Noc byla děsná. Nejenže jsem mohla spát jen na jednom boku, ale ještě jsem ze spaní křičela, že mají Lucku odvézt do nemocnice, že se vybourala na motorce. Asi se mi to v hlavě pomotalo. Vždyť Lucka v tuktuku projela Jižní Ameriku a jak včera prohlásila: „Má naježděno.“

První naše ranní kilometry vedou do nemocnice. Ubíhají pomalu, protože šnek je proti mně Usain Bolt a předjíždějí mě i dvanáctileté děti. Definitivně se rozhoduji, že na jaře půjdu na kondiční jízdy, protože žádný blok v hlavě nepotřebuju a nechci. V nemocnici nás berou okamžitě na řadu a odvádějí nás k sympatickému doktorovi, kterého naše návštěva a každé mé zasípání dost baví. „Hati hati,“ loučí se s námi v indonéštině. Z metra v Singapuru vím, že to znamená opatrně. Usmíváme se a máváme mu na pozdrav.

Míříme do hotelu na druhé straně ostrova. Z nemocnice to máme pouhých 6 kilometrů. Po třech vidím, jak Lucka zastavuje. „Dáme si tady kafe? Ještě jsem dneska neměla,“ křičí na mě, abych jí i přes helmu rozuměla. Souhlasím a Lucka na rovné silnici otáčí motorku. Pak už jen slyším ránu. „Jsi v pořádku?“ starám se. Když vidím úsměv, neodpustím si to: „Ty chceš zpátky za tím doktorem, viď?“ Smějeme se obě, když Lucku už pomáhají sbírat místní, kteří se tu mezitím seběhli.

Tak jsme tu zase. Medical centre v Sampalanu. Lucka ale dostává místo jednoho doktora hned tři. Že by diskriminace kvůli barvě vlasů? No dobře, možná proto, že to má trošku horší. „This is for ‘battery’,“ říká velmi lámanou angličtinou doktor. „For battery?“ nechápeme ani jedna při pohledu na láhev s roztokem. „It kills ‘battery’,“ snaží se doktor vysvětlit. Lucka kýve. „Do you want it?“ ptá se. Lucka samozřejmě kýve, protože baterky, bakterie i všechno ostatní zabít chce. „Are you sure? It hurts. Like a fire,“ straší ji týpek. Podle mě by měl jít spíš do místního národního divadla. Do dramatu by se hodil. Lucka se nedá a plane touhou okusit místní lektvar, který zabíjí baterky a pálí jako oheň. Výraz v její tváři říká, že doktor nekecal, a kdybych neměla v ruce kameru, asi by se tvářila ještě hůř. Takhle se místy i směje. „Zážitek nebo nic jsi říkala?“ Kývu.