Původně jsem myslela, že 42 popsaných dní bude stačit, ale někdy i cesta je cíl a někdy i cesta je zážitek. Loučení v Bali Bio Villas bylo velké a smutné. Teda asi hlavně pro mě, protože to budu já, kdo bude zítra doufat, že cestou z letiště v těch pantoflích nezmrzne. Vůbec nemám pocit, že bych odjížděla z pronajatého apartmánu. Spíš od dobrých kamarádek, u kterých jsem se cítila úžasně.

První trasa z Denpasaru do Kuala Lumpur je ve znamení turbulencí. Když to pár metrů nad zemí napodobí volný pád z Matějské, většina letadla unisono zaječí. A rozhodně ne vzrušením. Jsem ráda, když jsme na zemi a mám před sebou pět hodin čekání na další spoj. Škoda, že nejsem věřící, pár otčenášů bych za tu dobu stihla. Nedá se nic dělat, budu se muset zabavit jinak. A co jiného uklidní ženskou než nakupování. Jen se musím zbavit zavazadel a obrazu.

Obraz prošel bez problémů. Najdu ho prý v Praze na přepážce pro nadměrná zavazadla. Žádné dohadování, žádný doplatek, žádný problém. Uff. „And do you have any cabin baggage?“ ptá se letuška Qatar Airways s úsměvem a já jí ukazuji svůj batoh na ploutve, který je asi dvakrát delší než povolená velikost. Stejně jako když jsem chodila ze školy domů s poznámkami, mám i pro tuhle situaci naučenou výmluvu, kterou přednáším s mimikou pokerového hráče. „Ty ploutve jsou velmi, velmi drahé a dole by se zničily,“ ani na vteřinu na sobě nedávám znát, že je zavazadlo větší, tudíž bychom mohly diskutovat na úplně jiné téma. Zaměstnankyně aerolinek, která je mi přibližně k prsům, nechce vzdorovat, ale raději si to jde ověřit u kolegyně. Nakonec se shodnou, že nevypadám, že bych chtěla pilotům uříznout hlavu plastovými ploutvemi, a souhlasí, že mě pustí. Jen ploutve budu muset odevzdat u vchodu do letadla a zůstanou v přední části letadla. S úsměvem se loučíme.

Daleko ale nedojdu. První kontrola, kterou potkám, mě upozorní, že na batohu mám nálepku, že je odbavený, tudíž mě s ním nesmí pustit. Vysvětluju jim situaci, ale z těchhle si polívku neudělám. Musím se prý vrátit a nechat si vystavit potvrzení. „Sakra,“ vztekám se pro sebe, ale na druhou stranu uznávám, že to funguje lépe než nakupování. Turbulence teď má můj žaludek, který se obrací vzteky. Na přepážce vysvětluju, co se stalo, a oni se mnou posílají letušku. Myslela jsem si, že k tomu, aby jim vysvětlila, jak to je, ale nikoli. Nakonec mám doprovod, jako kdybych byla celebrita. Všichni se za mnou otáčejí. Letuška se mnou nejprve prochází první kontrolou, pak spolu předběhneme hodinovou frontu na imigračním a pak mě provede rentgeny. To všechno za pět minut. To vše, aby se mě a mého batohu zbavili. Tomu říkám servis.

Zajímalo by mě, zda to způsobil můj batoh, či ne, ale v letadle mám jako jediná trojmístnou sedačku sama pro sebe. Cesta tak ubíhá hrozně rychle. V Praze přistáváme v sedm ráno a já s vlasy, které měsíc a půl neviděly hřeben, v brýlích a s oparem, který spíše připomíná nepodařený botox, přistupuju ke kontrole. Stroj celkem logicky vyhodnotí, že nejsem ta sympatická osoba z pasu: „Přistupte k osobní kontrole,“ objeví se na displeji. Policista naštěstí okamžitě chápe, která bije, a pouští mě dál.

Pozná mě naštěstí i manžel, který si odskočil z práce, jen aby mě mohl vyzvednout. Zachránil mi tím život. V lehké bundičce, s pantoflemi a mojí imunitou bych jinak mohla jet rovnou do nemocnice. Navleču na sebe všechno, co mi Martin přivezl, a mířím domů se dospat. Doma mě od miláčka čeká krásné překvapení. Kytka, jahody, panna cotta a… kachna, knedlíky a zelí. To, o čem jsem už hezkých pár dní snila. Láska prostě prochází žaludkem. Dám si pár knedlíků k snídani a padnu do postele nechat si zdát o naší další dovolené. Snad brzy…

A to je konec! Aspoň pro tentokrát. Ušila jsem si na sebe bič tím, že jsem se rozhodla psát každý den. Na druhou stranu je to uchované pro příští generace. Díky vám všem, že jste četli, komentovali, podporovali. Díky za každý like. Spoustu komentářů jsem četla s pusou dokořán, což se mně moc často nestává, že? Díky.