce kousek od našich dveří někdo leží, máchá rukama a řve. Není pochyb. Je na tom stejně jako Miloš, když má virózu. „Ááááá,“ třesu s ním. „Be quiet, tady se spí.“ Otevře oko a něco pronese. Rusky. Zatřesu s ním pořádně a znovu mu opakuju, ať je ticho. Odcházím. Zdá se, že bude klid.

„Ááááá.“ Tentokrát stačí jednou. Nespala jsem ani 20 minut. Vybíhám z pokoje, třesu s ním a když mu začne zvonit telefon, vytrhnu mu ho z ruky a odnáším na druhý konec areálu. Oznamuju mu suše, ať si pro něj dojde. „And shut up.“ Tentokrát spíme až do devíti.

Ten den ještě dojdeme na Kendwa Beach, která má být nejhezčí na ostrově, a pro mě je na dolní hranici. Dáme si nejlepší kokosy od jednoho stařičkého pána na kole a tentokrát, byť smlouvám, tak mu nakonec dám, co si řekl (přecitlivělost na staré lidi). Vyfotíme pár fotek (samozřejmě tu „must be“) a Adélka se stihne spálit. Taky se domluvíme s Nikolou, že druhý den pojedeme na PCR testy.

Včera večer jsme dorazily do Arushy a spaly v jednom z nejlevnějších ubytování za celou dobu. Stálo 544 Kč na obě a je úžasné. Majitel je rastaman, který nám večer objednal jídlo na pokoj, ráno nás poslal do města s tím, že nás na letiště odveze, a celou dobu byl hrozně milý a přátelský. Ubytování se jmenuje Wakawaka House a najdete ho na Bookingu.

Než vyrazíme do města, objednávám ubytování na dnešní noc ve městečku Nungwi. Ráji milovníků turismu na severu Zanzibaru. Matně tuším, že tam, kam jezdí většina cestovek, se mně líbit nebude, ale zkusit to musím. Zážitek nebo nic. Dva dny budou stačit.

Arusha je typické africké velkoměsto. Výlohy obchodů připomínají počtem vystaveného zboží dobu komunismu. Zato zelenina na tržištích je stejně barevná jako na letáku upraveném ve Photoshopu. Nakupujeme ovoce, pár drobností a vyrážíme na letiště.

Letět nám to má ve tři. V půl čtvrté to nevydržím. Tajně doufám, že hakuna matata v letecké dopravě nefrčí. „There are some technical problems, madam,“ odpovídá mi ženština s kobylím úsměvem a nebývale rovnými vlasy. „Technické problémy? Co tím chcete říct?“ Jsou sousloví, která v souvislosti s letadlem slyšet nechci. Během další hodiny dostáváme informaci, která mě uklidňuje stejně mocně jako když se k čemukoli vyjádří náš prezident. Nejraději bych utekla. „Letadlo mělo technické problémy. Je příliš velké teplo a nedokázalo by s vámi tady vzlétnout. Je vás moc. Odvezeme vás na letiště Kilimandžáro, kde na vás čeká.“ „Jako to stejné letadlo?“ neskrývám emoce. „Ano. Tam to ale není problém, tam je dráha delší. Tam to zvládne.“ Nasucho polknu.

Naše letadlo není schopné vzlétnout na letišti v Arushi, a tak se máme přesunout do Kilimandžára. Zaslechnu rozhovor tří Rusů s pilotem letadla jiné společnosti. „Vezmu vás. 300 dolarů na osobu. Víc jak dva se mi tam ale nevejdou, to bych nemusel stihnout vzlétnout. Tahle dráha je krátká.“ Očividně nemáme jinou možnost než jet do Kilimandžára a letět tam odtud. Přijíždí pro nás autobus. Je nás ale kolem šedesáti, a tak s pobavením pozoruji, jak se nás budou snažit narvat do klasického autobusu. My, co jsme zvyklé jezdit dalla-dalla, tu metodu známe, ale mnohé botoxem vytuněné Rusky, které si na safari přijely vyfotit stovky selfíček na Instáč a pod pojmem dalla-dalla by zřejmě hledaly něco jiného, budou asi překvapené.

K mému smutku se pressing nekoná. Třetina lidí zůstává venku s tím, že pro ně jede druhý autobus. My s Adélkou obsazujeme poslední místa. Já si sedám vedle týpka ve vínové košili a chvíli přemýšlím, zda je místní. Jmenuje se Lugano, je původem z Dar es Salaamu, ale už 18 let žije ve Vídni a pracuje pro SOS vesničky.

Už teď je jasné, že na Zanzibar přiletíme nejdřív ve 22:00, takže dalla-dalla asi hledat nebudeme. Budeme muset využít taxík, takže se zkouším domluvit s ostatními, zda někdo nejede do Nungwi. Dvě Rusandy říkají, že ano, a když se ptám, zda by nás vzaly, že jim přidám peníze, vyhýbavě odpoví, že záleží na řidiči. Ochotou příliš neoplývají, ale tak nějak to od nich ani neočekávám. Na letišti jsem jim v patách jako stíhačka partnerovi a sotva se setkají s řidičem, hned se ho ptám. „Samozřejmě, že vás vezmu,“ usmívá se řidič, kterému pár dolarů navíc přijde vhod. „Vy jste kamarádi?“ ptá se zvesela. „Ne,“ zpraží ho ledovým pohledem Ruska. Myslím, že ve stejnou chvíli mně i řidiči dojde, že k výměně dolarů nedojde.

Otáčíme se, že si vezmeme svého taxíka, když se k nám přižene Nikola. Kluk ze Srbska, který v autobuse seděl vedle Adélky. „Jedete do Nungwi?“ lapá po dechu. „Můžeme jet spolu,“ navrhuje. Souhlasíme a než začneme hledat taxík, přiřítí se mladík, který nám, jak jinak, nabízí nejlepší cenu. „30 tisíc za nás všechny,“ navrhuju a mladík souhlasí. Jsem v šoku. Běžná cena je 60 tisíc. Jmenuje se Lukman a jeho telefon je +255 776 416 155.

Sloni, termitiště a baobaby, to jsou hlavní tři lákadla Tarangire parku. Měli jsme vyjet v 6 ráno, ale protože hakuna matata, tak pomáhám složit stan, abychom alespoň v 6:30 vyjeli. U vchodu nás klasicky vítají opice a mangusty jižní, které s neuvěřitelnou rychlostí mizí v termitišti, hned jak nás uvidí.

Jdeme s Adélkou na záchod (vždy je dobré toho využít u vjezdu, protože v parcích je podobných míst jen pár a uprostřed parku, kde pobíhají sloni a lvi, asi nikdo vystrkovat zadek nechce) a ptáme se, zda máme zavírat auto. „Nn, já tu budu,“ hlásí Bakari s typickým tanzánským úsměvem od ucha k uchu. Když se vracíme, tak jediný, kdo je u našeho auta, je opice. Respektive zrovna leze dovnitř a vzhledem k tomu, že některé věci jako telefon nebo gopročko by se jí mohly hodit do výbavy, přidávám do kroku. Naštěstí se mého běhu lekne a uteče. Poučení? Nespoléhat se na tanzánský úsměv.

Deset minut a vidíme první žirafy. Nádherné, majestátní a tak blízko. A chvíli nato první stádo slonů. Je jich 22 a jsou všude. Další stádo má slonů 19, další 21 a další 16. Když napočítáme první stovku, shodujeme se s Adélkou, že budeme počítat už jen stáda, protože očividně tady je slonů více než v Česku naočkovaných lidí.

Po čtyřech hodinách hlásíme, že potřebujeme na toaletu. „Jak nutně?“ ozve se z přední části vozu. „Do hodinky?“ prosím nesměle. „Dobře, jedu k piknikovému místu,“ hlásí řidič a my se dál kocháme krásnou africkou přírodou. Po padesáti minutách: „Už tam budem?“ „Bohužel. Cesta k piknikovému místu byla zavřená, musíme na jiné.“ „A to je jak daleko?“ už toho oslíka ze Shreka připomínám i já. „Tak hodinku.“ „A jiné řešení?“ ptám se, protože ten litr a půl, co jsem už vypila, o sobě dává dost vědět. Řidič se rozhlédne vpravo, vlevo. „Za auto.“ Chvíli přemýšlím, zda to myslel vážně. „A simba?“ použiju svahilský výraz pro lva. Řidič ukáže na stádo antilop: „Ty by takhle klidně nestály,“ odtuší. Nezbývá nám než mu věřit, ale je to poprvé v životě, co jdu na záchod a doufám, že mě někdo jedním okem hlídá.

Ten den napočítáme 22 stád slonů. Tím, že jsme se shodly, že většinou jsou stáda o 16–22 slonech, tak jsme viděly za ten den 352–484 slonů. A stejně to neomrzí. Oproti tomu moucha tse-tse vytáčí od první vteřiny, ale naštěstí jich je tak třetina co slonů. Tak jen pokud se vrátím unavená, zničená a ospalá, víte, čím to je.

Hodinky ukazují něco málo po třetí ráno. Potřebuju čůrat. Natahuju se po čelovce s tím, že půjdu, když zaslechnu praskání a po chvíli i odfrknutí. Adélka to určitě nebyla, tohle zní jako kůň. Zaposlouchám se do ticha a frkání se znovu opakuje. Není pochyb o tom, že je nedaleko od našeho stanu. Myšlenku na to, že bych vystrčila hlavu, rychle zamítám, protože nemám čočky a na vzdálenost dvou metrů by se mohlo stát, že si spletu kočičku se lvem. Frkání se malinko vzdálilo. Stejně tak ale i moje myšlenka na záchod. Moje svěrače budou muset tuhle šichtu zvládnout.

„Jo, byli tady nejspíš pakoni nebo buvoli,“ říká mezi sousty u snídaně náš řidič. V šest odjíždíme do kráteru Ngorongoro, který patří k nejvyhledávanějším parkům v Tanzanii. Cesta dolů ze strmého svahu mi připomíná mou loňskou jízdu na motorce. Zadek se stále snaží předhonit předek a řidič má co dělat, aby nás udržel na cestě. Silnice tomu odmítám říkat.

Jsme natěšené. Celá rezervace má rozlohu 8 288 km², kráter Ngorongoro je kaldera, která má přibližně 260 km², a měla by tu být největší koncentrace volně žijících afrických zvířat, včetně velké pětky. Tedy nejen že nám to tvrdí náš řidič, ale i Wikipedie, která i tuší, jaký článek se podle Milošovy fotografické paměti psal vlevo dole. Takže zřejmě ví všechno.

Velká pětka jsou zvířata, která jsou na pozorování obtížná a nebezpečná. Takže budeme muset mít sakra štěstí, abychom je viděli. Odškrtnutého máme zatím jen slona. Pak tam patří lev, nosorožec, buvol a levhart. „Buvol!“ zakřičím krátce poté, co vjedeme na dno kaldery. „Dva z pěti,“ usmívám se, ale ve skutečnosti já mám jiný cíl. Chci vidět velká stáda. Čehokoli. A lva. Tedy lva jsme vlastně včera taky viděli, ale z veliké dálky a já bych ho chtěla vidět blíž.

Projíždíme parkem a vidíme hyenu, lišku, prase savanové neboli „pana prase“ a nekonečná stáda zeber a pakoňů. „Nosorožec,“ podává mi řidič dalekohled a ukazuje někam do dáli. Chvilku přemýšlím, jak mohl vidět, že tam něco je, když pouhým okem nic viditelného není a čočky mám nasazené. A skutečně. Dalekohledem vidím miniaturního nosorožce. Jedno z nejnebezpečnějších zvířat v Africe. Je ale tak malý, že se zdráhám ho počítat do seznamu. To je jako počítat mezipřistání do zemí, které jsem navštívila. To taky nedělám.

Nervózně koukám na hodinky. Za chvíli máme být na obědě a lev nikde.

Už už jsme měli odjet z parku, když náš průvodce zastavil za dvěma auty a říká: „Támhle ho máte.“ Král zvířat! Vlastně král a královna. Leželi ve trávě kus od sebe. Byť mám poměrně slušný objektiv, tak byli furt daleko. „Počkáme, oni se zvednou,“ konejší mě řidič. „Jenže kdy?“ ptám se naléhavě, i když vím, že na to by mi nedokázala odpovědět ani Jolanda. „Tady jste v Africe, tady se na všechno čeká,“ slyším odpověď a s evropskou netrpělivostí mačkám spoušť, aby mi sebemenší pohyb neutekl.

Po půl hodině se skutečně lev pohne. Když ujde pomalinku pár metrů, jsem spokojená. Mám celkem slušnou fotku. Lev se ale furt přibližuje. Šest metrů, pět, čtyři. Je tři metry od nás. Došel k zadním kolům našeho auta. Nejraději bych se naklonila ještě víc, ale to už asi není bezpečné. Ohlédne se a se stejnou grácií odchází, odkud přišel. A slovům našeho průvodce o tom, že je to nejlínější šelma ze všech, tak dává za pravdu. Ale já mám další sen splněný.

Cestou zpátky se stavíme na toaletu na piknikovém odpočívadle u jezera hrochů. Je jich tam asi patnáct. Líně se válejí ve vodě daleko od nás. Jeden by nikdy neřekl, že dokážou běžet až 30 km/h a že po komárovi jsou to nejnebezpečnější zabijáci. Ročně prý hroši zabijí přibližně 200 lidí. Z myšlenky na statistiku, kterou jsem nedávno četla a ve které jsou moji milovaní žraloci úplní žabaři, protože zabijí jen desítku lidí, mě vytrhává orel, kterého zahlédnu koutkem oka. Řítí se střemhlav ke skupině turistů, která tu zrovna piknikuje. Mladík si zrovna strká opečené kuřátko do pusy, když mu ho orel sebere a odletí. Za řev, který se pak ozve, by se nemusel stydět ani ten líný lev, co jsme ho před chvílí viděli. Muž krvácí a utíká se schovat do auta.

My se taky pomalu vzdalujeme, protože ještě dnes přejíždíme k dalšímu národnímu parku Tarangire. Když tam dojedeme ve čtyři, jsem eufemisticky řečeno rozladěná. Safari není zoo ani v tom ohledu, že jsou zvířata zavřená, takže nevíte, zda je uvidíte, ale ani v tom ohledu, že stojí pár korun. Vysvětluji proto Bakarimu, že jsem jela přes půl světa a zaplatila 30 tisíc za obě jen proto, abych viděla zvířata a byla s nimi co nejdéle. Tváří se, že to chápe, a slibuje, že další den budeme v parku déle. Náladu ze splněného snu mi to nekazí. Dobrou noc.

Ráno máme sraz v 8:30. Tedy vlastně Bakari včera říkal: „V 8:30, ale jste v Africe, takže to může znamenat v 8:30, ale taky v 9:00.“ A slovo dodržel a v 9:00 jsou i s kolegou na místě. Ještě než nasedneme do auta, tak jdu platit hotel. Recepční chvilku cosi počítá na kalkulačce a pak mi podává účtenku. Hlavou mi bleskne, že hotely v Arushi jsou pořádně drahé, a už už chci platit, když v tom se zarazím, vytáhnu mobil s aplikací booking.com a skutečně. Částka má být poloviční. Trošku mi to připomíná ty pětinásobně drahé kokosy na severu Zanzibaru. A recepční se úplně stejně usmívá, když mu říkám, že to asi bude omyl. Další minutu mačká čudlíky na kalkulačce, že ani synovec nemastí tak rychle PlayStation, a se zářivým úsměvem mi oznamuje, že jsem měla pravdu. A dodá tu frázi, na kterou čekám: „Hakuna matata, madam.“

Cesta ubíhá rychle a prvních 150 kilometrů je i skvělá silnice. Podél ní jsou vidět menší osady, občas narvané tržiště a Masajové. Ti jsou všude. Postávají, posedávají, pasou stáda koz či krav a občas jedou na povozu taženém oslíky. Podle našich průvodců je v šedesátimilionové Tanzanii okolo 120 kmenů, ale Masajové jsou díky svému tradičnímu oblečení a tomu, že stále ještě kočují za travou pro svá stáda, nejviditelnější. Vzpomínám na film Bílá Masajka a ptám se na podrobnosti. Masajové prý kočují po celé zemi a ženy nechávají v domech. Mají tak většinou 3–4 ženy v různých částech země a kolem dvaceti dětí. Také odmítají školní docházku. Ti, kteří se chtějí alespoň trošku vymanit z tohoto života, často létají na Zanzibar, kde buď pracují jako ostraha v hotelech, nebo prodávají masajské výrobky (většinou náramky, náhrdelníky udělané z malých korálků), nebo loví potenciální bílé Masajky, ale většinou staršího data výroby.

Poměrně často jsou na silnicích policejní hlídky. Zdejší Kobra 11 ale auta nezastavuje, jen nakoukává dovnitř a nechává nás projet. Když po jedné z nich Bakari pronese: „Manyara Lake už bude za pár kilometrů,“ jako by mi vnukl myšlenku, kam se vůbec na takovém safari chodí na záchod. Vzhledem k tomu, že v některých parcích jsou lvi, sloni nebo hroši, asi není na místě stáhnout kalhotky kdekoli se mi zamane. „Můžeme, prosím, zastavit na záchod?“ ptám se nesměle, protože ani jednoho z našich průvodců nechci uvést do rozpaků. Po chvilce zastavujeme a já si říkám, že dneska omezím své pití na minimum.

Manyara Lake je bezodtoké jezero ve Východoafrickém riftu na severu Tanzanie. Nachází se v nadmořské výšce 1 045 m n. m. Někdy si připadám chytřejší než Sheldon, ale ve skutečnosti to jsou informace z Wikipedie. Jenže internet na Manyara Lake příliš nefunguje, takže odteď se budete muset smířit jen s mými smysly i nesmysly. Brána, kterou projíždíme, vypadá podobně jako jakákoli jiná brána, jen tady nikde kolem není vidět plot. Tam náš řidič platí vstupné (žel nevíme kolik) a my vjíždíme dovnitř. Bakariho jsme nechali v přilehlém městečku. Budova, ve které jsme ho vyhodili, měla nápis: „Stan a jiné campingové vybavení.“

První zvíře vidíme za necelou minutu. „To je zoborožec,“ podává mi řidič knížku s fotkami a popisky zvířat. Než ale stihnu přečíst jediný řádek, vidíme všude kolem paviány. Je jich tu kolem čtyřiceti a někteří celkem okázale ignorují, že chceme projet po cestě. Pár samic směrem k nám ukazuje i svou chuť se pářit. Ne, že by s námi koketovaly, jak to známe z lidské říše, ale jdou na to podstatně ostřeji. Ukazují nám svou genitální oblast zbarvenou dočervena. „Pokud je chcete vidět se pářit, koukejte po stromech,“ vysvětluje řidič s tím, že právě tam k němu většinou dochází. „Samci se o samici perou tak, že pár jich pak padá dolů,“ zubí se náš průvodce a dodává, že samozřejmě vyhrává ten nejšikovnější. Pomalu se začínáme vzdalovat a já jen přemýšlím, proč se říká „řvát jako pavián“… Rozhodně se přiznávám, že řvát umím víc.

Během dalších pěti hodin vidíme jeřába královského, lesoně, kladivouše, zebry, pakoně, impaly, kočkodany a dik-dika – nejmenší antilopu na světě. A najednou v tom neuvěřitelném kontrastu tam stojí slon. Obrovský, majestátní, s pohledem upřeným na nás. Mává chobotem a popojde, když najednou vidím dalšího. A dalšího. A dalšího. Člověk si v záplavě emocí jen uvědomí, že nejsou zavření, že nejsme v zoo, a cítí štěstí.

Bohužel máme smůlu na hrochy. I přestože v tomhle parku je tzv. hippo pool, kde by jich měly být stovky, tak se tam nedá dostat, protože včera vydatně pršelo a cesty tím směrem jsou neprůjezdné. Máme ale štěstí na válejícího se lva a devět žiraf. Jen bohužel ve velké dálce. A to i s dalekohledem a v lehkém šeru. Je totiž už půl šesté a my musíme vyrazit do našeho dnešního tábořiště. Čeká nás dvouhodinová cesta.

Obloha se zamračila a začíná pršet. Naše další cesta vede do jednoho z nejznámějších parků v Tanzanii, Ngorongoro. „Něco, něco… matata…,“ zaslechnu, když zastavíme před vjezdem do rezervace. Náš řidič přitom mává papírem Bakarimu před obličejem a zběsile gestikuluje. Ne že bych mluvila svahilsky, ale jedno slovíčko se tady snad i hluchému vryje do paměti celkem rychle. Většinou tedy v opačném významu, ale k výrazu ve tváři nepotřebuju slovníček. „Co se děje?“ ptám se. „Vjezd máme zaplacený až na zítra,“ usmívá se Bakari a dodává: „Hakuna…“ Zbytek ale už neslyším, protože s Adélkou jdeme fotit opice, které se nám usadily na kapotě auta, a další hopsají všude kolem. Řešení nastalého „matata“ necháváme povolaným.

Po půl hodině máme cestu volnou. Se stoupající nadmořskou výškou postupně klesla i teplota. Když přijíždíme na místo, kde budeme nocovat, jsme v nadmořské výšce 2 400 m n. m. a teplota je přibližně 16 stupňů. Ještě že jsem si na dovolenou do exotiky vzala i teplé ponožky.

Zatímco my jdeme obhlídnout celý kemp, jídelnu a umývárku, kde Adélku šokuje turecký záchod a nemůže uvěřit, že Alláh něco podobného stvořil, Bakari nám postaví stan. Už jsem ve stanu kromě Evropy spala na Filipínách na miniaturním ostrůvku Apo Reef, ale to kolem nebylo živé duše. Tedy pokud člověk nepočítá mořské potvory, jako jsou rejnoci a žraloci. Tady prý také nic nehrozí, protože celou noc nás bude hlídat strážce a jediná zvířata, která sem mohou přijít, jsou prý buvoli a pakoni. Pro jistotu jdu ještě po večeři, kterou nám mezitím Bakari uvařil, ještě jednou na záchod. Přece jen bych nerada rozepnula zip stanu a koukla se do tváře buvola. Tak dobrou noc.

Jak na Nový rok, tak po celý rok… Zřejmě proto jsem nám naplánovala na první ráno roku 2021 přelet na Tanganiku, tedy pevninskou část Tanzanie. Ještě předtím se ale musíme do hlavního města dostat tradiční dopravou a už mě vůbec nepřekvapuje, že se zase něco stane. Štíplístek chce 4 tisíce, dávám mu tři a lovím tisícovku. Když zjistím, že ji nemám, podávám mu deset a on se otáčí. „Sir? My máme školství na poměrně dobré úrovni, takže počítat umím,“ směju se. On taky a má nebývale krásné zuby. Podá mi zbylé peníze a beze slůvka odchází. „Hakuna matata.“

Na Darajani už víme, že musíme přejít celý market, abychom se dostaly na druhý směr autobusů. Cestou nám místní nabízejí všechno možné. Dokonce i svatbu. Fešák, kterému je dobrých 55, na sobě má odrbané rifle, které ale pamatují ještě dobu, kdy odrbané rifle nebyly vrcholem módních trendů, a tričko, které má více děr než náš státní rozpočet, se žene přímo k nám. Chvíli si nás za chůze prohlíží, pak pohledem zastaví na Adélčiných kolenou a pronese, že je křesťan a chce si ji vzít. Chvíli přemýšlím, kolik koz bych mohla chtít. Za mě v jejím věku nabízeli v Egyptě 50 velbloudů (zajímala by mě cena dneska), pak ale usoudím, že i když vypadá, že z chléva zrovna vylezl, tady žádný velký byznys neudělám. Navíc Adélčin výraz v obličeji jasně říká, že má jiný vkus a chce jít rychle pryč.

Cesta vrtulákem moc příjemná není. Kousek od Kilimandžára začnou poměrně slušné turbulence a já, vzhledem k tomu, že jsem zažila hořící klimatizaci v letadle, začínám drtit opěrku. V pravidelném minutovém intervalu kontroluju, jak se tváří posádka. Dokud si totiž povídají a smějí se, jsem relativně v klidu. V opačném případě mám jasnou představu o tom, jak se zřítíme, kde najdou rybáři zbytky letadla a co budou říkat ve zprávách. Marně si při tom houpání říkám, že přece miluju vše adrenalinové a že tohle není o nic horší než Voloďou a Ivanem Ivanovičem smontovaná dráha na Matějské. Nepomáhá ani vzpomínka na rozhovor s pilotem British Airways Stevem Allrightem, který nalétal už 10 tis. hodin a tvrdil, že turbulence nejsou nebezpečné. To samé si asi myslí náš pilot, takže na malinkém letišti v Arushi přistaneme bez problémů.