ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN JEDENÁCTÝ – 4. 1. 2021 – NGORONGORO PARK

Hodinky ukazují něco málo po třetí ráno. Potřebuju čůrat. Natahuju se po čelovce s tím, že půjdu, když zaslechnu praskání a po chvíli i odfrknutí. Adélka to určitě nebyla, tohle zní jako kůň. Zaposlouchám se do ticha a frkání se znovu opakuje. Není pochyb o tom, že je nedaleko od našeho stanu. Myšlenku na to, že bych vystrčila hlavu, rychle zamítám, protože nemám čočky a na vzdálenost dvou metrů by se mohlo stát, že si spletu kočičku se lvem. Frkání se malinko vzdálilo. Stejně tak ale i moje myšlenka na záchod. Moje svěrače budou muset tuhle šichtu zvládnout.

„Jo, byli tady nejspíš pakoni nebo buvoli,“ říká mezi sousty u snídaně náš řidič. V šest odjíždíme do kráteru Ngorongoro, který patří k nejvyhledávanějším parkům v Tanzanii. Cesta dolů ze strmého svahu mi připomíná mou loňskou jízdu na motorce. Zadek se stále snaží předhonit předek a řidič má co dělat, aby nás udržel na cestě. Silnice tomu odmítám říkat.

Jsme natěšené. Celá rezervace má rozlohu 8 288 km², kráter Ngorongoro je kaldera, která má přibližně 260 km², a měla by tu být největší koncentrace volně žijících afrických zvířat, včetně velké pětky. Tedy nejen že nám to tvrdí náš řidič, ale i Wikipedie, která i tuší, jaký článek se podle Milošovy fotografické paměti psal vlevo dole. Takže zřejmě ví všechno.

Velká pětka jsou zvířata, která jsou na pozorování obtížná a nebezpečná. Takže budeme muset mít sakra štěstí, abychom je viděli. Odškrtnutého máme zatím jen slona. Pak tam patří lev, nosorožec, buvol a levhart. „Buvol!“ zakřičím krátce poté, co vjedeme na dno kaldery. „Dva z pěti,“ usmívám se, ale ve skutečnosti já mám jiný cíl. Chci vidět velká stáda. Čehokoli. A lva. Tedy lva jsme vlastně včera taky viděli, ale z veliké dálky a já bych ho chtěla vidět blíž.

Projíždíme parkem a vidíme hyenu, lišku, prase savanové neboli „pana prase“ a nekonečná stáda zeber a pakoňů. „Nosorožec,“ podává mi řidič dalekohled a ukazuje někam do dáli. Chvilku přemýšlím, jak mohl vidět, že tam něco je, když pouhým okem nic viditelného není a čočky mám nasazené. A skutečně. Dalekohledem vidím miniaturního nosorožce. Jedno z nejnebezpečnějších zvířat v Africe. Je ale tak malý, že se zdráhám ho počítat do seznamu. To je jako počítat mezipřistání do zemí, které jsem navštívila. To taky nedělám.

Nervózně koukám na hodinky. Za chvíli máme být na obědě a lev nikde.

Už už jsme měli odjet z parku, když náš průvodce zastavil za dvěma auty a říká: „Támhle ho máte.“ Král zvířat! Vlastně král a královna. Leželi ve trávě kus od sebe. Byť mám poměrně slušný objektiv, tak byli furt daleko. „Počkáme, oni se zvednou,“ konejší mě řidič. „Jenže kdy?“ ptám se naléhavě, i když vím, že na to by mi nedokázala odpovědět ani Jolanda. „Tady jste v Africe, tady se na všechno čeká,“ slyším odpověď a s evropskou netrpělivostí mačkám spoušť, aby mi sebemenší pohyb neutekl.

Po půl hodině se skutečně lev pohne. Když ujde pomalinku pár metrů, jsem spokojená. Mám celkem slušnou fotku. Lev se ale furt přibližuje. Šest metrů, pět, čtyři. Je tři metry od nás. Došel k zadním kolům našeho auta. Nejraději bych se naklonila ještě víc, ale to už asi není bezpečné. Ohlédne se a se stejnou grácií odchází, odkud přišel. A slovům našeho průvodce o tom, že je to nejlínější šelma ze všech, tak dává za pravdu. Ale já mám další sen splněný.

Cestou zpátky se stavíme na toaletu na piknikovém odpočívadle u jezera hrochů. Je jich tam asi patnáct. Líně se válejí ve vodě daleko od nás. Jeden by nikdy neřekl, že dokážou běžet až 30 km/h a že po komárovi jsou to nejnebezpečnější zabijáci. Ročně prý hroši zabijí přibližně 200 lidí. Z myšlenky na statistiku, kterou jsem nedávno četla a ve které jsou moji milovaní žraloci úplní žabaři, protože zabijí jen desítku lidí, mě vytrhává orel, kterého zahlédnu koutkem oka. Řítí se střemhlav ke skupině turistů, která tu zrovna piknikuje. Mladík si zrovna strká opečené kuřátko do pusy, když mu ho orel sebere a odletí. Za řev, který se pak ozve, by se nemusel stydět ani ten líný lev, co jsme ho před chvílí viděli. Muž krvácí a utíká se schovat do auta.

My se taky pomalu vzdalujeme, protože ještě dnes přejíždíme k dalšímu národnímu parku Tarangire. Když tam dojedeme ve čtyři, jsem eufemisticky řečeno rozladěná. Safari není zoo ani v tom ohledu, že jsou zvířata zavřená, takže nevíte, zda je uvidíte, ale ani v tom ohledu, že stojí pár korun. Vysvětluji proto Bakarimu, že jsem jela přes půl světa a zaplatila 30 tisíc za obě jen proto, abych viděla zvířata a byla s nimi co nejdéle. Tváří se, že to chápe, a slibuje, že další den budeme v parku déle. Náladu ze splněného snu mi to nekazí. Dobrou noc.