ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN DESÁTÝ – 3. 1. 2021 – PARK MANYARA LAKE

Ráno máme sraz v 8:30. Tedy vlastně Bakari včera říkal: „V 8:30, ale jste v Africe, takže to může znamenat v 8:30, ale taky v 9:00.“ A slovo dodržel a v 9:00 jsou i s kolegou na místě. Ještě než nasedneme do auta, tak jdu platit hotel. Recepční chvilku cosi počítá na kalkulačce a pak mi podává účtenku. Hlavou mi bleskne, že hotely v Arushi jsou pořádně drahé, a už už chci platit, když v tom se zarazím, vytáhnu mobil s aplikací booking.com a skutečně. Částka má být poloviční. Trošku mi to připomíná ty pětinásobně drahé kokosy na severu Zanzibaru. A recepční se úplně stejně usmívá, když mu říkám, že to asi bude omyl. Další minutu mačká čudlíky na kalkulačce, že ani synovec nemastí tak rychle PlayStation, a se zářivým úsměvem mi oznamuje, že jsem měla pravdu. A dodá tu frázi, na kterou čekám: „Hakuna matata, madam.“

Cesta ubíhá rychle a prvních 150 kilometrů je i skvělá silnice. Podél ní jsou vidět menší osady, občas narvané tržiště a Masajové. Ti jsou všude. Postávají, posedávají, pasou stáda koz či krav a občas jedou na povozu taženém oslíky. Podle našich průvodců je v šedesátimilionové Tanzanii okolo 120 kmenů, ale Masajové jsou díky svému tradičnímu oblečení a tomu, že stále ještě kočují za travou pro svá stáda, nejviditelnější. Vzpomínám na film Bílá Masajka a ptám se na podrobnosti. Masajové prý kočují po celé zemi a ženy nechávají v domech. Mají tak většinou 3–4 ženy v různých částech země a kolem dvaceti dětí. Také odmítají školní docházku. Ti, kteří se chtějí alespoň trošku vymanit z tohoto života, často létají na Zanzibar, kde buď pracují jako ostraha v hotelech, nebo prodávají masajské výrobky (většinou náramky, náhrdelníky udělané z malých korálků), nebo loví potenciální bílé Masajky, ale většinou staršího data výroby.

Poměrně často jsou na silnicích policejní hlídky. Zdejší Kobra 11 ale auta nezastavuje, jen nakoukává dovnitř a nechává nás projet. Když po jedné z nich Bakari pronese: „Manyara Lake už bude za pár kilometrů,“ jako by mi vnukl myšlenku, kam se vůbec na takovém safari chodí na záchod. Vzhledem k tomu, že v některých parcích jsou lvi, sloni nebo hroši, asi není na místě stáhnout kalhotky kdekoli se mi zamane. „Můžeme, prosím, zastavit na záchod?“ ptám se nesměle, protože ani jednoho z našich průvodců nechci uvést do rozpaků. Po chvilce zastavujeme a já si říkám, že dneska omezím své pití na minimum.

Manyara Lake je bezodtoké jezero ve Východoafrickém riftu na severu Tanzanie. Nachází se v nadmořské výšce 1 045 m n. m. Někdy si připadám chytřejší než Sheldon, ale ve skutečnosti to jsou informace z Wikipedie. Jenže internet na Manyara Lake příliš nefunguje, takže odteď se budete muset smířit jen s mými smysly i nesmysly. Brána, kterou projíždíme, vypadá podobně jako jakákoli jiná brána, jen tady nikde kolem není vidět plot. Tam náš řidič platí vstupné (žel nevíme kolik) a my vjíždíme dovnitř. Bakariho jsme nechali v přilehlém městečku. Budova, ve které jsme ho vyhodili, měla nápis: „Stan a jiné campingové vybavení.“

První zvíře vidíme za necelou minutu. „To je zoborožec,“ podává mi řidič knížku s fotkami a popisky zvířat. Než ale stihnu přečíst jediný řádek, vidíme všude kolem paviány. Je jich tu kolem čtyřiceti a někteří celkem okázale ignorují, že chceme projet po cestě. Pár samic směrem k nám ukazuje i svou chuť se pářit. Ne, že by s námi koketovaly, jak to známe z lidské říše, ale jdou na to podstatně ostřeji. Ukazují nám svou genitální oblast zbarvenou dočervena. „Pokud je chcete vidět se pářit, koukejte po stromech,“ vysvětluje řidič s tím, že právě tam k němu většinou dochází. „Samci se o samici perou tak, že pár jich pak padá dolů,“ zubí se náš průvodce a dodává, že samozřejmě vyhrává ten nejšikovnější. Pomalu se začínáme vzdalovat a já jen přemýšlím, proč se říká „řvát jako pavián“… Rozhodně se přiznávám, že řvát umím víc.

Během dalších pěti hodin vidíme jeřába královského, lesoně, kladivouše, zebry, pakoně, impaly, kočkodany a dik-dika – nejmenší antilopu na světě. A najednou v tom neuvěřitelném kontrastu tam stojí slon. Obrovský, majestátní, s pohledem upřeným na nás. Mává chobotem a popojde, když najednou vidím dalšího. A dalšího. A dalšího. Člověk si v záplavě emocí jen uvědomí, že nejsou zavření, že nejsme v zoo, a cítí štěstí.

Bohužel máme smůlu na hrochy. I přestože v tomhle parku je tzv. hippo pool, kde by jich měly být stovky, tak se tam nedá dostat, protože včera vydatně pršelo a cesty tím směrem jsou neprůjezdné. Máme ale štěstí na válejícího se lva a devět žiraf. Jen bohužel ve velké dálce. A to i s dalekohledem a v lehkém šeru. Je totiž už půl šesté a my musíme vyrazit do našeho dnešního tábořiště. Čeká nás dvouhodinová cesta.

Obloha se zamračila a začíná pršet. Naše další cesta vede do jednoho z nejznámějších parků v Tanzanii, Ngorongoro. „Něco, něco… matata…,“ zaslechnu, když zastavíme před vjezdem do rezervace. Náš řidič přitom mává papírem Bakarimu před obličejem a zběsile gestikuluje. Ne že bych mluvila svahilsky, ale jedno slovíčko se tady snad i hluchému vryje do paměti celkem rychle. Většinou tedy v opačném významu, ale k výrazu ve tváři nepotřebuju slovníček. „Co se děje?“ ptám se. „Vjezd máme zaplacený až na zítra,“ usmívá se Bakari a dodává: „Hakuna…“ Zbytek ale už neslyším, protože s Adélkou jdeme fotit opice, které se nám usadily na kapotě auta, a další hopsají všude kolem. Řešení nastalého „matata“ necháváme povolaným.

Po půl hodině máme cestu volnou. Se stoupající nadmořskou výškou postupně klesla i teplota. Když přijíždíme na místo, kde budeme nocovat, jsme v nadmořské výšce 2 400 m n. m. a teplota je přibližně 16 stupňů. Ještě že jsem si na dovolenou do exotiky vzala i teplé ponožky.

Zatímco my jdeme obhlídnout celý kemp, jídelnu a umývárku, kde Adélku šokuje turecký záchod a nemůže uvěřit, že Alláh něco podobného stvořil, Bakari nám postaví stan. Už jsem ve stanu kromě Evropy spala na Filipínách na miniaturním ostrůvku Apo Reef, ale to kolem nebylo živé duše. Tedy pokud člověk nepočítá mořské potvory, jako jsou rejnoci a žraloci. Tady prý také nic nehrozí, protože celou noc nás bude hlídat strážce a jediná zvířata, která sem mohou přijít, jsou prý buvoli a pakoni. Pro jistotu jdu ještě po večeři, kterou nám mezitím Bakari uvařil, ještě jednou na záchod. Přece jen bych nerada rozepnula zip stanu a koukla se do tváře buvola. Tak dobrou noc.