ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN TŘINÁCTÝ – 6. 1. 2021 – Z ARUSHY NA ZANZIBAR

Včera večer jsme dorazily do Arushy a spaly v jednom z nejlevnějších ubytování za celou dobu. Stálo 544 Kč na obě a je úžasné. Majitel je rastaman, který nám večer objednal jídlo na pokoj, ráno nás poslal do města s tím, že nás na letiště odveze, a celou dobu byl hrozně milý a přátelský. Ubytování se jmenuje Wakawaka House a najdete ho na Bookingu.

Než vyrazíme do města, objednávám ubytování na dnešní noc ve městečku Nungwi. Ráji milovníků turismu na severu Zanzibaru. Matně tuším, že tam, kam jezdí většina cestovek, se mně líbit nebude, ale zkusit to musím. Zážitek nebo nic. Dva dny budou stačit.

Arusha je typické africké velkoměsto. Výlohy obchodů připomínají počtem vystaveného zboží dobu komunismu. Zato zelenina na tržištích je stejně barevná jako na letáku upraveném ve Photoshopu. Nakupujeme ovoce, pár drobností a vyrážíme na letiště.

Letět nám to má ve tři. V půl čtvrté to nevydržím. Tajně doufám, že hakuna matata v letecké dopravě nefrčí. „There are some technical problems, madam,“ odpovídá mi ženština s kobylím úsměvem a nebývale rovnými vlasy. „Technické problémy? Co tím chcete říct?“ Jsou sousloví, která v souvislosti s letadlem slyšet nechci. Během další hodiny dostáváme informaci, která mě uklidňuje stejně mocně jako když se k čemukoli vyjádří náš prezident. Nejraději bych utekla. „Letadlo mělo technické problémy. Je příliš velké teplo a nedokázalo by s vámi tady vzlétnout. Je vás moc. Odvezeme vás na letiště Kilimandžáro, kde na vás čeká.“ „Jako to stejné letadlo?“ neskrývám emoce. „Ano. Tam to ale není problém, tam je dráha delší. Tam to zvládne.“ Nasucho polknu.

Naše letadlo není schopné vzlétnout na letišti v Arushi, a tak se máme přesunout do Kilimandžára. Zaslechnu rozhovor tří Rusů s pilotem letadla jiné společnosti. „Vezmu vás. 300 dolarů na osobu. Víc jak dva se mi tam ale nevejdou, to bych nemusel stihnout vzlétnout. Tahle dráha je krátká.“ Očividně nemáme jinou možnost než jet do Kilimandžára a letět tam odtud. Přijíždí pro nás autobus. Je nás ale kolem šedesáti, a tak s pobavením pozoruji, jak se nás budou snažit narvat do klasického autobusu. My, co jsme zvyklé jezdit dalla-dalla, tu metodu známe, ale mnohé botoxem vytuněné Rusky, které si na safari přijely vyfotit stovky selfíček na Instáč a pod pojmem dalla-dalla by zřejmě hledaly něco jiného, budou asi překvapené.

K mému smutku se pressing nekoná. Třetina lidí zůstává venku s tím, že pro ně jede druhý autobus. My s Adélkou obsazujeme poslední místa. Já si sedám vedle týpka ve vínové košili a chvíli přemýšlím, zda je místní. Jmenuje se Lugano, je původem z Dar es Salaamu, ale už 18 let žije ve Vídni a pracuje pro SOS vesničky.

Už teď je jasné, že na Zanzibar přiletíme nejdřív ve 22:00, takže dalla-dalla asi hledat nebudeme. Budeme muset využít taxík, takže se zkouším domluvit s ostatními, zda někdo nejede do Nungwi. Dvě Rusandy říkají, že ano, a když se ptám, zda by nás vzaly, že jim přidám peníze, vyhýbavě odpoví, že záleží na řidiči. Ochotou příliš neoplývají, ale tak nějak to od nich ani neočekávám. Na letišti jsem jim v patách jako stíhačka partnerovi a sotva se setkají s řidičem, hned se ho ptám. „Samozřejmě, že vás vezmu,“ usmívá se řidič, kterému pár dolarů navíc přijde vhod. „Vy jste kamarádi?“ ptá se zvesela. „Ne,“ zpraží ho ledovým pohledem Ruska. Myslím, že ve stejnou chvíli mně i řidiči dojde, že k výměně dolarů nedojde.

Otáčíme se, že si vezmeme svého taxíka, když se k nám přižene Nikola. Kluk ze Srbska, který v autobuse seděl vedle Adélky. „Jedete do Nungwi?“ lapá po dechu. „Můžeme jet spolu,“ navrhuje. Souhlasíme a než začneme hledat taxík, přiřítí se mladík, který nám, jak jinak, nabízí nejlepší cenu. „30 tisíc za nás všechny,“ navrhuju a mladík souhlasí. Jsem v šoku. Běžná cena je 60 tisíc. Jmenuje se Lukman a jeho telefon je +255 776 416 155.