ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN DRUHÝ – 26. 12. 2020 – LETIŠTĚ VE STONE TOWN A CESTA DO KIZIMKAZI

Přistání na zanzibarském letišti proběhne bez problémů a čekají nás tři fronty kvůli vízu – vystavení, zaplacení, kontrola – zřejmě čím víc front, tím víc Zanzibar. Zvlášť výživná je fronta první, kde v jedné budce sedí sedm lidí. Nás dostává na starosti asi pětačtyřicetiletá úřednice v zelené uniformě, která má rty jako ta paní z letiště, jen pravé. Chvíli si ji prohlížím a ona mě taky. Po pěti minutách jejího pohledu ze mě na pas a z pasu na mě se už přestávám křečovitě usmívat. „Pole pole,“ připomínám si v duchu jednu důležitou svahilskou frázi, kterou jsem se v letadle naučila: „Pomalu, pomalu.“ Za dalších pět minut paní vystřídá všech svých šest kolegů, aby se vrátila zpátky k uhrančivým pohledům ze mě na pas a zpátky. Asi taky neumí číst, říkám si. „Hakuna matata – no problem,“ chlácholím sebe i Adélku, pro kterou je to první setkání s africkou realitou. Kýžená razítka získáme za dalších osm minut.

V Tanzánii se dá platit dolary, ale všechno pak vychází trošku dráže, než když máte tanzánský šilink. Aktuální kurz je 100 TZS (tanzánský šilink) = 0,92 Kč, takže zjednodušeně 100 TZS = 1 Kč. Za 500 dolarů tak dostávám slušný balík a rázem jsem milionářka. Vatu ještě na letišti rozdělujeme do několika skrýší a ve vedlejším stánku hned kupujeme SIM kartu. T-Mobile mi totiž připomíná zdejší obchodníky, kteří se snaží kokos prodat za 5000 TZS, i když všude kolem ho mají za 1000. SIM karta na 10 GB tady stojí cca 420 Kč, kdežto s T-Mobilem extra výhodný balíček stojí 1 GB 1000 Kč. Res tantum valet, quantum vendi potest.

Venku před letištěm se odehrává klasický scénář. Taxikáři slibují nejlevnější dopravu do vámi vybrané destinace a tvrdí, že rozhodně se tam místní dopravou nedá dostat. Když na pár nabídek odpovím „Sitaki“ a vysvětlím, že dalla-dalla (místní doprava) č. 326 jede z centra až do Kizimkazi, kam chceme, vědoucně se usmějí a nechávají nás být. Jeden ale překvapí, na zastávce bere papír, napíše na něj „Uwanja wa Ndege – Mwanakwerekwe, muelekeze zilipo gari za Kizimkazi“…., řekne, ať to ukazujeme řidičům, a posadí nás do prvního dalla-dalla, které vidí. Přirovnala bych to k minivanu, který právě vyjel z evropského vrakáče. I přesto, že jsem před taxikáři musela vypadat znalejší než Wikipedie, vůbec netuším, jestli jedeme správně. Dvakrát se ujišťuji, na což mi je odpovědí jen ukázka kontrastujícího chrupu všech cestujících a zběsilé kývání hlavou.

Funkce v dalla-dalla jsou rozdělené jako ve většině podobných zemí. Řidič se věnuje jen řízení a v zadní části je štíplístek, který vybírá peníze. Bere si od nás 2000 TZS, tedy asi 20 Kč na osobu, a nabádá nás, ať jdeme za ním. Podle aplikace Maps.me jsme právě na předměstí Stone Townu, kde se to jmenuje Mwanakwerekwe (to je napsané i na lístku – ufff). Jedná se o malé tržiště s hodně lidmi a časem pochopíme, že je to jedno z přestupních míst v systému místní dopravy. Štíplístek se mezi lidmi mrštně prodírá a my s batožinou za ním vlajeme jak fáborky na Prvního máje. Na zádech mám sice jen 7,7 kila, ale nesu ještě techniku, která váží dalších šest. Adélku nabádám, ať se mě drží za batoh, ať o ní vím, ale stejně ji každou pátou vteřinu kontroluju. Nohy mám zaprášené od písku, který je všude na tržišti, a každou chvíli cítím něčí ruku na svém rameni, jak nám nabízejí něco ke koupi. „Here. This is your dalla-dalla to Kizimkazi,“ slyším štíplístka, který se rychle usměje a stejně rychle zmizí. 

Slovník, který se může hodit

Pomalu, klid                          Pole-pole

Nechci                                     Sitaki

Je to moc drahé.                   Ghali sana

Přestoupení v Mwanakwerekwe byl adrenalin. Štíplístek z prvního byl ale skvělý a dovedl nás až na náš spoj do Kizimkazi. Než jsem stihla zakřičet „Asante sana“, byl pryč. Ve stejnou chvíli už naše batohy ležely na zemi v přední části nového dalla-dalla a nový štíplístek už nás posouval dál do zadní části. Chvíli chci zůstat stát a vysvětluji, že je to v pohodě, ale trvá na svém. Usazuje mě vedle postaršího muže a Adélce dá do uličky kýbl podobný tomu od Primalexu.

Můj soused anglicky neumí, ale zubí se na mě svými zažloutlými zuby, které očividně miswak (kořínek salvadory perské, který se tady často používá k čištění zubů) dlouho neviděly. Jmenuje se Činkču a cestu si krátíme tím, že mě učí slovíčka. V hlavě mi utkví jen „moja“, což je jedna nebo první. Snažím se vysvětlit, že se tak jmenovala první gorila narozená v pražské zoo, ale moc mi to rukama nohama nejde. Teda ta opice asi jo, protože po chvíli při pohledu na mě nadšeně zvolá: „Monkey.“

Činkču vytahuje z batohu něco, co připomíná malou cihličku – oranžové, hrudkovité, tvrdé. Jmenuje se to kashata a můj soused tvrdí, že je to coconut s cukrem. Chuť to má spíš jak kostka cukru, ale ve vší slušnosti pomlaskávám, jak kdyby mi uvařil Kašpárek. Dávám ochutnat Adélce s tím, že jí česky říkám, že je to kokos s cukrem. „Kokot, kokot,“ nadšeně vykřikuje můj soused. Omlouvám se všem, které teď bude častovat nově naučeným slovíčkem.

Soused přes uličku se k nám přidává do hovoru a k mému nadšení mluví anglicky. Je to student, který chce dělat v cestovním ruchu. Díky němu se dozvím, že policista, který právě vstoupil do dalla-dalla, jen kontroloval, že všichni sedíme, a ptal se, zda cesta probíhá dobře. Všichni souhlasně kývali.

Do Kizimkazi dorazíme asi za dvě hodiny. Je to ospalá vesnička, kde v 11 dopoledne téměř nikdo na ulici není. Student nás dovede do našeho ubytování Aya Beach Bungalows, které je hned vedle nádherné pláže. Chvíli šnorchlujeme, pak se válíme a v pět vyrážíme prozkoumat vesnici. Kromě pár mužů na pláži, kteří nás lákají na delfíny (tím nemyslím synonymum pro motýly, ale na skutečné delfíny), si nás místní příliš nevšímají. Zastavíme se ve zdejším stánku se vším, kde muži hromadně sledují fotbal. Co by za to u nás teď ti naši dali, jen tady jinou možnost nemají. Televizi doma totiž nemá téměř nikdo. Lala salama – dobrou noc.