Tanzanie a Zanzibar, Strana 2

Silvestrovské ráno začínáme bez vody. Italka zuří a „mamma mia“ a „cornuto“ v jedné větě lítají vzduchem. Pak nám nejede dalla-dalla a zdá se, že závěr roku 2020 se kvalitou nebude výrazně lišit od roku celého.

V dalla-dalla se nás ptají, kam jedeme. Odpovím: „Salama and Mbu… something. Nepamatuju si celý název, ale mám mapu. Řeknu vám, kde nás vyhodit.“ Štíplístek ale nadšeně křičí, že ví, kde to je. Když ale na křižovatce, kde měl jet doleva, míří doprava, říkám si, že tam je asi zastávka, a chystáme se vystupovat. „Wait, madam. I know,“ usazuje mě zpátky na prkennou lavici a tváří se, že bych ho urazila, kdybych pochybovala o jeho místní znalosti. Ukazování GPS je platné asi jako stěrače na ponorce. O dalších pět minut později, kdy se GPS asi čtyřikrát přesměrovala, štíplístek vítězoslavně hlásí: „Here.“ To už jsme v dalla-dalla samy. „It is Selena, I wanted to Salama and Mbu… Mbuyuni Bungalows,“ našla jsem konečně název. Jeho další věta vypovídá o významu hakuna matata víc než výkladový slovník. „So it is not here,“ směje se a rozhodně mu na hlavě žádný šedivý vlas nepřibyl. A já jen přemýšlím, kde seženeme nějakého traktoristu, který by nás zase dovezl. Tentokrát ale není třeba a místní ČSAD nás doveze až na místo určení.

Po ubytování v krásném hotýlku s úžasnou zahradou a přátelským španělským majitelem Pacem se jdeme projít. Čím víc se blížíme nejznámějšímu letovisku ostrova, Nungwi, tím jsou ceny vyšší. Za kokos tady chtějí už 5 tis., přestože na jihu stál 1 000. „Charašo,“ dávají vědět, proč jsou ceny pětinásobné. „Já nejsem z Ruska,“ vysvětluji já na oplátku, proč jim je nedám.

Procházíme se vesničkou, kde ulice zdobí bílý písek a všude kolem jsou vidět děti. Hrající si děti. Šťastné děti. „Nemáte kokos?“ ptáme se maminek, které prodávají manga, ale ta na vaření. „Máme, chvilku,“ odpovídají špatnou angličtinou. „Za kolik je máte?“ „1 500,“ odpoví jedna a já jsem ráda, že nemusím smlouvat. Usměju se. „Vezmeme si dva.“ Během minuty je kolem nás asi desítka dětí. Některé se přišly podívat, jiné chtějí, ať fotíme, a další civí Adélce na rovnátka a moc nechápou, co je to za divnou ozdobu, která z hezké evropské holčičky dělá kovové strašidlo.

Chvilinku pobydeme, fotíme se s dětmi, necháme si otevřít kokos a pak mě napadne: „Nemohly bychom se podívat k vám domů?“ Bez otálení nás vedou. „Tohle je společná místnost, tohle ložnice, tohle taky,“ ukazuje starší pán na zavřené dveře, zatímco jeho žena se choulí na zemi a jako jediná se na nás ani nepodívá. Do nevelké místnosti, kde je na podlaze udusaná hlína, se mezitím narvalo všech deset dětí plus pár dalších žen, které se přišly podívat, jaká návštěva k sousedům zavítala.

Trošku to vypadá, že přijela nejmíň Angelina Jolie, jaký je to rozruch. „Kde máte kuchyň?“ zajímám se, protože mé kuchařské umění je vyhlášené. „Tady,“ vede nás táta osmi dětí na dvorek a ukazuje přístřešek, kde je ohniště. Vzdychnu. Není to poprvé, co jsem v podobné zemi u někoho na návštěvě, ale pokaždé si uvědomím, že navzdory Andrejovi, Milošovi a dalším zlodějům se máme v té naší kotlině sakra dobře. A tak nějak vím, že nejsem sama, koho to zasáhlo. Rodině necháme pár korun za kokosy, které si nedáme, a vyrážíme na pláž.

Za mě je v Matemwe nejhezčí pláž, jakou jsme viděly. Ruština je tu ale slyšet víc než na jihu a i místní děti jsou otrkanější. „Gifty, gifty,“ pokřikuje bezstarostně jedna holčička a další si rovnou říká o 10 tis. TSH. Není z laciného kraje. To si neříkají ani žebráci na nejvyhlášenějších pražských adresách.

Silvestra trávíme ve společnosti dvou Čechů, kteří jsou ve stejném hotýlku. Povídáme si o cestování a dostaneme i pár dobrých rad skrz PCR test. Tak „Heri ya mwaka mpya“… šťastný nový rok 2021.

Další den věnujeme místnímu národnímu sportu – zevlingu.

Na pláž s námi jde i číšník z resortu, protože chce prý trénovat angličtinu. Povídáme si o všem možném. Dozvídáme se, že tady mají průměrně osm dětí a v 55 letech už jsou v důchodu. Zjistily jsme, že on chce studovat jazyky a jednou se podívat do Evropy. Jeho jsme naopak šokovaly tím, že zvířata jako slon, opice či žirafy máme jen v zoo a nemáme v ČR moře. „Are you sure?“ nechápavě kroutil hlavou a stále opakoval: „Vy nemáte moře? Jako vůbec? To není možné. A jste si jisté?“ Bylo vidět, že jsme do jeho života zasáhly opravdu mocně. On nám ostatně taky. Adélce totiž tipoval 18 let a mně 30.

Cestou z pláže jsme se stavily u mořských políček, kde ženy pěstují řasy. Zanzibar totiž patří mezi největší světové vývozce a nadnárodní firmy tady řasy skupují, protože jsou nedílnou složkou výrobků od zubní pasty přes mýdla, tělové krémy až po zmrzlinu. Dříve to bylo tak, že je hledaly po mořském dně, teď už mají na dně políčka, takže pokud se přerazíte o kůly zapíchnuté v písku, vězte, že jste právě někomu zničili úrodu.

Pár cen (v různých cenách :D, záleží, v čem jsem to platila):

Vízum – 50 dolarů na osobu
SIM karta na 10 GB – na letišti 20 dolarů, jinde údajně 10, ale neověřovala jsem.
Dalla-dalla – většinou stojí 2 000 TSH jedna cesta, někdy 3 000, ale nikdy by neměla stát víc. Občas zkouší, že chtějí zaplatit za zavazadlo, ale to se dá dát zadarmo na střechu.
Kokos – na jihu stojí 1 000 TSH, čím více jdete na sever, tím méně jsou ochotni smlouvat. Nikdy jsem ale neplatila více než 3 000 TSH… ani v Nungwi.
Ananas – 1 500 TSH
Mango – 1 000 TSH
Hranolky na ulici – 2 000 TSH
Voda velká – 1 000 TSH
Jídlo – já si velmi často dávám vegetariánské, které stojí 8–15 tis. TSH, Adélka si dávala těstoviny, pizzu a vše za podobné ceny. Záleží na lokalitě. Nejdražší jídlo jsme měly v Matemwe za 30 tis. TSH (300 Kč na naše). Ceny byly napsané v eurech a toho jsem si nevšimla.
Fresh z manga – 4 000–7 000 TSH
Ubytování – vše jsme bookovaly na www.booking.com, které tady funguje velmi dobře. Ceny byly za dvě osoby a noc od 500 Kč do 1 500 Kč. Záleželo na lokalitě, ale i kvalitě ubytování.
Kešu – 1 kg – 18 tis. TSH
Výlet na delfíny pro obě stál 35 dolarů.
PCR test – 80 dolarů. Hakuna matata.

V noci jsem ve spánku (jsem náměsíčná) uklízela, takže ráno po probuzení nejdřív musím najít počítač, než se vrhnu do hledání letenek do Tanganiky. Tentokrát jsou asi všichni ještě na modlitbě, protože internet lítá, jako kdybych seděla v centrále Googlu. Kupuju je ale o tři tisíce dražší, než byly včera, než vypadla elektřina. Jsem ráda, že odtud neobchoduju na burze.

Moře zase zmizelo. Asi tady taky regulují hladinu, jak se kdysi „zamyslela“ na svém Instagramu influencerka Kateřina Bartková. Tady je moře při odlivu cca 300 metrů daleko, takže je dobré sledovat předpověď na https://www.tide-forecast.com/locations/Zanzibar-Tanzania/tides/latest. My míříme do vesničky Kiwengwa, která je také na východní straně ostrova, ale víc na sever. Tentokrát musíme přes hlavní město. Nasedáme na dalla-dalla č. 309 a štíplístek po nás chce 10 tis. šilinků. To mu odmítám dát vzhledem k tomu, že cesta sem stála 6 tis. TZS. Chvíli spekuluje, jak by mi rozdíl v cenách vysvětlil**,** a nakonec prohlásí, že tedy batohy musíme dát na střechu. „Hakuna matata,“ překvapí ho má odpověď.

Nevím, jestli to byl dobrý nápad, protože přibližně čtyřicetiletý dobře živený řidič se nám zřejmě rozhodl předvést, že i tady znají film Rychle a zběsile a on je jeho velký fanda. Jenže místní doprava ani silnice nejsou uzpůsobené na 80 km/h. A už vůbec jeho vrak. Když nereaguje na anglické „slow down, please“, začínám mluvit svahilsky**,** a to nevěstí nic dobrého. „Pole-pole,“ říkám nejdřív mile a ukazuju, že nemám bezpečnostní pás. Zasměje se a dál hraje kličkovanou a vyhýbá se každé díře, kterých je na silnici podobně jako v ementálu. „Pole-pole,“ cedím mezi zuby. „Pole-pole?“ opakuje po mně. „No pole-pole,“ šlape na plyn.

Adélka teď s láskou vzpomíná na vlny cestou na delfíny. Oznamuju mu, že naši Rallye Jambiani–Stone Town chci ukončit a že chci své peníze zpět. To zabírá. Peníze vždycky zabírají. Přibržďuje na 20 km/h a dopřává nám vyhlídkovou jízdu a sám pro sebe si stále opakuje „pole-pole“. Škoda, že jsem si svahilské přísloví „To, co tě žere, je ve tvých šatech“ nezapamatovala i ve svahilštině.

Přibržďuje. Když vidím policejní hlídku, chvíli mě napadne, že nás chce vysadit. Jsem připravena příslušníkovi vysvětlit, že mám ráda svůj život**, a že** kdyby mě nezabil tenhle týpek, tak určitě family, která doma trne, zda i dnes večer dostane svou pravidelnou dávku fotek z alba „jsme zdravé, spokojené, a hlavně v pořádku“. Náš Paul Walker cosi lamentuje, ale policajt při pohledu na můj všeříkající výraz v obličeji jen nad jeho sprškou slov mávne rukou a něco poznamená. Monolog k řidiči ukončí obligátním „Hakuna matata“ a posílá nás pryč.

Týpek nás vysazuje uprostřed tržiště na předměstí Stone Townu, kde přesedáme na další. Cestou se Adélka dá do řeči s paní sedící vedle a já s mladíkem, který ve Stone Townu pracuje jako hotelový servisní technik. Je milý a při vystoupení nám pomáhá projít největším tržištěm na Zanzibaru – Darajani. Tam seženete všechno – plastové nádobí, dřevěné nádobí, igelitové tašky, ekotašky s nápisem No Covid, vajíčka, pití, oříšky, koření, ovoce, zeleninu, ryby, boty, oblečení. No prostě všechno. „Autobusy na sever jezdí z téhle strany tržiště a na jih z té, kam jsme přijeli,“ vysvětluje mladík zdejší systém. Pokud tedy chcete ze severu na jih nebo obráceně, musíte tržištěm. Dobrý tah. Tak teď ještě aby jel ten další dalla-dalla…

Tržiště Darajani uprostřed hlavního města Zanzibaru je obrovské. Po deseti minutách jsme na druhé straně a Adélka má oči navrch hlavy: „Jsem ráda, že jsem tě neztratila, tam bylo lidí,“ směje se. Mladík nás opouští s tím, že 116 jede do Nungwi, 117 do Kiwengwy. Naše dalla-dalla přijíždí hned vzápětí a štíplístek už pokřikuje, ať rychle nasedáme, a snaží se nás neztratit v davu lidí a nacpat nás co nejrychleji dovnitř. Uklidňuju ho: „Pole-pole, my nikam skákat nebudeme, až to zastaví. Nejsem popelářka, abych za jízdy skákala na auto.“ Ještě pár metrů jdeme svižným tempem za autobusem, když konečně stojí. Chlápek, jehož chrup připomíná řádek šachovnice, znovu povykuje, ať si nasedneme. „Hakuna matata,“ pomrkávám po něm a podávám Adélce batohy. Ochotně nám s nimi pomůže dovnitř a skásne nás o 10 tis. šilinků s tím, že jinak musí batohy na střechu. To se mi tady v tom mumraji nechce. Dám mu tedy 10 tis. a slušně děkuju: „Asante sana.“ „Karibu,“ odpovídá, a ještě to ani nedozní k mým uším a už vidím, jak mizí v davu. Okamžitě mi dochází, že tady asi taky znají film Vrchní, prchni! a že ten náš právě prchl.

Cestou zas jedeme tělo na tělo. Blíž mi bývá maximálně manžel. Navíc když na silnici štíplístek vidí policejní hlídku, nutí lidi sedící dosud na zemi vecpat se na lavice. Teď už se mezi nás opravdu nevejde ani list papíru.

Italská majitelka resortu Ali čeká na zastávce. Když vystupujeme, kontroluje, zda štíplístek nechce moc. „Tenhle ne,“ směju se a vyprávím historku o zloději. Malý resortík Sweet Home vede tahle upovídaná Italka se svým zanzibarským manželem a společnost hostům často dělá jejich roztomilý syn Fej. Pláž v Kiwengwě patří mezi nejhezčí, co jsme viděly. Jen odliv je tu fakt velký. Večer si dáváme těstoviny, které tady, i tak daleko od Itálie, chutnají skvěle. A poprvé ochutnám fresh z passion fruit a zázvoru a je naprosto jasné, že tohle si budu dělat doma. Jdeme zalehnout. Jenže…

„Pojď sem, okamžitě,“ ozve se z koupelny. „Vidíš to? Co to je?“ Myslela jsem, že strach ze žraloků a hloubky je ten největší, co má. „Pavouk, no,“ odpovím s nezájmem. „Pavouk?“ kvílí Adélka, když vybíhá ze záchodu s kalhotkami na půl žerdi. Tentokrát zcela dobrovolně odbíhá za majitelem hotýlku (už s kalhotkami) a plynulou angličtinou mu vysvětluje, že ten pavouk ji zcela jistě sežere a on jí musí zachránit život. Mladík pavouka bere do rukou a odnáší. Adélka sedá k telefonu, chvilku něco zběsile mačká, a pak ho odhodí, jako by právě viděla konec světa. „Můžeš se, prosím, podívat, jak moc je tady pavouků?“ zajímá se a já vím, že se koukat nemusím, abych dokázala odhadnout, že podstatně více než v ČR druhů psů. „Hakuna matata,“ říkám si tuhle frázi, která se v mém slovníku usadila stejně samozřejmě jako v Andrejově „to je kampaň.“

Ráno je pro Adélku těžké. Poprvé poznává obtížný život muslima. Vzbudí ji totiž muezzin. Navíc smíšený s kohoutím kokrháním. Obojí se odehrává coby kamenem dohodil. Tedy tím myslím české přísloví a vůbec se ke kamenování nechci ani myšlenkami přiblížit. Navzdory tomu, že to byl značně bolestivý budíček.

„Co to bylo? Nahrála jsem si to,“ oznamuje mi neteř, když se pár hodin poté, v nemuslimskou dobu, vypotácíme z postele.

„Zpívají falešně,“ směje se.

Během rána chci hledat safari a letenky do Tanganiky, ale internet připomíná zdejší obyvatelstvo a zevluje, než aby poskytl informace, takže to vzdávám. Snad večer bude moudřejší.

Je zrovna odliv, který je tady opravdu velký, a tak se rozhodujeme jet do Jozani Forestu. To je pozůstatek původního lesa, který kdysi pokrýval celý ostrov. Nejvíc návštěvníků sem jezdí kvůli populaci gueréz zanzibarských, opic, které žijí už jen tady.

Nasedáme na dalla-dalla a cestou prohodíme pár slov s Masajem, který z Tanganiky přijel kvůli práci. Když si u štíplístka objednává hovězí maso na tyčce, opičíme se. Funguje to totiž tak, že když v nějakém stánku něco chcete, jen dáte štíplístkovi peníze a on pro to vyskočí. Skvělá služba, jen v podání ČSAD si to neumím moc představit.

Maso je trošku tužší, ale skvělé.

Po dojedení následuje ekologické okénko.

„To nevyhazujte z okna, to je špatné pro přírodu,“ vysvětluju, když letí několikátá věc z okna.

Koukají na mě, jako kdybych byla Greta Thunberg a zakládala jim tu hnutí školních stávek pro klima.

Vstupné do parku vychází na naše asi 500 Kč, ale při pohledu do návštěvní knihy zjišťuju, že čtyři pětiny nemalého zisku putují vládě a jen jedna pětina na udržení parku a záchranu gueréz. Nelíbí se mi to, ale u nás by Andrej ještě načerpal dotace a osvojil si to, takže platím.

Během cesty se od průvodce dozvídáme, že ve skupině je 30 až 35 opic a jeden alfa samec. Prostě jako v lidské populaci – pořádného samce, aby člověk pohledal (říkají kamarádky).

Guerézy se živí listím, vydrží tři měsíce bez vody a nejí sladké. Aktivní jsou nejvíc po ránu. Nám hodinky ukazují kolem poledne, ale aktivní jsou dost a jsou všude kolem. Tyhle si člověka moc nevšímají, ale u vchodu byl kočkodan a můj banán mi sebral dřív, než jsem mu stihla říct „sýýýýr“.

Cestou zpátky si na zastávce dáváme úžasné kokosy plné vody a liči. Ukáže se to jako dobré rozhodnutí, protože večeře u majitele Macho House není nic moc. Přestože jsem víckrát než Zeman „k...a“ opakovala, že octopus nejíme, je k večeři octopus, protože „it is very good, madam“.

Sníme kuře a rýži a jdeme spát.

Na večerní hledání letenek už nedojde, protože nejen že nejde internet, ale ani elektřina.

Z toho vyplývá dnešní moudro: V Africe nabíjej vždy, když je elektřina.

Ráno vstáváme brzy, máme totiž objednanou loď na delfíny. Na pláži už na nás čeká brácha Mzuniho, u kterého jsem výlet objednala. Ten nás předává dalšímu mladíkovi, který nás poveze. Tomu říkám dělba práce. Soudruzi by zaplesali. Brácha nám slibuje přivézt ploutve, ale matně tuším, že to bude jako se soudružskými sliby. Hakuna matata.

Adélka se strašně těší, ale její výrobci mi jaksi zapomněli dát manuál a říct, že se bojí hloubek a žraloků. Sotva nasedneme na loď, objeví se jí v očích zděšení. Krev má nejspíš v žilách tak ztuhlou, že by po ní žádný žralok stejně neštěkl, ale neustále po mně chce ujištění, že uvidíme na dno. „Zkusím se s těmi delfíny domluvit,“ rozesmívání pár vteřin funguje. Jenže první větší vlna a jsme tam, kde jsme byly. „Hakuna matata,“ zkouším to znovu. Bez úspěchu. Chvíli mám pocit, že mi ruku tiskne Arnold. „Delfíni!“ ukazuji na spásný cíl. „Budeš mě držet za ruku, viď?“ Tomu říkám předčasná úleva. „Jump,“ slyším říkat řidiče, když ve stejnou chvíli obě skáčeme do vody. Bez problémů. Bez řečí. Bez rozmyslu. Pak už si jen hodinku užíváme sedmičlennou skupinku delfínů. Ve chvíli, kdy přijedou další lodě, mizíme. Je půl osmé ráno.

Nepodařilo se nám v Kizimkazi zamluvit další noc, a tak míříme do Jambiani. Tentokrát zastaví trošku jiné dalla-dalla. Připomíná filipínské jeepney a lidé se sem cpou úplně stejně. Jen Asiati jsou jaksi skladnější. Do dalla-dalla štíplístek, který přeskakuje mezi střechou a něčím, co připomíná popelářský stupínek, postupně rve další a další lidi. Když už si myslíte, že je plno, přistoupí dalších deset. Nohy mám skřípnuté u sebe tak, že sedět na mém místě muž, přijde o to nejcennější. Všichni se ale usmívají. Předávají si tašky, balíky, záchodové prkénko, pytel rýže, koše se zeleninou, ryby i děti.

Placení nechápu. Když štíplístek v roztrhané modré košili vybírá peníze, hrnu se platit taky. „Hakuna matata, later,“ slyším svou sousedku, která v ruce drží balíček zabalený do teplé deky. Nechci tomu věřit, ale po chvíli se skutečně ukáže, že tam je miminko. My se potíme v kraťasech. „Kitogany. This is your station,“ volá na nás štíplístek a já při pohledu na Maps.me zjišťuju, že tady musíme přestoupit na dalla-dalla jedoucí na jihovýchodní část ostrova. První dvě dalla-dalla jsou plné až po střechu. V dalším pokecáme s Čechy a vystupujeme na zastávce, kde nám štíplístek řekl, že je naše ubytování Kacho House Jambiani.

Jenže najít ho není tak jednoduché. V téhle vesničce, a ani žádné jiné na ostrově, jaksi neexistují ulice, natož čísla popisná. Takže budeme hledat a já doufám, že budeme úspěšnější, než když Miloš hledá vlevo dole.

Jedeme z Kizimkazi do Jambiani a náš štíplístek nás vysadil na zastávce, kde tvrdí, že je naše ubytování. Věříme mu. Aplikace Maps.me totiž ukazuje, že je to cca kilometr. Nasazujeme batohy a líným tempem vyrážíme. Vesnička je krásná, plná hliněných domků, plechových střech, hrajících si dětí a usměvavých dospělých. Adélka lituje každého gramu, který má navíc. Vzduch se nehýbe a může být krásných čtyřicet stupňů. Když uplahočené dorazíme na místo, kde má podle Maps.me, Google Maps, Apple Maps i Mapy.cz být naše ubytování, náš úsměv ztuhne i bez botoxu. Nejen že tady není naše ubytování, ale široko daleko není ani nic, co by ho připomínalo. Uklidňuje mě svahilské přísloví: „Ztratit cestu znamená poznat cestu.“

Ptáme se místních. Tři dvacetiletí tvrdí, že to ubytování neznají. „Hakuna matata,“ berou si od nás telefonní číslo a zkoušejí volat. Když se na popraskané obrazovce mobilu objeví fotka, zvolají, že ho znají, ale bydlí „far, far away“. Nakonec se mu dovolají a my se dozvíme, že je to 2,5 km směrem, odkud jsme přišly. „Výborně, to už se nám stalo i na Reunionu,“ cedím mezi zuby při představě, že si dáme 2,5 kilometru s batohy zpět. Vidím ale muže spícího na traktoru a vidí ho i mladík. Ten se ale při prvním oslovení jen líně převalí z jednoho boku na druhý. „Zaplatím,“ přidávám magické slovíčko. O tři minuty později už sedíme na korbě a řítíme se po místních uličkách dvacetikilometrovou rychlostí do našeho ubytování. Majitel nás vítá a na mou poznámku o tom, že na Bookingu má špatnou adresu, jen s koňským úsměvem odvětí, že ví. Hakuna matata, pomyslím si.

Večer si dáváme večeři na pláži v restauraci Al Hapa Hotel a tak dobré kuře bez antibiotik, krmené jen tím, co najde tady po ulicích, si u nás už nikde nedáte.

Přistání na zanzibarském letišti proběhne bez problémů a čekají nás tři fronty kvůli vízu – vystavení, zaplacení, kontrola – zřejmě čím víc front, tím víc Zanzibar. Zvlášť výživná je fronta první, kde v jedné budce sedí sedm lidí. Nás dostává na starosti asi pětačtyřicetiletá úřednice v zelené uniformě, která má rty jako ta paní z letiště, jen pravé. Chvíli si ji prohlížím a ona mě taky. Po pěti minutách jejího pohledu ze mě na pas a z pasu na mě se už přestávám křečovitě usmívat. „Pole pole,“ připomínám si v duchu jednu důležitou svahilskou frázi, kterou jsem se v letadle naučila: „Pomalu, pomalu.“ Za dalších pět minut paní vystřídá všech svých šest kolegů, aby se vrátila zpátky k uhrančivým pohledům ze mě na pas a zpátky. Asi taky neumí číst, říkám si. „Hakuna matata – no problem,“ chlácholím sebe i Adélku, pro kterou je to první setkání s africkou realitou. Kýžená razítka získáme za dalších osm minut.

V Tanzánii se dá platit dolary, ale všechno pak vychází trošku dráže, než když máte tanzánský šilink. Aktuální kurz je 100 TZS (tanzánský šilink) = 0,92 Kč, takže zjednodušeně 100 TZS = 1 Kč. Za 500 dolarů tak dostávám slušný balík a rázem jsem milionářka. Vatu ještě na letišti rozdělujeme do několika skrýší a ve vedlejším stánku hned kupujeme SIM kartu. T-Mobile mi totiž připomíná zdejší obchodníky, kteří se snaží kokos prodat za 5000 TZS, i když všude kolem ho mají za 1000. SIM karta na 10 GB tady stojí cca 420 Kč, kdežto s T-Mobilem extra výhodný balíček stojí 1 GB 1000 Kč. Res tantum valet, quantum vendi potest.

Venku před letištěm se odehrává klasický scénář. Taxikáři slibují nejlevnější dopravu do vámi vybrané destinace a tvrdí, že rozhodně se tam místní dopravou nedá dostat. Když na pár nabídek odpovím „Sitaki“ a vysvětlím, že dalla-dalla (místní doprava) č. 326 jede z centra až do Kizimkazi, kam chceme, vědoucně se usmějí a nechávají nás být. Jeden ale překvapí, na zastávce bere papír, napíše na něj „Uwanja wa Ndege – Mwanakwerekwe, muelekeze zilipo gari za Kizimkazi“…., řekne, ať to ukazujeme řidičům, a posadí nás do prvního dalla-dalla, které vidí. Přirovnala bych to k minivanu, který právě vyjel z evropského vrakáče. I přesto, že jsem před taxikáři musela vypadat znalejší než Wikipedie, vůbec netuším, jestli jedeme správně. Dvakrát se ujišťuji, na což mi je odpovědí jen ukázka kontrastujícího chrupu všech cestujících a zběsilé kývání hlavou.

Funkce v dalla-dalla jsou rozdělené jako ve většině podobných zemí. Řidič se věnuje jen řízení a v zadní části je štíplístek, který vybírá peníze. Bere si od nás 2000 TZS, tedy asi 20 Kč na osobu, a nabádá nás, ať jdeme za ním. Podle aplikace Maps.me jsme právě na předměstí Stone Townu, kde se to jmenuje Mwanakwerekwe (to je napsané i na lístku – ufff). Jedná se o malé tržiště s hodně lidmi a časem pochopíme, že je to jedno z přestupních míst v systému místní dopravy. Štíplístek se mezi lidmi mrštně prodírá a my s batožinou za ním vlajeme jak fáborky na Prvního máje. Na zádech mám sice jen 7,7 kila, ale nesu ještě techniku, která váží dalších šest. Adélku nabádám, ať se mě drží za batoh, ať o ní vím, ale stejně ji každou pátou vteřinu kontroluju. Nohy mám zaprášené od písku, který je všude na tržišti, a každou chvíli cítím něčí ruku na svém rameni, jak nám nabízejí něco ke koupi. „Here. This is your dalla-dalla to Kizimkazi,“ slyším štíplístka, který se rychle usměje a stejně rychle zmizí. 

Slovník, který se může hodit

Pomalu, klid                          Pole-pole

Nechci                                     Sitaki

Je to moc drahé.                   Ghali sana

Přestoupení v Mwanakwerekwe byl adrenalin. Štíplístek z prvního byl ale skvělý a dovedl nás až na náš spoj do Kizimkazi. Než jsem stihla zakřičet „Asante sana“, byl pryč. Ve stejnou chvíli už naše batohy ležely na zemi v přední části nového dalla-dalla a nový štíplístek už nás posouval dál do zadní části. Chvíli chci zůstat stát a vysvětluji, že je to v pohodě, ale trvá na svém. Usazuje mě vedle postaršího muže a Adélce dá do uličky kýbl podobný tomu od Primalexu.

Můj soused anglicky neumí, ale zubí se na mě svými zažloutlými zuby, které očividně miswak (kořínek salvadory perské, který se tady často používá k čištění zubů) dlouho neviděly. Jmenuje se Činkču a cestu si krátíme tím, že mě učí slovíčka. V hlavě mi utkví jen „moja“, což je jedna nebo první. Snažím se vysvětlit, že se tak jmenovala první gorila narozená v pražské zoo, ale moc mi to rukama nohama nejde. Teda ta opice asi jo, protože po chvíli při pohledu na mě nadšeně zvolá: „Monkey.“

Činkču vytahuje z batohu něco, co připomíná malou cihličku – oranžové, hrudkovité, tvrdé. Jmenuje se to kashata a můj soused tvrdí, že je to coconut s cukrem. Chuť to má spíš jak kostka cukru, ale ve vší slušnosti pomlaskávám, jak kdyby mi uvařil Kašpárek. Dávám ochutnat Adélce s tím, že jí česky říkám, že je to kokos s cukrem. „Kokot, kokot,“ nadšeně vykřikuje můj soused. Omlouvám se všem, které teď bude častovat nově naučeným slovíčkem.

Soused přes uličku se k nám přidává do hovoru a k mému nadšení mluví anglicky. Je to student, který chce dělat v cestovním ruchu. Díky němu se dozvím, že policista, který právě vstoupil do dalla-dalla, jen kontroloval, že všichni sedíme, a ptal se, zda cesta probíhá dobře. Všichni souhlasně kývali.

Do Kizimkazi dorazíme asi za dvě hodiny. Je to ospalá vesnička, kde v 11 dopoledne téměř nikdo na ulici není. Student nás dovede do našeho ubytování Aya Beach Bungalows, které je hned vedle nádherné pláže. Chvíli šnorchlujeme, pak se válíme a v pět vyrážíme prozkoumat vesnici. Kromě pár mužů na pláži, kteří nás lákají na delfíny (tím nemyslím synonymum pro motýly, ale na skutečné delfíny), si nás místní příliš nevšímají. Zastavíme se ve zdejším stánku se vším, kde muži hromadně sledují fotbal. Co by za to u nás teď ti naši dali, jen tady jinou možnost nemají. Televizi doma totiž nemá téměř nikdo. Lala salama – dobrou noc.

Část Štědrého dne trávíme tím, že Adélce vyhazuju věci, které si připravila s sebou. „Na co máš řasenku? A lesk? To na mém seznamu, který jsem ti dala, není,“ ptám se s myšlenkou na to, že každý gram je v batohu znát. „Abych byla krásná,“ přichází logická odpověď. „A patery šaty? Z toho troje na ramínka? Jedeme do muslimské země. Vezmi si tyhle dvoje, zbytek nepotřebuješ,“ jsem nekompromisní. Hromada vyřazených věcí začíná být větší než ta, kterou si bere s sebou. Za své vezmou balíky kapesníků, tužka na oči, pinzeta, čelenky, krém na obličej, ponožky, několikery kalhotky, mikina, nůžtičky na nehty, jedny plavky i kraťasy. „Odličovač asi taky, viď?“ slyším za zády. Učí se rychle. Ježíšek mi ještě donesl nafukovací polštář a čisticí láhev na vodu, takže jsme připraveny zítra odletět.

Na letištní váze je redukce věcí vidět. Já mám rekordních 7,7 kg (jsem na sebe pyšná, že neustále snižuji), Adélka 6,8 kg + techniku v příručáku. Na odbavení ani v halách není téměř nikdo, ale letadlo Emirates je plné. Chvíli poslouchám rodinku letící do Dubaje. Paní všude byla, všechno zná. Tedy všude na fakultativních výletech a všechna zákoutí resortu. Další paní vypadá jak kačer Donald a vzhledem k tomu, jak mě pálí rty na žhnoucím slunci, chvíli zvažuju, že bych jí poradila, ať si nezapomene koupit tyčinku na rty s vysokým ochranným faktorem, nebo bude vypadat ještě hůř. S povděkem se otáčím na Adélku, ať si začne číst toho průvodce, kterého nám Martin sepsal, a já mezitím pročítám Lonely Planet. Ještě jsem (klasicky) neměla čas si o Tanzánii něco zjistit.

Na letišti v Dubaji si dáme sprint na spoj do Tanzánie. Náš let totiž není na žádné ceduli, a tak běžíme podle údajů na letence. Naštěstí správně. V letadle vedle nás posadí paní, která velkou část cesty tráví tím, že si fotí selfie. Když na stejném sedadle, ve stejném úhlu a se stejným výrazem v obličeji vyfotí stou, přestávám to počítat. Ne že bych neuměla do tisíce. Další naše sblížení proběhne o pár hodin později, kdy vyplňujeme formulář kvůli covidu. Paní se ptá, co tam píšou, a sice má angličtinu na úrovni Schillerové, ale „name“ by mohla vědět. Navíc se ptá anglicky, takže chvíli nechápu. Snažím se jí jednotlivé řádky vysvětlovat a ukáže se, že paní zřejmě neumí číst, protože když jí říkám „name“, tak vypisuje své jméno. Kámen úrazu nastane, když se ptám, zda měla některý z příznaků čínského sajrajtu v poslední době – chřipku, horečku, malátnost, ztrátu čichu atd. Paní kroutí hlavou a když se v nestřeženém okamžiku otočím na Adélku, která taky vyplňuje, zaškrtá všude „yes“. Pomohla jsem jí to přeškrtnout správně, ale zda ji do jejího rodného Dar es Salaamu pustili, netuším.

Blíží se prosinec, takže doba, kdy obvykle místo Ježíškovi sepisuju země, kam bych ráda vyrazila. Loni jsme si s Martinem napsali každý svých top 10 a nakonec jeli úplně jinam (rozhodně nelituju, Reunion je skvělý), letos to vypadá, že Martin bude kvůli covidu věrně sloužit vlasti, aby místo zaplacených přesčasů dostal další odznak, a já si budu muset sehnat parťáka. Píšu do skupiny osmi kamarádek, doufajíc, že se některá na neomezený přísun zážitků v coronatime chytí.

Chytila se Kristýna Tůmová, která loni projela sama část Jižní Ameriky, takže má pro strach uděláno. Jenže to bylo loni a svět se za tu dobu změnil jako žena po svatbě a zatím se zdá, že to na návrat k době předzásnubové nevypadá. Teď první googlujeme, kam se vůbec smí. Po hodině mám seznam hotový. Je tam pouhých 10 zemí, které se čínského viru nebojí. Jenže za týden to může být jinak. Shodujeme se prozatím na Kostarice, ale obě víme, že se vládní nařízení většiny zemí mění se stejnou pravidelností, jako si lidé mění ponožky, takže jsme připravené improvizovat.

26. listopadu mi Týna ještě v 15:40 píše: „Panama i Kostarika se letí přes USA. To se může?“ Nemám v tu chvíli moc času, tak jen odpovím, že netuším, a dál pracuju. O pár hodin později kouknu na společný chat, kde zbylé kamarádky řeší Týny odvoz do nemocnice. „Cože? Co se stalo?!“ vyťukávám do mobilu. Verdikt bohužel zní jasně – zítra operace, v únoru další, zahraničí ani omylem. Uff… Tak kromě toho, že mě to mrzí a pevně doufám, že se Týna brzy uzdraví, si říkám, že ten Zážitek nebo nic nastal letos příliš brzy.

Takže kdo? Jeden nápad mám, ale pár dní mi trvá, než ho vyslovím nahlas: „Ségra? Mám takovou otázečku. Co kdybych vzala Adélku (13letou neteř) na dovolenou… Na takovou tu cestovatelskou,“ používám eufemismus, abych ji nevyděsila. I tak nastane dvacetivteřinové ticho, jako bych zrovna přišla s nápadem, že půjdeme nahé běhat na Václavák. A tak směle dodávám: „Nemusíš odpovídat hned, klidně se rozmysli a napiš.“ Další dva dny žádná SMS nepřišla, třetí přišlo: „Do kdy to potřebuješ vědět? Ještě jsem s Péťou (manželem) nemluvila. A kam by to bylo?“

Nakonec jen zúží seznam zemí a naše cesta visí na restrikcích v pěti zemích – Tanzánie, Dominikánská republika, Kostarika, Maledivy, Panama. Jo, a ještě se zeptat Adélky, zda si na Zážitek nebo nic troufá.