ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN PÁTÝ – 29.12.2020 – Z JAMBIANI DO KIWENGWY

V noci jsem ve spánku (jsem náměsíčná) uklízela, takže ráno po probuzení nejdřív musím najít počítač, než se vrhnu do hledání letenek do Tanganiky. Tentokrát jsou asi všichni ještě na modlitbě, protože internet lítá, jako kdybych seděla v centrále Googlu. Kupuju je ale o tři tisíce dražší, než byly včera, než vypadla elektřina. Jsem ráda, že odtud neobchoduju na burze.

Moře zase zmizelo. Asi tady taky regulují hladinu, jak se kdysi „zamyslela“ na svém Instagramu influencerka Kateřina Bartková. Tady je moře při odlivu cca 300 metrů daleko, takže je dobré sledovat předpověď na https://www.tide-forecast.com/locations/Zanzibar-Tanzania/tides/latest. My míříme do vesničky Kiwengwa, která je také na východní straně ostrova, ale víc na sever. Tentokrát musíme přes hlavní město. Nasedáme na dalla-dalla č. 309 a štíplístek po nás chce 10 tis. šilinků. To mu odmítám dát vzhledem k tomu, že cesta sem stála 6 tis. TZS. Chvíli spekuluje, jak by mi rozdíl v cenách vysvětlil**,** a nakonec prohlásí, že tedy batohy musíme dát na střechu. „Hakuna matata,“ překvapí ho má odpověď.

Nevím, jestli to byl dobrý nápad, protože přibližně čtyřicetiletý dobře živený řidič se nám zřejmě rozhodl předvést, že i tady znají film Rychle a zběsile a on je jeho velký fanda. Jenže místní doprava ani silnice nejsou uzpůsobené na 80 km/h. A už vůbec jeho vrak. Když nereaguje na anglické „slow down, please“, začínám mluvit svahilsky**,** a to nevěstí nic dobrého. „Pole-pole,“ říkám nejdřív mile a ukazuju, že nemám bezpečnostní pás. Zasměje se a dál hraje kličkovanou a vyhýbá se každé díře, kterých je na silnici podobně jako v ementálu. „Pole-pole,“ cedím mezi zuby. „Pole-pole?“ opakuje po mně. „No pole-pole,“ šlape na plyn.

Adélka teď s láskou vzpomíná na vlny cestou na delfíny. Oznamuju mu, že naši Rallye Jambiani–Stone Town chci ukončit a že chci své peníze zpět. To zabírá. Peníze vždycky zabírají. Přibržďuje na 20 km/h a dopřává nám vyhlídkovou jízdu a sám pro sebe si stále opakuje „pole-pole“. Škoda, že jsem si svahilské přísloví „To, co tě žere, je ve tvých šatech“ nezapamatovala i ve svahilštině.

Přibržďuje. Když vidím policejní hlídku, chvíli mě napadne, že nás chce vysadit. Jsem připravena příslušníkovi vysvětlit, že mám ráda svůj život**, a že** kdyby mě nezabil tenhle týpek, tak určitě family, která doma trne, zda i dnes večer dostane svou pravidelnou dávku fotek z alba „jsme zdravé, spokojené, a hlavně v pořádku“. Náš Paul Walker cosi lamentuje, ale policajt při pohledu na můj všeříkající výraz v obličeji jen nad jeho sprškou slov mávne rukou a něco poznamená. Monolog k řidiči ukončí obligátním „Hakuna matata“ a posílá nás pryč.

Týpek nás vysazuje uprostřed tržiště na předměstí Stone Townu, kde přesedáme na další. Cestou se Adélka dá do řeči s paní sedící vedle a já s mladíkem, který ve Stone Townu pracuje jako hotelový servisní technik. Je milý a při vystoupení nám pomáhá projít největším tržištěm na Zanzibaru – Darajani. Tam seženete všechno – plastové nádobí, dřevěné nádobí, igelitové tašky, ekotašky s nápisem No Covid, vajíčka, pití, oříšky, koření, ovoce, zeleninu, ryby, boty, oblečení. No prostě všechno. „Autobusy na sever jezdí z téhle strany tržiště a na jih z té, kam jsme přijeli,“ vysvětluje mladík zdejší systém. Pokud tedy chcete ze severu na jih nebo obráceně, musíte tržištěm. Dobrý tah. Tak teď ještě aby jel ten další dalla-dalla…

Tržiště Darajani uprostřed hlavního města Zanzibaru je obrovské. Po deseti minutách jsme na druhé straně a Adélka má oči navrch hlavy: „Jsem ráda, že jsem tě neztratila, tam bylo lidí,“ směje se. Mladík nás opouští s tím, že 116 jede do Nungwi, 117 do Kiwengwy. Naše dalla-dalla přijíždí hned vzápětí a štíplístek už pokřikuje, ať rychle nasedáme, a snaží se nás neztratit v davu lidí a nacpat nás co nejrychleji dovnitř. Uklidňuju ho: „Pole-pole, my nikam skákat nebudeme, až to zastaví. Nejsem popelářka, abych za jízdy skákala na auto.“ Ještě pár metrů jdeme svižným tempem za autobusem, když konečně stojí. Chlápek, jehož chrup připomíná řádek šachovnice, znovu povykuje, ať si nasedneme. „Hakuna matata,“ pomrkávám po něm a podávám Adélce batohy. Ochotně nám s nimi pomůže dovnitř a skásne nás o 10 tis. šilinků s tím, že jinak musí batohy na střechu. To se mi tady v tom mumraji nechce. Dám mu tedy 10 tis. a slušně děkuju: „Asante sana.“ „Karibu,“ odpovídá, a ještě to ani nedozní k mým uším a už vidím, jak mizí v davu. Okamžitě mi dochází, že tady asi taky znají film Vrchní, prchni! a že ten náš právě prchl.

Cestou zas jedeme tělo na tělo. Blíž mi bývá maximálně manžel. Navíc když na silnici štíplístek vidí policejní hlídku, nutí lidi sedící dosud na zemi vecpat se na lavice. Teď už se mezi nás opravdu nevejde ani list papíru.

Italská majitelka resortu Ali čeká na zastávce. Když vystupujeme, kontroluje, zda štíplístek nechce moc. „Tenhle ne,“ směju se a vyprávím historku o zloději. Malý resortík Sweet Home vede tahle upovídaná Italka se svým zanzibarským manželem a společnost hostům často dělá jejich roztomilý syn Fej. Pláž v Kiwengwě patří mezi nejhezčí, co jsme viděly. Jen odliv je tu fakt velký. Večer si dáváme těstoviny, které tady, i tak daleko od Itálie, chutnají skvěle. A poprvé ochutnám fresh z passion fruit a zázvoru a je naprosto jasné, že tohle si budu dělat doma. Jdeme zalehnout. Jenže…

„Pojď sem, okamžitě,“ ozve se z koupelny. „Vidíš to? Co to je?“ Myslela jsem, že strach ze žraloků a hloubky je ten největší, co má. „Pavouk, no,“ odpovím s nezájmem. „Pavouk?“ kvílí Adélka, když vybíhá ze záchodu s kalhotkami na půl žerdi. Tentokrát zcela dobrovolně odbíhá za majitelem hotýlku (už s kalhotkami) a plynulou angličtinou mu vysvětluje, že ten pavouk ji zcela jistě sežere a on jí musí zachránit život. Mladík pavouka bere do rukou a odnáší. Adélka sedá k telefonu, chvilku něco zběsile mačká, a pak ho odhodí, jako by právě viděla konec světa. „Můžeš se, prosím, podívat, jak moc je tady pavouků?“ zajímá se a já vím, že se koukat nemusím, abych dokázala odhadnout, že podstatně více než v ČR druhů psů. „Hakuna matata,“ říkám si tuhle frázi, která se v mém slovníku usadila stejně samozřejmě jako v Andrejově „to je kampaň.“