První, kam ráno zaplujeme, je chrám Giri Putri. Ne že bychom potřebovaly modlitbu, ale proto, že chrám je uvnitř jeskyně. Nejdřív se vyškrábeme po cca 100 schodech, abychom spatřily výklenek ve skále, překrytý střechou, a u toho pár zevlujících místních. „Uf, to je ono?“ napadne nás obě s tím, že zaplašíme vnitřní zklamání a těšíme se alespoň z toho, že jsme vyrýsovaly pár svalů na zadnicích. Keep smiling. Uff. Už se skoro obracíme ke schodům směrem dolů, když na nás jeden z místních gestikuluje, že východ je jinudy. Ukazuje na skálu a říká: „This way.“ Nechápavě koukáme na skálu, jestli jako máme lézt nahoru, nebo se máme rozběhnout jak Harry na nástupišti 9 a ¾ a doufat, že se skála rozestoupí. Pak si ve směru, kam muž ukazuje, všimneme malinké škvíry. V duchu si promítnu ty pomocnice iluzionistů, jak se skládají do miniaturních kufrů, a chvíli přemýšlím, zda se dokážu takhle prohýbat, ohýbat, schýbat, nahýbat, přehýbat a zda se pak budu moci hýbat. To už ale Lucie Radová vlézá dovnitř. Není to tak těžké, jak se zdálo, za chvíli zmizí uvnitř.

Malá jeskyně se ve vteřině změní v obrovskou jeskyni a v ní několik míst pro modlitby a chrám. Magické místo. Když lezete dovnitř, nečekáte mnoho a najednou stojíte a jen zíráte. Všude jsou lidé, kteří se modlí a dávají tu bohům obětiny. Nejsem věřící, ale ta atmosféra nás nutí se zastavit. Muž nás nabádá, ať mluvíme k bohu uvnitř nás a na něco myslíme. My se shodneme, že důležité je pro nás bezpečí na cestě. Projdeme obřadem a odcházíme.

Po silnici dojedeme do @BatangGoldenHillsVilla, milí majitelé nám ukážou jeden ze dvou pokojů a nabídnou kokos na uvítanou. Pro ten nám majitel vyšplhá na nejbližší palmu. Vyrážíme na Atuh Beach. Jednu z nejhezčích pláží na Nusa Penidě.

Prvních 8 kilometrů je silnice skvělá, pak se ale místy mění ve vyschlé koryto řeky. Řecko. Flashback. Filipíny. Flashback. „Lucie, nestresuj! Zážitek nebo nic!“ říkám sama sobě a přiznávám, že mám ty namožené půlky řádně stažené. Zastavuju. Naproti mně jede auto a dva se rozhodně na tuhle, ráda bych řekla silnici, ale silnice to rozhodně není, nevejdeme. Auto jen těsně míjí mou motorku a já se chystám nasednout. Celé to může trvat 10 vteřin, ale zpomaleně si to vybavuju mnohem delší. Motorka se z prudkého kopce rozjíždí, aniž bych jí k tomu dala jakékoli svolení či dokonce povel. Mačkám brzdu. Zadní kolo se hýbe rychleji než přední, sune se po sutinách a motorka cukne směrem dolů. Znovu se ujišťuju, že obě brzdy mám zmáčknuté. To už se zadní kolo zase hýbe. Motorka je těžká a já matně tuším, že stejně jako neudržím splašeného býka, tak ani tuhle motorku. Při tomhle rodeu asi nevyhraju. Vteřinové rozhodnutí. Uskakuju na bok a motorku nechávám svému osudu. A když říkám na bok, tak myslím celý bok svého těla. Motorka končí po pár metrech v chroští. Sbírám se. Zjišťuju, že zlomeného nemám nic, odřené mám všechno.

Můj jekot zastavil Lucku, která jela kousek přede mnou. Slyším, jak dobíhá. „Žiješ?“ „Asi jo, zážitek nebo nic, ale motorkářka ze mě asi nebude,“ chci jít k chroští, ale koleno bolí. Vedle nás zastavuje motorka a místní se ptají, zda mohou pomoci. Spolu s Luckou postaví motorku na obě kola a svezou ji dolů z kopce. Kolem zrovna projíždí další motorka a já si postesknu, že jsem úplně marná, že jsem to nedala, když jim to tak hezky jede. Podle mě říkám zrovna slovo „jede“, když se ozve skřípění brzd, rána, křik, ticho. Lucka vybíhá na pomoc, já na pomoc skáču po jedné. „Jste v pořádku?“ ptáme se, i když krev v obličeji dává jasnou odpověď. Naštěstí taky jen odřeniny. A šok.

Pláž je dva kilometry daleko, ale přece si ji nenechám ujít. Jen budu muset ujít ty dva kiláky. Lůca vyráží napřed, já motorku nechávám odstavenou. Na zkrocení tohohle pekelného stroje bude čas cestou zpátky. Chce to odstup. Žádné tvrdohlavé stvoření se nepoddá jen tak, že jo? V nesnesitelném vedru ubíhá cesta pomalu jako čekání na České poště a já celou dobu střídavě nadávám na sebe, motorku, cestu. A taky na to, že se jako nevěřící nemám cpát do chrámu a něco si přát. To pak nemůže dopadnout jinak než v Trpaslíkovi. Navíc, když vím, že zážitky přímo přivolávám. No nic. Projíždí auto a my tři zrakvené zvedáme všechny fungující končetiny, abychom ho zastavily. „Můžete nás vzít na Atuh Beach?“ „Vždyť jedu v opačném směru,“ směje se chlápek za volantem. Sice mu dávám za pravdu, ale sedíc už na místě spolujezdce vysvětluju, že udělá děsně dobrý skutek. Nemusím ho přemlouvat dlouho a otáčí auto. Cestou se dozvíme, že je ze země, za kterou se stydí. „Afghánistán,“ říká a kouká dolů. Zvláštní moment. Na povídání ale nemáme víc času, vyhazuje nás u kýžené pláže.

Výhled na Atuh Beach, ale hlavně Diamond Beach je úchvatný. Nemůžu si to nechat ujít, a tak začínám sestupovat po příkrých schodech vytesaných ve skále. Cesta dolů je příjemná jako návštěva u zubaře. A jde se vrtat. Slaná voda se zažírá do mé kůže a přísloví sypat sůl do rány dostává konkrétní význam. Dávám si ručník mezi zuby, abych nekřičela, a drhnu drobné kamínky z rány. Po půl hodině je po všem a já si konečně mohu jít zaplavat. Na vyrážku jsem si už nikdy nevzpomněla, byť ji ještě mám.

Cestou zpátky si stopnu dva Singapurce, kteří mě se strachem v očích vyhodí u motorky. „Are you sure?“ ptají se starostlivě a já mám na jazyku zážitek nebo nic, jen myslím, že by to nepochopili. Cesta je pro mě šílená. Mám strach, což běžně nemívám, a každá víc klopená zatáčka nebo i drobný štěrk na silnici mi nahání větší hrůzu než první sexuální zážitek. Musím natrénovat. Samozřejmě tu jízdu mám na mysli.