ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN TŘETÍ – 27. 12. 2020 – Z KIZIMKAZI DO JAMBIANI

Ráno vstáváme brzy, máme totiž objednanou loď na delfíny. Na pláži už na nás čeká brácha Mzuniho, u kterého jsem výlet objednala. Ten nás předává dalšímu mladíkovi, který nás poveze. Tomu říkám dělba práce. Soudruzi by zaplesali. Brácha nám slibuje přivézt ploutve, ale matně tuším, že to bude jako se soudružskými sliby. Hakuna matata.

Adélka se strašně těší, ale její výrobci mi jaksi zapomněli dát manuál a říct, že se bojí hloubek a žraloků. Sotva nasedneme na loď, objeví se jí v očích zděšení. Krev má nejspíš v žilách tak ztuhlou, že by po ní žádný žralok stejně neštěkl, ale neustále po mně chce ujištění, že uvidíme na dno. „Zkusím se s těmi delfíny domluvit,“ rozesmívání pár vteřin funguje. Jenže první větší vlna a jsme tam, kde jsme byly. „Hakuna matata,“ zkouším to znovu. Bez úspěchu. Chvíli mám pocit, že mi ruku tiskne Arnold. „Delfíni!“ ukazuji na spásný cíl. „Budeš mě držet za ruku, viď?“ Tomu říkám předčasná úleva. „Jump,“ slyším říkat řidiče, když ve stejnou chvíli obě skáčeme do vody. Bez problémů. Bez řečí. Bez rozmyslu. Pak už si jen hodinku užíváme sedmičlennou skupinku delfínů. Ve chvíli, kdy přijedou další lodě, mizíme. Je půl osmé ráno.

Nepodařilo se nám v Kizimkazi zamluvit další noc, a tak míříme do Jambiani. Tentokrát zastaví trošku jiné dalla-dalla. Připomíná filipínské jeepney a lidé se sem cpou úplně stejně. Jen Asiati jsou jaksi skladnější. Do dalla-dalla štíplístek, který přeskakuje mezi střechou a něčím, co připomíná popelářský stupínek, postupně rve další a další lidi. Když už si myslíte, že je plno, přistoupí dalších deset. Nohy mám skřípnuté u sebe tak, že sedět na mém místě muž, přijde o to nejcennější. Všichni se ale usmívají. Předávají si tašky, balíky, záchodové prkénko, pytel rýže, koše se zeleninou, ryby i děti.

Placení nechápu. Když štíplístek v roztrhané modré košili vybírá peníze, hrnu se platit taky. „Hakuna matata, later,“ slyším svou sousedku, která v ruce drží balíček zabalený do teplé deky. Nechci tomu věřit, ale po chvíli se skutečně ukáže, že tam je miminko. My se potíme v kraťasech. „Kitogany. This is your station,“ volá na nás štíplístek a já při pohledu na Maps.me zjišťuju, že tady musíme přestoupit na dalla-dalla jedoucí na jihovýchodní část ostrova. První dvě dalla-dalla jsou plné až po střechu. V dalším pokecáme s Čechy a vystupujeme na zastávce, kde nám štíplístek řekl, že je naše ubytování Kacho House Jambiani.

Jenže najít ho není tak jednoduché. V téhle vesničce, a ani žádné jiné na ostrově, jaksi neexistují ulice, natož čísla popisná. Takže budeme hledat a já doufám, že budeme úspěšnější, než když Miloš hledá vlevo dole.

Jedeme z Kizimkazi do Jambiani a náš štíplístek nás vysadil na zastávce, kde tvrdí, že je naše ubytování. Věříme mu. Aplikace Maps.me totiž ukazuje, že je to cca kilometr. Nasazujeme batohy a líným tempem vyrážíme. Vesnička je krásná, plná hliněných domků, plechových střech, hrajících si dětí a usměvavých dospělých. Adélka lituje každého gramu, který má navíc. Vzduch se nehýbe a může být krásných čtyřicet stupňů. Když uplahočené dorazíme na místo, kde má podle Maps.me, Google Maps, Apple Maps i Mapy.cz být naše ubytování, náš úsměv ztuhne i bez botoxu. Nejen že tady není naše ubytování, ale široko daleko není ani nic, co by ho připomínalo. Uklidňuje mě svahilské přísloví: „Ztratit cestu znamená poznat cestu.“

Ptáme se místních. Tři dvacetiletí tvrdí, že to ubytování neznají. „Hakuna matata,“ berou si od nás telefonní číslo a zkoušejí volat. Když se na popraskané obrazovce mobilu objeví fotka, zvolají, že ho znají, ale bydlí „far, far away“. Nakonec se mu dovolají a my se dozvíme, že je to 2,5 km směrem, odkud jsme přišly. „Výborně, to už se nám stalo i na Reunionu,“ cedím mezi zuby při představě, že si dáme 2,5 kilometru s batohy zpět. Vidím ale muže spícího na traktoru a vidí ho i mladík. Ten se ale při prvním oslovení jen líně převalí z jednoho boku na druhý. „Zaplatím,“ přidávám magické slovíčko. O tři minuty později už sedíme na korbě a řítíme se po místních uličkách dvacetikilometrovou rychlostí do našeho ubytování. Majitel nás vítá a na mou poznámku o tom, že na Bookingu má špatnou adresu, jen s koňským úsměvem odvětí, že ví. Hakuna matata, pomyslím si.

Večer si dáváme večeři na pláži v restauraci Al Hapa Hotel a tak dobré kuře bez antibiotik, krmené jen tím, co najde tady po ulicích, si u nás už nikde nedáte.