ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN NULTÝ A PRVNÍ – 24. A 25. 12. 2020 – MEZIBOŘÍ, PRAHA, DUBAJ

Část Štědrého dne trávíme tím, že Adélce vyhazuju věci, které si připravila s sebou. „Na co máš řasenku? A lesk? To na mém seznamu, který jsem ti dala, není,“ ptám se s myšlenkou na to, že každý gram je v batohu znát. „Abych byla krásná,“ přichází logická odpověď. „A patery šaty? Z toho troje na ramínka? Jedeme do muslimské země. Vezmi si tyhle dvoje, zbytek nepotřebuješ,“ jsem nekompromisní. Hromada vyřazených věcí začíná být větší než ta, kterou si bere s sebou. Za své vezmou balíky kapesníků, tužka na oči, pinzeta, čelenky, krém na obličej, ponožky, několikery kalhotky, mikina, nůžtičky na nehty, jedny plavky i kraťasy. „Odličovač asi taky, viď?“ slyším za zády. Učí se rychle. Ježíšek mi ještě donesl nafukovací polštář a čisticí láhev na vodu, takže jsme připraveny zítra odletět.

Na letištní váze je redukce věcí vidět. Já mám rekordních 7,7 kg (jsem na sebe pyšná, že neustále snižuji), Adélka 6,8 kg + techniku v příručáku. Na odbavení ani v halách není téměř nikdo, ale letadlo Emirates je plné. Chvíli poslouchám rodinku letící do Dubaje. Paní všude byla, všechno zná. Tedy všude na fakultativních výletech a všechna zákoutí resortu. Další paní vypadá jak kačer Donald a vzhledem k tomu, jak mě pálí rty na žhnoucím slunci, chvíli zvažuju, že bych jí poradila, ať si nezapomene koupit tyčinku na rty s vysokým ochranným faktorem, nebo bude vypadat ještě hůř. S povděkem se otáčím na Adélku, ať si začne číst toho průvodce, kterého nám Martin sepsal, a já mezitím pročítám Lonely Planet. Ještě jsem (klasicky) neměla čas si o Tanzánii něco zjistit.

Na letišti v Dubaji si dáme sprint na spoj do Tanzánie. Náš let totiž není na žádné ceduli, a tak běžíme podle údajů na letence. Naštěstí správně. V letadle vedle nás posadí paní, která velkou část cesty tráví tím, že si fotí selfie. Když na stejném sedadle, ve stejném úhlu a se stejným výrazem v obličeji vyfotí stou, přestávám to počítat. Ne že bych neuměla do tisíce. Další naše sblížení proběhne o pár hodin později, kdy vyplňujeme formulář kvůli covidu. Paní se ptá, co tam píšou, a sice má angličtinu na úrovni Schillerové, ale „name“ by mohla vědět. Navíc se ptá anglicky, takže chvíli nechápu. Snažím se jí jednotlivé řádky vysvětlovat a ukáže se, že paní zřejmě neumí číst, protože když jí říkám „name“, tak vypisuje své jméno. Kámen úrazu nastane, když se ptám, zda měla některý z příznaků čínského sajrajtu v poslední době – chřipku, horečku, malátnost, ztrátu čichu atd. Paní kroutí hlavou a když se v nestřeženém okamžiku otočím na Adélku, která taky vyplňuje, zaškrtá všude „yes“. Pomohla jsem jí to přeškrtnout správně, ale zda ji do jejího rodného Dar es Salaamu pustili, netuším.