ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN OSMNÁCTÝ – 11. 1. 2021 – Z KIZIMKAZI DO STONE TOWNU

Poslední ráno. Přichází mi zpráva, že Nikola, který byl s námi na covidových testech, výsledky dosud nedostal, a přitom si je objednal na e-mail. Letadlo mu letí za pět hodin. Překvapená jsem stejně jako býval Karel Gott na každoročním udílení Slavíků. My si je jedeme vyzvednout osobně, takže do hlavního města vyrážíme už ráno a na případný stres ještě bude dost času. Odlétáme totiž až v noci.

Cesta utíká rychle, byť tentokrát v dalla-dalla supluji nějaké padesátnici polštář. Zřejmě to dělám celkem obstojně, protože se čas od času spokojeně zavrtí a svůj loket mi vrazí ještě hlouběji do ramene. Ve Stone Townu na Darajani Market si už zkušeně bereme tuk-tuk, ale ten nás zaveze k nemocnici, přestože jsem mu v navigaci ukazovala, kde testovací centrum Migombani leží. Za deset minut už jsme správně.

U výdejního okýnka je před námi půlhodinová fronta. Mezi lidmi je i Nikola, který nervózně přešlapuje a gestikuluje na nás, že mu za dvě a půl hodiny letí letadlo a nemohou najít jeho test. Stejný výraz ve tváři, říkající cosi o tom, že v místním systému testování mají bordel, má většina lidí stojících ve frontě. My se usmíváme. Asi zvyk. V ČR zrovna teď začal prodej dálničních známek a systém vypadá podobně. Zřejmě taky slušný oddíl.

Nikola dostává svůj test (upřímně by mě zajímalo, zda ho v druhé kanceláři, odkud ho přinesli, právě vytvořili, nebo se jim ho skutečně podařilo najít) a my se asi po hodině dostáváme na řadu.

„Česká republika,“ podávám pasy a ukazuji na složku, kde je napsáno „Russia, Czchec“, což se skřípáním zubů přecházím a předstírám úsměv. Mladík projede asi třicet papírů ve složce. Podívá se na mě, na pas a dá se do hledání znovu. Můj ani Adélky doklad tam není. Kontroluji to s ním.

„Naše letadlo letí za tři hodiny,“ snažím se ho rozhýbat nepatrnou lží.

Dává se do čtení potřetí.

„Tam to není. Kontrolovala jsem to s vámi,“ nechávám se slyšet.

V tu chvíli přichází jeho kolegyně, které vysvětluju, že naše papíry ve složce nejsou.

„Najdu je,“ odchází rozhodně a já jí to věřím.

Za další půl hodiny přijde vítězoslavně s našimi výsledky. Jsme negativní. Ostatně nic jiného jsem ani nečekala vzhledem k tomu, že tady na Zanzibaru korona vůbec není. Oficiálně.

Odpoledne jdeme koupit koření, oříšky, passion fruit a liči na tržiště Darajani. Dáme si jídlo u Lukmanna, vyhlášené restaurace, a zajdeme se podívat na dům Freddieho Mercuryho. Nedá se si nevšimnout, že v křivolakých uličkách, které k domu vedou, není nikde žádný suvenýr, který by legendu připomínal. Prý ho tu nemají rádi, protože byl homosexuál. A zdá se, že je to pravda. Neubráním se a broukám si Bohemian Rhapsody.

Cesta domů navzdory desetihodinovému přestupu v Dubaji proběhne rychle. Už teď mi Zanzibar chybí, ale bude mi ho navždy připomínat holčička, která se narodila mé kamarádce. Jmenuje se Zuri, což svahilsky znamená krásný. Tak baadaye, Zanzibare, a Zuri Tobě krásný cestovatelský život.