ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN ČTVRTÝ – 28. 12. 2020 – JAMBIANI

Ráno je pro Adélku těžké. Poprvé poznává obtížný život muslima. Vzbudí ji totiž muezzin. Navíc smíšený s kohoutím kokrháním. Obojí se odehrává coby kamenem dohodil. Tedy tím myslím české přísloví a vůbec se ke kamenování nechci ani myšlenkami přiblížit. Navzdory tomu, že to byl značně bolestivý budíček.

„Co to bylo? Nahrála jsem si to,“ oznamuje mi neteř, když se pár hodin poté, v nemuslimskou dobu, vypotácíme z postele.

„Zpívají falešně,“ směje se.

Během rána chci hledat safari a letenky do Tanganiky, ale internet připomíná zdejší obyvatelstvo a zevluje, než aby poskytl informace, takže to vzdávám. Snad večer bude moudřejší.

Je zrovna odliv, který je tady opravdu velký, a tak se rozhodujeme jet do Jozani Forestu. To je pozůstatek původního lesa, který kdysi pokrýval celý ostrov. Nejvíc návštěvníků sem jezdí kvůli populaci gueréz zanzibarských, opic, které žijí už jen tady.

Nasedáme na dalla-dalla a cestou prohodíme pár slov s Masajem, který z Tanganiky přijel kvůli práci. Když si u štíplístka objednává hovězí maso na tyčce, opičíme se. Funguje to totiž tak, že když v nějakém stánku něco chcete, jen dáte štíplístkovi peníze a on pro to vyskočí. Skvělá služba, jen v podání ČSAD si to neumím moc představit.

Maso je trošku tužší, ale skvělé.

Po dojedení následuje ekologické okénko.

„To nevyhazujte z okna, to je špatné pro přírodu,“ vysvětluju, když letí několikátá věc z okna.

Koukají na mě, jako kdybych byla Greta Thunberg a zakládala jim tu hnutí školních stávek pro klima.

Vstupné do parku vychází na naše asi 500 Kč, ale při pohledu do návštěvní knihy zjišťuju, že čtyři pětiny nemalého zisku putují vládě a jen jedna pětina na udržení parku a záchranu gueréz. Nelíbí se mi to, ale u nás by Andrej ještě načerpal dotace a osvojil si to, takže platím.

Během cesty se od průvodce dozvídáme, že ve skupině je 30 až 35 opic a jeden alfa samec. Prostě jako v lidské populaci – pořádného samce, aby člověk pohledal (říkají kamarádky).

Guerézy se živí listím, vydrží tři měsíce bez vody a nejí sladké. Aktivní jsou nejvíc po ránu. Nám hodinky ukazují kolem poledne, ale aktivní jsou dost a jsou všude kolem. Tyhle si člověka moc nevšímají, ale u vchodu byl kočkodan a můj banán mi sebral dřív, než jsem mu stihla říct „sýýýýr“.

Cestou zpátky si na zastávce dáváme úžasné kokosy plné vody a liči. Ukáže se to jako dobré rozhodnutí, protože večeře u majitele Macho House není nic moc. Přestože jsem víckrát než Zeman „k...a“ opakovala, že octopus nejíme, je k večeři octopus, protože „it is very good, madam“.

Sníme kuře a rýži a jdeme spát.

Na večerní hledání letenek už nedojde, protože nejen že nejde internet, ale ani elektřina.

Z toho vyplývá dnešní moudro: V Africe nabíjej vždy, když je elektřina.