Původně jsem myslela, že 42 popsaných dní bude stačit, ale někdy i cesta je cíl a někdy i cesta je zážitek. Loučení v Bali Bio Villas bylo velké a smutné. Teda asi hlavně pro mě, protože to budu já, kdo bude zítra doufat, že cestou z letiště v těch pantoflích nezmrzne. Vůbec nemám pocit, že bych odjížděla z pronajatého apartmánu. Spíš od dobrých kamarádek, u kterých jsem se cítila úžasně.

První trasa z Denpasaru do Kuala Lumpur je ve znamení turbulencí. Když to pár metrů nad zemí napodobí volný pád z Matějské, většina letadla unisono zaječí. A rozhodně ne vzrušením. Jsem ráda, když jsme na zemi a mám před sebou pět hodin čekání na další spoj. Škoda, že nejsem věřící, pár otčenášů bych za tu dobu stihla. Nedá se nic dělat, budu se muset zabavit jinak. A co jiného uklidní ženskou než nakupování. Jen se musím zbavit zavazadel a obrazu.

Obraz prošel bez problémů. Najdu ho prý v Praze na přepážce pro nadměrná zavazadla. Žádné dohadování, žádný doplatek, žádný problém. Uff. „And do you have any cabin baggage?“ ptá se letuška Qatar Airways s úsměvem a já jí ukazuji svůj batoh na ploutve, který je asi dvakrát delší než povolená velikost. Stejně jako když jsem chodila ze školy domů s poznámkami, mám i pro tuhle situaci naučenou výmluvu, kterou přednáším s mimikou pokerového hráče. „Ty ploutve jsou velmi, velmi drahé a dole by se zničily,“ ani na vteřinu na sobě nedávám znát, že je zavazadlo větší, tudíž bychom mohly diskutovat na úplně jiné téma. Zaměstnankyně aerolinek, která je mi přibližně k prsům, nechce vzdorovat, ale raději si to jde ověřit u kolegyně. Nakonec se shodnou, že nevypadám, že bych chtěla pilotům uříznout hlavu plastovými ploutvemi, a souhlasí, že mě pustí. Jen ploutve budu muset odevzdat u vchodu do letadla a zůstanou v přední části letadla. S úsměvem se loučíme.

Daleko ale nedojdu. První kontrola, kterou potkám, mě upozorní, že na batohu mám nálepku, že je odbavený, tudíž mě s ním nesmí pustit. Vysvětluju jim situaci, ale z těchhle si polívku neudělám. Musím se prý vrátit a nechat si vystavit potvrzení. „Sakra,“ vztekám se pro sebe, ale na druhou stranu uznávám, že to funguje lépe než nakupování. Turbulence teď má můj žaludek, který se obrací vzteky. Na přepážce vysvětluju, co se stalo, a oni se mnou posílají letušku. Myslela jsem si, že k tomu, aby jim vysvětlila, jak to je, ale nikoli. Nakonec mám doprovod, jako kdybych byla celebrita. Všichni se za mnou otáčejí. Letuška se mnou nejprve prochází první kontrolou, pak spolu předběhneme hodinovou frontu na imigračním a pak mě provede rentgeny. To všechno za pět minut. To vše, aby se mě a mého batohu zbavili. Tomu říkám servis.

Zajímalo by mě, zda to způsobil můj batoh, či ne, ale v letadle mám jako jediná trojmístnou sedačku sama pro sebe. Cesta tak ubíhá hrozně rychle. V Praze přistáváme v sedm ráno a já s vlasy, které měsíc a půl neviděly hřeben, v brýlích a s oparem, který spíše připomíná nepodařený botox, přistupuju ke kontrole. Stroj celkem logicky vyhodnotí, že nejsem ta sympatická osoba z pasu: „Přistupte k osobní kontrole,“ objeví se na displeji. Policista naštěstí okamžitě chápe, která bije, a pouští mě dál.

Pozná mě naštěstí i manžel, který si odskočil z práce, jen aby mě mohl vyzvednout. Zachránil mi tím život. V lehké bundičce, s pantoflemi a mojí imunitou bych jinak mohla jet rovnou do nemocnice. Navleču na sebe všechno, co mi Martin přivezl, a mířím domů se dospat. Doma mě od miláčka čeká krásné překvapení. Kytka, jahody, panna cotta a… kachna, knedlíky a zelí. To, o čem jsem už hezkých pár dní snila. Láska prostě prochází žaludkem. Dám si pár knedlíků k snídani a padnu do postele nechat si zdát o naší další dovolené. Snad brzy…

A to je konec! Aspoň pro tentokrát. Ušila jsem si na sebe bič tím, že jsem se rozhodla psát každý den. Na druhou stranu je to uchované pro příští generace. Díky vám všem, že jste četli, komentovali, podporovali. Díky za každý like. Spoustu komentářů jsem četla s pusou dokořán, což se mně moc často nestává, že? Díky.

Já nechci do zimy. To je pocit, se kterým se tady poslední dny budím. A taky nechci pracovat. Asi jsem se narodila pro život tady. Píšu Mikovi, že jsem přežila potápění, a pokud se nebojí dát zážitek nebo nic, jsem připravená naučit se stát na surfu. Mám poslední dva dny na Bali, takže nebudu říkat, že se chystám naučit surfovat.

Na pláži Balangan mi Mike dává první školení na souši a já si při pohledu na vlny nejsem úplně jistá, jestli tohle nepatří do kategorie „nejblbější rozhodnutí v mém životě“. A že jich v životě mám. Ačkoli jsem u moře byla mockrát, v takových vlnách jsem se ani nekoupala, natož abych v nich měla přivázané k noze prkno, které stěží unesu.

První vlna. „Pádluj, pádluj.“ Dávám do toho všechno, ale podle tónu Mikova hlasu to spíš vypadá, že má pocit, že si snad nechávám dělat manikúru. „Pádluj, pádluj a teď,“ krčím nohu přesně podle instrukcí a stojím. Cože? Já stojím? Cítím vlnu, která mě popohání, a jedu. Asi u toho nevypadám jako Stephanie Gilmore, ale jedu. Jasně, že to byla jakási náhoda a další vlny už tak samozřejmě neberu, ale na druhou stranu ze sebe nemám špatný pocit a občas se mi povede se trošku svézt. Sakra. Další důvod, proč nechci zpátky. Právě jsem se rozhodla, že se naučím surfovat.

Večer dáme večeři v thajské, a i když Lůca vypadá, že půjde spát, nakonec vyrážíme na párty na Uluwatu. I tohle patří do kategorie zážitek nebo nic. Jen si nemyslím, že se nám bude zítra dobře vstávat.

Ráno snídani dělá Lůca. Já nejsem schopná se nastartovat. Spaly jsme sotva tři hodiny. Na odpočinek ale není čas, ještě musím stihnout jednu lekci surfování. Musím se naučit číst vlny. Snažím se, ale moc moudrá z toho nejsem. Respektive mám pocit, že když mi Mike neříká, kdy mám naskočit, tak v oceánu čtu: „Jsi marná, já tě vykoupu v pračce“ a další: „Jestli si myslíš, že se to naučíš za dva dny, tak se šeredně pleteš“ nebo „Už jsi koukala, jaké tu je dno?“ Sem tam se mi podaří na nějakou postavit, ale žádná sláva to není. Další věc, kterou budu muset zlepšit. Každopádně díky.

Poslední západ slunce na Uluwatu, kde jsou tak krásné západy slunce, že žádná aplikace v mobilu by takové barvy nevykreslila. Poslední večeře v luxusní restauraci s Kristýnkou a Renée Savkovou a Lůcou a pak už jen balit.

Řinčící budík v 5:30 ve mně na chvilku vyvolává otázku, proč nemůžu být jako všichni ostatní a pobyt u bazénu si užívat. Jenže takhle ráno jsem ráda, že reaguju na světlo, takže otázky ohledně mého charakteru nechávám na posouzení jiným a vyrážím. Tentokrát raději autem. V Sanuru si neodpustí tradiční tanečky kvůli ceně a ani když jim vysvětluju, že jsem na Nuse byla před čtyřmi dny a znám ceny trajektů, nepřestávají to zkoušet. Je to jako když hrajete karty, vy říkáte protihráči, že víte, jaké karty má, a on se furt tváří, že je nemá, a doufá, že vy to skutečně nevíte. Tuhle partičku jsem nemohla prohrát. Po chvíli přesvědčuju jiného prodejce o ceně a za chvíli už sedím na trajektu. To ale neznamená, že jedu. Ať kapitán túruje motor, jako kdyby se snažil oživit něčí život, ale loď se ani nehne. Je na mělčině. Vyrazit jsme měli v sedm a je čtvrt na osm. Začínám se bát, že můj výlet bude klasicky dle mého rčení, a pomalu se smiřuji s tím, že mi potápěčská loď ujede a já budu muset na Nuse zůstat další den. V sedm třicet se odlepíme od břehu a já začínám znovu doufat.

Loď jsem stihla těsně. Spolu se mnou půjdou na ponor dva Italové, dvě holčiny z Nizozemska a náš australský divemaster. Místní Manta Point je vyhlášený a podle magazínu Diviac patří mezi deset nejlepších lokalit na potápění s mantami na světě. Nemůžu se dočkat. Po čtyřiceti minutách dorážíme do zátoky, kde už je devět dalších lodí. To zní šíleně, ale vzhledem k tomu, že doba ponoru je omezená, není to tak strašné. Než my se připravíme, půlka z nich už bude venku. Divemaster nám dává školení, vysvětluje, jak to pod vodou vypadá, jaké jsou proudy a na co si dát bacha, když vtom mu poklepe na rameno kapitán lodi: „Gregu, máme problém. Imigrační.“ Všichni se unisono otočíme směrem, kam ukazuje. „Shit,“ nechá se divemaster slyšet, protože očividně ani on, ani jeho kolega nemají povolení na práci. „Já nechci do vězení. Můžeme ujet?“ ptá se, zatímco imigrační kontroluje doklady lodí, které jsou již přímo v zátoce. „Jestli teď vyplujeme, tak jdou okamžitě po nás,“ nezdá se tahle strategie kapitánovi nejvhodnější. Připadám si jak v béčkovém filmu a na tu honičku jsem celkem zvědavá. Na lodi není signál, takže se divemaster pohybuje sem a tam jak žraloci, když čekají na potravu. Očividně zvažuje všemožné varianty, ale moc jich nemá. Po chvíli dává povel k odjezdu. A řekla bych, že jeho štěstí není úměrné jeho rozumu. Imigrační zůstává v zátoce.

První ponor dáváme na Manta Bay, kde není moc lodí a za mantami se tam občas jezdí šnorchlovat. Byť je ponor skvělý, moře je tu mnohem živější než na Maledivách, vidíme želvy, perutýny, klauny, murény, tak na mantu štěstí nemáme. Při hodinové přestávce kolem nás projede imigrační a my doufáme, že se vrátíme na Manta Point, jenže divemaster nás vyvádí z omylu, že „to už je daleko“. „Tak to ne, můj milej australskej. Já jsem přijela z Bali kvůli mantám a pokud je jen malá možnost, že na reefu budou, tak chci zpátky.“ Během chvíle se ke mně přidávají Italové i Nizozemky. „Ok, vracíme se zpátky,“ mění Greg ve vteřině své rozhodnutí. A já můžu říct, že jsem za svou prostořekost ráda.

První mantu vidíme už po třech minutách pod vodou. A druhou, a třetí. Pěti- až sedmimetrové kolosy se vždy na chvíli objeví a zase zmizí. Přibližně v půlce ponoru ale doplaveme k samotné „čisticí stanici“, kam se chodí nechat vyčistit od odumřelé kůže a rostlin, které se jí uchytí na povrchu těla i uvnitř. A to je právě důvod, proč sem manty připlouvají z dalekého okolí. Já bych to přirovnala k návštěvě dentální hygienistky. Zatímco my dojedeme na určenou adresu, tam si lehneme na lehátko, otevřeme pusu a hygienistka nám kartáčkem projede všechny skuliny v dutině ústní, manty sem připlouvají, aby se vztyčily a pod úhlem cca 40 stupňů otevřely taky ústní dutinu a ryby jim vpluly dovnitř a očišťovaly filtrační mechanismus. Manta je za to nesežere, protože tyhle hygienistky na její jídelníček nepatří, a když mají po práci, vyplivne je zase zpátky do moře. Máme obrovské štěstí, na samotném reefu je třináct obrovských mant a kolem nás dalších dvanáct. Nakonec je to nádherný ponor. Vlastně jeden z nejhezčích v mém životě.

Jedeme – ano, jedeme, ono se tady jinak moc pohybovat nedá – na Uluwatu Sunset Point, když na mě Lucka gestikuluje, že Mike právě poslal fotku z nemocnice. Čtyři stehy na hlavě. Surf. Ale je prý v pohodě. Neubráním se myšlence, jestli ty „netradiční zážitky“ nepřitahuju i na ostatní. No hlavně, že je v pořádku. Západ slunce je nádherný a já jen lituju, že nemám kameru.

Další den je v Lucky režii, protože má narozeniny. Pro tento den se z cestovatelek měníme na turistky a vyrážíme do Ubudu. Změna je znát hned při startu. Vypravit se nám zabere pár hodin. Zavolat auto další hodinu. V Ubudu jdeme na Lucky oblíbená místa, která tu navštívila před sedmi lety, když tu byla poprvé. Paradoxně nakupuju víc já než oslavenkyně. Dokonce jsem si vybrala obraz, který má 2 metry na metr, tak jsem zvědavá, jak mi tohle na letišti projde.

Další den sjedeme všechny díly seriálu Most!, který podle poslance Foldyny ovlivňuje nevinnou dětskou duši. Chtěla bych panu poslanci vzkázat, že nám ovlivnil celé dopoledne, protože jsme se královsky bavily a dokonce nám nevadilo, že prší. Pak jsme si objednaly oběd a masérku. To už není nutné mu vzkazovat. Obojí skvělé, ale tři dny bez větší akce jen u bazénu jsou na mě trošku moc, takže se rozhoduji, že se zítra vracím potápět na Nusa Penidu.

Ráno se rozhodnem, že jedem zpátky na Bali, protože nesmíme ani na sluníčko, ani do vody, takže teď nemá smysl tady zůstávat. Lůca nechce vystavovat své odřeniny ani sluníčku, ani týpkovi, co nám půjčil motorky, takže jede v pyžamu. Viktoria Beckham taky v roce 2017 chodila po ulici v pyžamu a byl z toho poprask, takže Lucku podezřívám, že je to jen snaha upozornit na sebe místní i světová média. Místo nich si nás ale více všímá majitel motorek a zatímco Lucčino pyžamo nechává bez povšimnutí, moji motorku, kterou jsem poslala do křoví, zkoumá bedlivě. Rozhodně nemám v úmyslu se s ním hádat, protože jisté dobrodružství jsem s ní prožila, takže pár šrámů jsem ochotná zaplatit, ne však novou motorku. Chvilku si vysvětlujeme hodnotu každého malého sloupnutého kousku laku, až vyřknu: „Let's call police.“ K mému překvapení souhlasí a odchází, aby za minutu přišel s policajtem. Sakra. Takhle to ve scénáři nebylo. Vedeme dál diskusi o cenách motodílů, policajt neřekne ani slovo a odchází. Už počtvrté majiteli nabízím stejnou částku, tentokrát s dovětkem „nebo nic“. Vzhledem k tomu, že nemá smlouvu, žádný doklad, žádnou informaci o mně, žádný důkaz, že jsem ji měla půjčenou ani že jsem ji škrábla já a že už to dávno nebylo, souhlasí. I tak si myslím, že jsem byla velkorysá.

Rušná cesta z přístavu do Ungasanu je pro mě mnohem příjemnější než rozbité silnice na Nuse. I tak ale ráda vidím dveře do @Balibiovillas. Doma. Tady teď budeme pár dní asi zevlit, protože v našem stavu nic extra dělat nemůžeme.

Večer vyrážíme do warungu kousek od nás, kde má Lucka kamaráda.

Mike je zvukař a během večera zjistíme, že máme hodně společných známých. Ta naše branže je prostě taková malá vesnice se všemi pozitivy i negativy. Domlouváme se, že když se rychle zahojím, naučí mě Mike surfovat, což jsem původně měla v plánu na celý týden. Teď jsem ale po ránu stařenka, která kňučí bolestí, i když se má jen zvednout z postele. „Je to bezpečný?“ ptám se. Přecijen zážitků už mám letos celkem dost. „Jj, osm let a zatím jsem se nezranil,“ odpovídá a já jen doufám, že nějakou lekci stihnem.

Noc byla děsná. Nejenže jsem mohla spát jen na jednom boku, ale ještě jsem ze spaní křičela, že mají Lucku odvézt do nemocnice, že se vybourala na motorce. Asi se mi to v hlavě pomotalo. Vždyť Lucka v tuktuku projela Jižní Ameriku a jak včera prohlásila: „Má naježděno.“

První naše ranní kilometry vedou do nemocnice. Ubíhají pomalu, protože šnek je proti mně Usain Bolt a předjíždějí mě i dvanáctileté děti. Definitivně se rozhoduji, že na jaře půjdu na kondiční jízdy, protože žádný blok v hlavě nepotřebuju a nechci. V nemocnici nás berou okamžitě na řadu a odvádějí nás k sympatickému doktorovi, kterého naše návštěva a každé mé zasípání dost baví. „Hati hati,“ loučí se s námi v indonéštině. Z metra v Singapuru vím, že to znamená opatrně. Usmíváme se a máváme mu na pozdrav.

Míříme do hotelu na druhé straně ostrova. Z nemocnice to máme pouhých 6 kilometrů. Po třech vidím, jak Lucka zastavuje. „Dáme si tady kafe? Ještě jsem dneska neměla,“ křičí na mě, abych jí i přes helmu rozuměla. Souhlasím a Lucka na rovné silnici otáčí motorku. Pak už jen slyším ránu. „Jsi v pořádku?“ starám se. Když vidím úsměv, neodpustím si to: „Ty chceš zpátky za tím doktorem, viď?“ Smějeme se obě, když Lucku už pomáhají sbírat místní, kteří se tu mezitím seběhli.

Tak jsme tu zase. Medical centre v Sampalanu. Lucka ale dostává místo jednoho doktora hned tři. Že by diskriminace kvůli barvě vlasů? No dobře, možná proto, že to má trošku horší. „This is for ‘battery’,“ říká velmi lámanou angličtinou doktor. „For battery?“ nechápeme ani jedna při pohledu na láhev s roztokem. „It kills ‘battery’,“ snaží se doktor vysvětlit. Lucka kýve. „Do you want it?“ ptá se. Lucka samozřejmě kýve, protože baterky, bakterie i všechno ostatní zabít chce. „Are you sure? It hurts. Like a fire,“ straší ji týpek. Podle mě by měl jít spíš do místního národního divadla. Do dramatu by se hodil. Lucka se nedá a plane touhou okusit místní lektvar, který zabíjí baterky a pálí jako oheň. Výraz v její tváři říká, že doktor nekecal, a kdybych neměla v ruce kameru, asi by se tvářila ještě hůř. Takhle se místy i směje. „Zážitek nebo nic jsi říkala?“ Kývu.

První, kam ráno zaplujeme, je chrám Giri Putri. Ne že bychom potřebovaly modlitbu, ale proto, že chrám je uvnitř jeskyně. Nejdřív se vyškrábeme po cca 100 schodech, abychom spatřily výklenek ve skále, překrytý střechou, a u toho pár zevlujících místních. „Uf, to je ono?“ napadne nás obě s tím, že zaplašíme vnitřní zklamání a těšíme se alespoň z toho, že jsme vyrýsovaly pár svalů na zadnicích. Keep smiling. Uff. Už se skoro obracíme ke schodům směrem dolů, když na nás jeden z místních gestikuluje, že východ je jinudy. Ukazuje na skálu a říká: „This way.“ Nechápavě koukáme na skálu, jestli jako máme lézt nahoru, nebo se máme rozběhnout jak Harry na nástupišti 9 a ¾ a doufat, že se skála rozestoupí. Pak si ve směru, kam muž ukazuje, všimneme malinké škvíry. V duchu si promítnu ty pomocnice iluzionistů, jak se skládají do miniaturních kufrů, a chvíli přemýšlím, zda se dokážu takhle prohýbat, ohýbat, schýbat, nahýbat, přehýbat a zda se pak budu moci hýbat. To už ale Lucie Radová vlézá dovnitř. Není to tak těžké, jak se zdálo, za chvíli zmizí uvnitř.

Malá jeskyně se ve vteřině změní v obrovskou jeskyni a v ní několik míst pro modlitby a chrám. Magické místo. Když lezete dovnitř, nečekáte mnoho a najednou stojíte a jen zíráte. Všude jsou lidé, kteří se modlí a dávají tu bohům obětiny. Nejsem věřící, ale ta atmosféra nás nutí se zastavit. Muž nás nabádá, ať mluvíme k bohu uvnitř nás a na něco myslíme. My se shodneme, že důležité je pro nás bezpečí na cestě. Projdeme obřadem a odcházíme.

Po silnici dojedeme do @BatangGoldenHillsVilla, milí majitelé nám ukážou jeden ze dvou pokojů a nabídnou kokos na uvítanou. Pro ten nám majitel vyšplhá na nejbližší palmu. Vyrážíme na Atuh Beach. Jednu z nejhezčích pláží na Nusa Penidě.

Prvních 8 kilometrů je silnice skvělá, pak se ale místy mění ve vyschlé koryto řeky. Řecko. Flashback. Filipíny. Flashback. „Lucie, nestresuj! Zážitek nebo nic!“ říkám sama sobě a přiznávám, že mám ty namožené půlky řádně stažené. Zastavuju. Naproti mně jede auto a dva se rozhodně na tuhle, ráda bych řekla silnici, ale silnice to rozhodně není, nevejdeme. Auto jen těsně míjí mou motorku a já se chystám nasednout. Celé to může trvat 10 vteřin, ale zpomaleně si to vybavuju mnohem delší. Motorka se z prudkého kopce rozjíždí, aniž bych jí k tomu dala jakékoli svolení či dokonce povel. Mačkám brzdu. Zadní kolo se hýbe rychleji než přední, sune se po sutinách a motorka cukne směrem dolů. Znovu se ujišťuju, že obě brzdy mám zmáčknuté. To už se zadní kolo zase hýbe. Motorka je těžká a já matně tuším, že stejně jako neudržím splašeného býka, tak ani tuhle motorku. Při tomhle rodeu asi nevyhraju. Vteřinové rozhodnutí. Uskakuju na bok a motorku nechávám svému osudu. A když říkám na bok, tak myslím celý bok svého těla. Motorka končí po pár metrech v chroští. Sbírám se. Zjišťuju, že zlomeného nemám nic, odřené mám všechno.

Můj jekot zastavil Lucku, která jela kousek přede mnou. Slyším, jak dobíhá. „Žiješ?“ „Asi jo, zážitek nebo nic, ale motorkářka ze mě asi nebude,“ chci jít k chroští, ale koleno bolí. Vedle nás zastavuje motorka a místní se ptají, zda mohou pomoci. Spolu s Luckou postaví motorku na obě kola a svezou ji dolů z kopce. Kolem zrovna projíždí další motorka a já si postesknu, že jsem úplně marná, že jsem to nedala, když jim to tak hezky jede. Podle mě říkám zrovna slovo „jede“, když se ozve skřípění brzd, rána, křik, ticho. Lucka vybíhá na pomoc, já na pomoc skáču po jedné. „Jste v pořádku?“ ptáme se, i když krev v obličeji dává jasnou odpověď. Naštěstí taky jen odřeniny. A šok.

Pláž je dva kilometry daleko, ale přece si ji nenechám ujít. Jen budu muset ujít ty dva kiláky. Lůca vyráží napřed, já motorku nechávám odstavenou. Na zkrocení tohohle pekelného stroje bude čas cestou zpátky. Chce to odstup. Žádné tvrdohlavé stvoření se nepoddá jen tak, že jo? V nesnesitelném vedru ubíhá cesta pomalu jako čekání na České poště a já celou dobu střídavě nadávám na sebe, motorku, cestu. A taky na to, že se jako nevěřící nemám cpát do chrámu a něco si přát. To pak nemůže dopadnout jinak než v Trpaslíkovi. Navíc, když vím, že zážitky přímo přivolávám. No nic. Projíždí auto a my tři zrakvené zvedáme všechny fungující končetiny, abychom ho zastavily. „Můžete nás vzít na Atuh Beach?“ „Vždyť jedu v opačném směru,“ směje se chlápek za volantem. Sice mu dávám za pravdu, ale sedíc už na místě spolujezdce vysvětluju, že udělá děsně dobrý skutek. Nemusím ho přemlouvat dlouho a otáčí auto. Cestou se dozvíme, že je ze země, za kterou se stydí. „Afghánistán,“ říká a kouká dolů. Zvláštní moment. Na povídání ale nemáme víc času, vyhazuje nás u kýžené pláže.

Výhled na Atuh Beach, ale hlavně Diamond Beach je úchvatný. Nemůžu si to nechat ujít, a tak začínám sestupovat po příkrých schodech vytesaných ve skále. Cesta dolů je příjemná jako návštěva u zubaře. A jde se vrtat. Slaná voda se zažírá do mé kůže a přísloví sypat sůl do rány dostává konkrétní význam. Dávám si ručník mezi zuby, abych nekřičela, a drhnu drobné kamínky z rány. Po půl hodině je po všem a já si konečně mohu jít zaplavat. Na vyrážku jsem si už nikdy nevzpomněla, byť ji ještě mám.

Cestou zpátky si stopnu dva Singapurce, kteří mě se strachem v očích vyhodí u motorky. „Are you sure?“ ptají se starostlivě a já mám na jazyku zážitek nebo nic, jen myslím, že by to nepochopili. Cesta je pro mě šílená. Mám strach, což běžně nemívám, a každá víc klopená zatáčka nebo i drobný štěrk na silnici mi nahání větší hrůzu než první sexuální zážitek. Musím natrénovat. Samozřejmě tu jízdu mám na mysli.

Jeden ze smělých plánů (podotýkám, že Lucky, já si zas tak nevěřila) říkal, že vyrazíme v šest. Druhý plán byl, že si dáme jógu od osmi a vyrazíme. Nakonec se vykodrcáme někdy po poledni. Jóga byla fajn, ale asi to není sport pro mě. Už základ je jasně v rozporu s mým naturelem – zklidnit se a soustředit mysl.

Cestu do Sanuru už mám naučenou, takže jedu první. V přístavu ale zjišťujeme, že se skútry bychom musely až do Padangbai, takže měníme plán, motorky necháváme v přístavu a vyrážíme bez nich. Kdybych to byla bývala tušila… No ale nebudu předbíhat. Usmlouváme cenu na cca 450 korun zpáteční a míříme směr ráj. V přístavu na Nusa Penidě si každý místní chce urvat svého turistu. Připomíná to kohoutí zápasy, kdy vykřikují ceny, ukazují, mávají, gestikulují a turista je jen ten nebohý kohout. My si půjčujeme motorku za cca 90 korun na den a vyjíždíme.

Cesta vede celou dobu jen pár metrů od moře a ostrov mi připomíná milované Filipíny. Tady se mi bude líbit. Hotel by měl být jen kousek od hlavní silnice, takže ještě dneska chceme vyrazit na některou ze zdejších pláží. Motorka je trošku neposedná a plyn má citlivější než detektor lži. Skvěle se jelo až do chvíle, kdy jsme jely po hlavní. Cesta k hotelu má ke kvalitní silnici stejně daleko jako D1 ke kvalitní dálnici a i české polňačky jsou v lepším stavu. Stoupáme do kopce, takže zatím není důvod k panice, ale je jasné, že o adrenalin tady nebude nouze.

Hotel má krásný bazén a my pro dnešek zůstáváme u něj. Vyprávím Lůce zážitky z cest a bavíme se o tom, jaké jsme měly zdravotní problémy na Maledivách. Lucka se ptá, zda jsem měla nějakou vyrážku. „Naštěstí ne,“ říkám. Netrvá ani hodinu a objeví se. V podpaží a na krku. Malá, červená a svědí. Jako bych to přivolala. Sedám k počítači a píšu dvěma největším odbornicím na ziku v ČR, totiž dvěma kamarádkám, které ji měly, pak při vzpomínce na hotel, kde jsem předevčírem strávila noc, googluju i svrab a pro jistotu i všechny další kožní nemoci a vyrážky. Navzdory tomu, že googlování nemocí považuju za digitální demenci, nemůžu si pomoct. Když mám prsty na klávesnici, aspoň nemám tendenci se škrábat. To zas bude noc.

Dneska musím dojet do Ungasanu, protože už nebudu sama. Čeká na mě Lucka Radová, takže zážiteknebonic zaručen. Cestou jsem se rozhodla ještě stavit pro kávu. Ne obyčejnou kávu, ale nejdražší kávu na světě. Tu, která vzniká tak, že cibetka sežere plody kávovníku, stráví z nich dužinu a zrna vyloučí. Ano, vykaká, kdyby měl někdo pochybnosti. Prý díky enzymům v trávicím traktu se káva stane jemnější a ztratí hořkou chuť. Myšlenky na to, co všechno se děje běžně v mém trávicím traktu, raději vynechám a vydávám se na degustaci.

V Landuse Farm nedaleko Kengetanu mě vítají tři mladíci, kteří mě chtějí provést. Tentokrát nikdo nechce vstupné. Jeden z nich mi ukazuje cibetky v klecích. Když se zamračím, tvrdí, že je tu mají vždy jen na chvíli a že je střídají. Tvářím se, že tomu věřím, a nechávám si vysvětlit celý proces výroby kávy. Rostliny se pěstují v horských oblastech kolem Baturu, tady už pak dochází jen ke sbírání, omývání a opracování bobků. Ptám se, jestli tuší, jak někoho kdysi napadlo upražit obsah hovínka. Mladík netuší, což mě dost mrzí. Historka by to mohla být dost zajímavá. Sedám si ke stolu, kde ochutnávám ostatní druhy kávy a čaje, které je tady možné koupit. Cibetkovou ochutnat nedávají. Nejvíce mi chutná kokosová a balijská a ještě balijské kakao. Kupuji ale hovínkovou a jsem moc zvědavá, co na to doma řeknou. Doufám, že neskončí tam, kam by vlastně teoreticky patřit měla.

Cestou se ještě stavuji ve městečku Mas, které je známé výrobou tradičních masek. Mám štěstí, potkávám vnuka zakladatele této tradice. Ten mi vypráví, že jeho dědeček se dlouhá léta snažil masky prosadit, ale nešly na prodej. Nejčastěji vyráběl krále a stařešinu pro tradiční balijské tance. Když už to vypadalo, že krámek zavře, začali na Bali jezdit turisté a ti jeho obchůdek zachránili.

Další dvě hodiny už nezastavuju nikde. Cesta ubíhá rychle, už občas i někoho předjíždím. Většinou, když jedou na motorce tři a více. Lucka už na mě čeká a dala si za úkol mě naučit relaxovat. Jako první vyrážíme na pláž, abychom se u kokosu domluvily, kam zítra vyrazíme. Nakonec vyhrává Nusa Penida.

Když po probdělé noci přijdu do koupelny, je ve vteřině rozhodnuto. Tady nebudu. Snesu hodně, miluju zážiteknebonic, ale to neznamená, že chci po svém návratu navštívit infekční oddělení nemocnice na Bulovce. Na Bookingu najdu jiné ubytko a jako kulový blesk s nevyčištěnými zuby mizím. Hotel je mimo centrum a nedá se najít. Po půl hodině se mi to podaří. Dávám si tečku do mapy, abych ho našla večer, a jdu spát. Potřebuju aspoň dvě hodinky.

Z hotelu se vykodrcám ve dvanáct a vyrážím si užít město relaxu. Zastavuji v řecké restauraci. Po měsíci téměř nepřetržitého střídání nasi goreng a mee goreng, tedy smažené rýže a smažených nudlí, potřebuji změnu. Přiznávám, že se mi o knedlících se zelím a kachnou už i zdá. Tedy pokud se mi podaří usnout. Jídlo v řecké je fantastické, ale taky za něj nechávám fantastických 230 korun, což v porovnání s warungy, kde rýže stojí 35 korun, je pořádná změna. Můj žaludek ale právě prožil něco jako orgasmus… Mimochodem nevím, zda tohle slovo vůbec tady smím napsat, neb v Indonésii jsou poměrně striktní zákony, co se věcí kolem sexu týče. Tak například vás tady nikdo nesmí vidět masturbovat. Pokud vám tedy škubne v buřtíku, tak raději dejte pravačce pohov a počkejte na první pomoc, neb kdyby vás u masturbace někdo viděl, tak je za to utětí hlavy. Za uchovávání porna je 15 let.

Trošku jsem odbočila, ale v podstatě jsem celý den prozevlovala ve městě, nakupováním dárků, užíváním si dobrých restaurací a procházkou v rýžovém poli. Zítra se vracím do Bali Bio Villas.