ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN PATNÁCTÝ – 8. 1. 2021 – Z NUNGWI NA TESTY DO STONE TOWN A PAK DO KIZIMKAZI
Brzy ráno vyrážíme na testy do Stone Townu, protože v Nungwi stojí 150 dolarů, kdežto ve Stone Townu „jen“ 80, a navíc my pak stejně pokračujeme na jih. Ráj ruských turistů a česká náhražka Chorvatska Nungwi nám na den stačily. Spolu s námi jede i Nikola. Chytneme modernější verzi dalla-dalla, což znamená, že nemáme zadek zdřevěnělý z tvrdé sedačky a nemáme obtisk něčího stehna na tom svém. Někdy se vyplatí si přivstat.
Ve Stone Townu si bereme tuktuk do testovacího centra Migombani. To se nachází v části města Mazizini, na ulici Nyerere Rd., na půlce cesty mezi letištěm a centrem města. Viz Google Maps na konci dnešního dílu (dejte si pozor, ať vás neodvezou do Minazini Mmoja Hospital, tam testy nedělají).
Systém v testovacím centru funguje podobně jako když čekáte na letišti na vízum. Zřejmě i tady platí: čím víc front, tím větší platnost PCR testu. A tak jsme si nejdříve museli vystát frontu na okopírování pasu (doporučuju udělat v ČR na A4), pak jsme se pařili na slunci ve frontě na zaplacení (berou pouze dolary nebo VISA kartu – jinou kartu neberou), pak jsme s dokladem o zaplacení a fotokopií pasu šli do třetí fronty, kde jsme vyplňovali datum příjezdu, datum odjezdu, adresu hotelu na Zanzibaru, telefonní číslo, e-mail a kdoví proč i zaměstnání. Zřejmě stejně jako se u nás nejvíce roznáší virus na horách (aktuální sofistikovaná studie Ministerstva zdravotnictví), tak na Zanzibaru asi zjišťují, zda virus mají více zahraniční prodavačky, pinglové, policajti nebo my producenti.
Pak si jdeme sednout do chládku. Tedy přesněji pod stromy, kde čekáme, až zavolají naše číslo. S číslem můžeme do dalšího chládku. Tentokrát klimatizovaného. Tam čekáme na další zavolání našeho čísla. Nikola už mezitím zmizel. A my jsme na řadě nyní. Po třech vstupujeme do místnosti 4 × 5 metrů, kde jsou tři židle a mezi nimi paravany. U stolu sedí asi pětapadesátiletá žena, která má roušku na bradě a cosi čmáře do papírů. Na stole má bordel, že by se za to nemusel stydět žádný emocemi rozháraný kreativec.
„Číslo?“ otočí se na mě.
„99,“ odpovídám a ona ve stohu papírů, které se válí na stole bez sebemenšího systému, hledá ten můj. Když ho najde, zjistíme, že je na něm jméno mé neteře. Přidělí mi tedy 98. Vstává od stolu, bere jednu zkumavku a aniž by si nandala rukavice nebo roušku, mi odebere vzorek. Ten dá do nádobky a položí na stůl. Stejně odebere i další dva muže, kteří byli ve trojce se mnou. Ve dveřích nás střídají další tři. Jak paní za deset minut pozná, která zkumavka byla moje, se mi hlavou honí ještě za hodinu, kdy už po zblajznutí skvělých hranolek míříme do Mwanakwerekwe.
Připadáme si už jako doma. Poznáváme místa, kde jsme projížděly jednou či dvakrát. Víme, kde přestoupit i jaké jsou ceny. Když to na nás zas zkouší o 2 tisíce šilinků víc, už se jen smějeme. Do Kizimkazi dorazíme akorát na večerní koupání v bazénu. Zbytečně zabitý covid den.
