Amed je ideální město pro baťůžkáře a potápěče, tedy pro mě. Černé pláže nelákají turisty, kteří za sebou táhnou dva kufry, a přitahují milovníky podvodního světa. Já se rozhoduji tu dát dva ponory na vraku Liberty. Sto dvacet metrů dlouhé torzo americké zásobovací lodě torpédovala v roce 1942 japonská ponorka u ostrova Lombok, ale posádce se podařilo u Tulambenu najet na pláž a náklad zachránit. Pod vodou loď skončila až o 21 let později, kdy ji tam posunuly erupce sopky Agung.

Zastavujeme na parkovišti, kam k nám docupitají dvě paní, které by české předpisy nenechaly přeskládávat ani krabice ve skladu. Zkušeně si hodí jednu desetilitrovou lahev na hlavu, druhou na rameno a jdou k moři. Chvíli zůstávám opařená. Borci, kteří vypadají jak Pepek námořník, by s odnesením dvou lahví najednou měli problém. Ony se u toho usmívají. Tábořiště děláme na černé kamenité pláži, kde by asi nikdo nehledal jeden z nejhezčích vraků Indonésie, a jdeme do vody. Loď leží přibližně 20 metrů od břehu v hloubce od tří do 35 metrů. Je pokrytá korály a všude kolem je ohromující množství ryb. První ponor dáme kolem vraku, při druhém pak proplouváme skrz. Oba ponory mi nahrazují to, co mi chybělo na Maledivách. Nádherné korály a obrovské množství ryb. Kdyby mi nebyla zima (omlouvám se všem do Čech), byl by to dokonalý ponor.

Jsou čtyři odpoledne a já teprve vyrážím na cestu, přitom chci dojet do Baturu. Navigace mi ukazuje dvě hodiny do cíle. Uvidíme, jak to půjde, takže si ubytování nekupuju dopředu. Po hodině cesty odbočuju směrem do vnitrozemí a tady už mi začínají mávat i dospělí, což je známka toho, že sem zas tolik turistů nejezdí. Asi po kilometru mi zčerná telefon. „Sakra. Baterka,“ zastavuji u malinkého obchůdku a hledám powerbanku. Mladík z obchůdku se ptá, zda nepotřebuju pomoc. Tvrdím, že ne, ale když se ani po zapojení powerbanky nic neděje, ptám se, zda si u nich přece jen mohu chvilku nabít telefon. „Where are you going?“ ptá se zvědavě, a když řeknu, že do Baturu, tak jen prohodí, že tam jsou blbé silnice a že už bude noc. Zamluví to ale hned klasikou: „Where are you from?“ Když řeknu, že z Česka, rozzáří se mu oči. „Znáš Škoda?“ „No jasně, že znám. Mám Superba.“ Zdá se, že jsem si získala mladíkovy sympatie, jako bych právě řekla, že vlastním přinejmenším Maserati. Povídáme si půl hodinky a vzhledem k tomu, že za chvíli opravdu bude noc, vyrážím dál.

Cestou v příkrém kopci zastavuji, abych si udělala fotku, když vtom u mě přibrzdí motorka. Mladík se ptá, zda nepotřebuji pomoc. Vysvětluji svou lásku k panoramatům a on mě varuje, že cesta nahoru je ve špatném stavu a zda umím dobře řídit. Zkontroluju jizvu na levém předloktí a přiznávám, že Rallye Dakar jsem zatím nejela. „Maaam, odvezu tě,“ říká lámanou angličtinou, „tam jsou sesuvy půdy.“ Věta, která vzbudí mou okamžitou pozornost. „Včera hodně pršelo, takže je tam bahno,“ doplňuje zbytečně ve chvíli, kdy já už mu uvolňuji místo řidiče a pro jistotu se ptám, zda se má jak dostat dolů. Když mi kývne na souhlas, říkám, že můžeme jet. Cestou se dozvím, že se jmenuje Michael Ketut Simantara, je mu 16 a řídí od 12 let. Občas mu něco zaječím do ucha na znamení, že si ten adrenalin užívám. Na vrcholu kopce mi navrhuje, ať se jdeme podívat na vyhlídku. Zrovna je západ slunce a výhled na Batur je nádherný.

Při scházení k motorce se Michael ptá, zda mám kde spát. Když popravdě přiznám, že ne, nabízí mi ubytování u svého strýčka. V hlavě se mi honí přísný výraz mé maminky a mého manžela, pokud půjdu spát někam, o čem aktuálně nic nevím, na druhou stranu je tu zážitek nebo nic a zatím mi ten kluk dost pomohl. Slyším se, jak říkám, že se podívám a že kdyžtak pojedu do ubytování, které mám vybrané. Sjíždíme z kopce, všude je štěrk a kamínky, takže se kola občas naprázdno protočí. V další rovince je vidět sesuv půdy. Utržený kus stráně a hlína proměněná v bahno jsou po celé silnici. Položit tady motorku nebude asi nic výjimečného. Michael za mého „hati hati“, což znamená v indonéštině opatrně, plynule projíždí. Nohy mám od bahna, ale jsem ráda, když jsme na druhé straně. Po cestě potkáme ještě tři sesuvy a mně je jasné, že mě zachránil, že tohle bych nedala.

Ve vesnici zajíždíme k domu, Michael zatroubí a přichází menší muž. Představuje se jako King. „I am queen,“ odvětím s kamennou tváří, což ho trošku zmate. Dodávám, že si dělám legraci. Nasedáme na motorku a jedeme se podívat na ubytování. Přiznávám, že se bojím, že to bude dřevěný domek s vlnitým plechem, protože ubytování stojí 200 Kč na noc. Při příjezdu mám šok. @SonganHomeStay je krásný, zahrada vypadá, jako když se o ni stará celý tým Receptáře Prima nápadů, a majitel s majitelkou jsou usměvaví lidé, kteří mě asi pětkrát přivítají úklonem. Je jasné, že tu zůstávám, a když za sebou slyším cestovatele, který právě přijel, říkat: „My name is Honza,“ je jasné, že si dnes i popovídám česky.

Nakonec je z toho mezinárodní večer, kdy se k nám připojuje Ital a Irka a i Kadek Suking, který je učitelem angličtiny, nám vypráví o své zemi. Domlouváme se, že ráno s ním půjdeme na východ slunce.