První moje cesta ráno vede do vesničky Tenganan, domova etnika Bali Aga, potomků původních Balijců. Podle Lonely Planet tady člověk vkročí o několik století zpět, ale zároveň je to prý turistické místo, což já zrovna nemusím. Jestli sem přivezou autobus turistů, kteří budou už při vystupování pokřikovat: „Hele, Máňo, ten chlap má sukni,“ tak se otočím a zmizím stejně rychle jako u nás Vietnamci, když na tržiště přijedou celníci.

Ve vesničce jsem naštěstí zatím jediná cizinka. Nejprve procházím tu turistickou část, kterou člověk pozná tak, že jsou tu vystavené sošky, sarongy, masky a jiné věci na prodej a prodejci vás tahají, ať se k nim domů jdete podívat. Já mířím do postranních uliček, kde naopak strkám hlavu do dveří já. „Dobrý den, vy vyrábíte ten speciální dvojitý ikát?“ ptám se drze a nakoukávám na dvorek malinkého domku. Holčina mě hned zve dál. „Ano, to je ono,“ mluví trošku anglicky, tak se s ní dávám na chvilku do řeči. Zdejší výrobu dvojitého ikátu, který dělají jen v této jediné vesnici, považují za umění. To by asi koukali, že u nás je určitými lidmi považován za umělce Fatty Pillow. Zaplaším myšlenky na scestnou českou youtube scénu a poslouchám dál. Nítě se dlouhou dobu barví a vymýšlí se vzor, který pak utkat trvá týden. Celá výroba zabere i rok. Nechávám holčinu pracovat, očividně má před sebou náročný týden.

Zastavuju se u skupiny lidí, kteří vycházejí z chrámu. Ptám se, zda byl ceremoniál, a dozvídám se, že jsem se zrovna ocitla na pohřbu. „Já jsem Numan, zemřela mi maminka, přidejte se na naši hostinu,“ zve mě přátelsky asi padesátiletý muž a ukazuje na pohoštění na stole i na zemi. Nejde odmítnout. Chvíli si povídáme a podává mi hnědou hmotu. „We call it funny stick,“ pomrkává. V mém obličeji se dá jasně číst, že nechci ochutnávat něco, co se klepe ve stejném rytmu jako mužova ruka. On si to ale vykládá tak, že nechápu jeho otázku, a vysvětluje, že když se obal z banánového listu zmáčkne, tak hmota vyjede a připomíná to… penis. Směje se na celé kolo. Je jasné, že když teď neochutnám, urazím jeho i jeho smysl pro humor. „Co v tom je?“ na chvilku odkládám svůj hluboký nádech předtím, než se do toho pustím. „Rýže, vinný cukr a kokos,“ vyjmenovává, zatímco já si říkám, že to by nemuselo být nejhorší, a zakousnu se. Přemýšlím, k čemu to přirovnat. Možná kakaové pudinkové řezy.

Zůstávám s rodinou sedět hodinu. Povídáme si. Snažím se z poskládaných slovíček složit informace o vesničce, snad správně. Někdy to připomíná takovou tu táborovou hru, kdy říkáte: Jsi muž? Ano. Ještě stále žiješ? Ano. Žiješ v ČR? Ne… atd. Podobným systémem se dozvídám, že původ místních je, na rozdíl od ostatních Balijců, z Austrálie. Ve vsi žije stejně lidí, jako v létě dorazilo na oslavu narozenin do Únanova u Znojma. Všichni se znají. Navíc do vsi se nikdo nemůže jen tak přistěhovat. Buď musí mít místní kořeny, nebo se sem musí přivdat či přiženit. Obyvatelé totiž dostávají darem půdu, kde pak nová rodina může postavit dům. Otázku na to, zda tu jsou tedy už téměř všichni příbuzní a že jde tedy o incestní vztahy, raději rychle polknu. Beztak je nejvyšší čas vyrazit.

Má další zastávka je Tirta Gangga – vodní chrám královské rodiny. Kdyby nebylo lehce pod mrakem, tak se v místních bazéncích vykoupu. Chci toho ale ještě dneska stihnout hodně, tak udělám pár fotek a mířím najít restauraci. V břiše mi už kručí tak, že se lidi otáčejí. „Paní,“ otáčím se, „chcete jít na trek po rýžových polích?“ čte mi jednu z myšlenek zubatý muž v tradičním obleku. „Chci, ale nejdřív se musím najíst." Doporučuje mi warung (místní typ restaurace) a domlouváme se, že se za hodinu půjdeme projít. Po fantastickém jídle zvažuju, jestli se mi chce škrábat do kopců, ale Jasmin čeká před restaurací a nechci ho zklamat.

Cestou dostávám skvělou přednášku o rýži. Když mu říkám, že u nás známe jen výsledný produkt, ale nepěstujeme ji, nechápe to. „Nepěstujete? Co jíte?“ dostávám z balijského úhlu pohledu logickou otázku. Vyjmenovávám brambory, knedlíky, těstoviny, hranolky atd. Zubí se a pokračuje ve výkladu. Dozvídám se, že pěstují dva druhy rýže – balinéskou a Jafa. Balinéská je větší, dražší a pěstuje se dvakrát ročně, zatímco Jafa stihne vyrůst třikrát. Jsem tak zaujatá výkladem, že šlapu do prázdna a letím. Nohu mám od bahna, foťák naštěstí stihnu chytit. Jasmin dostává záchvat smíchu, že mi ani nezvládne odpovědět na otázku, do kterého druhu rýže jsem zrovna slítla. Jde si se mnou plácnout a říká, že jsem skvělá. Cizí neštěstí zkrátka potěší kdekoli na světě. Po dvouhodinovém treku nádhernou krajinou se loučíme. Jak jinak než plácnutím. Tady je jeho číslo, kdyby jel náhodou někdo kolem a chtěl se zasmát: +62 852 37845043.

Cestou na Lempuyang Temple Gate kleju. Strmý kopec samá zatáčka je horší než křížová cesta na Hněvín. Kleju znovu a vůbec netuším, jak pojedu dolů. Značky, na kterých je sklon nakreslený, mi na odvaze nepřidávají. Už kleju i nahlas. Nahoře si prohlédnu nádherný výhled, který kazí jen fronta na fotku a představa zpětné cesty. Vzývám všechna božstva zdejšího chrámu k ochraně, až pojedu dolů. Hinduismus má prý přes 330 milionů bohů, tak nějaký silniční určitě existovat musí. „Prosím, je tu někdo, kdo mě sveze dolů?“ ptám se u pokladny. A oni mi dohodí mladíka, který si ještě minulý týden hrál s autodráhou. Sedám za něj s nedůvěrou. Jeho pas, kterého se držím, je přibližně široký jako moje stehno (myslím na jednoho kamaráda), ale jede jak Rossi. Jsem šťastná, když jsem dole.

Dnešní noc trávím v nejlepším hostelu, v jakém jsem kdy byla. Jmenuje se @Samasamacafe. Jen je tu bohužel jediná Australanka, která není moc sdílná, takže jdu spát poměrně brzy. Ráno chci jít potápět.