Ráno jsem pokecala se spolubydlícími – dvěma Portugalkami, Francouzkou a Australanem. Posbírala mezinárodní zkušenosti z Bali, zabalila pár věcí na týden a vyrazila. Na skútru. Nevěděla jsem, jak vypadají místní silnice, doufala jsem, že předpisy jsou stejné jako u nás a že po mně nikdo nebude chtít mezinárodní řidičák. Nevěděla jsem vůbec, co mě čeká.

První challenge je natankovat. Sice už z Asie místní druhy čerpacích stanic znám, takže mě nepřekvapí, když u stánků prodávají lahve s benzínem, které vám jen nalejí do nádrže, nebo že jinde mají malinko sofistikovanější „benzínku“ na kličku, přesto při zastavování přemýšlím, co by tomu řekl český předpis ČSN 65 0202 o hořlavých kapalinách, plnění a stáčení na výdejních čerpacích stanicích. V tu chvíli si uvědomím, že můj problém bude jinde – nevím, co mám vlastně do tohohle pekelného stroje natankovat. Píšu Kristýně. Odpověď zní: „Žlutý nebo zelený, to je jedno.“ To mě mohlo napadnout. Nechávám si žluťákem nádrž naplnit po okraj, byť benzín (či naftu – kdo ví) mají u každého stánku s instantními polévkami a ovocem, platím asi 30 korun a vyrážím na sever.

Cesta je zatím celkem v pohodě. Jedu podle navigace Maps.me, kterou jsem si oblíbila už dávno a zatím nikdy nezklamala. Najíždím na most nad zálivem do pruhu jen pro motorky a přede mnou se objeví brána na výběr mýtného. Sesedám s tím, že zaplatím, jenže to tady nejde. „Card, card,“ opáčí obsluha, která očividně nemluví anglicky. Snažím se vysvětlit rukama nohama, že kartu nemám a navedla mě sem navigace a v protisměru rozhodně nepojedu. „I bum bác if I go this way, jestli mi jako rozumíš,“ zdramatizuju celou situaci, jen ať mě pustí dál. Muž v reflexní vestě chvilku přemýšlí, pak cosi říká ženě, která stojí ve frontě za mnou, bere její kartu a pouští mě. Paní nabízím peníze, ale prý je to OK.

Silnice z Bukitu směrem na Sanur má dva pruhy. Největší rozdíly oproti našim silnicím jsou, že jednak je tu hodně skútrů, které předjíždějí ze všech stran, druhak když troubí, tak to neznamená: „Co na to lezeš, když to neumíš!“, ale „Pozor, budu tě předjíždět, tak se nelekni,“ a za třetí tu občas jedou v protisměru. Když se vám tam objeví poprvé, máte potřebu gestikulovat, že jedou špatně, a volat na 112 nebo na policii nebo někam. Jenže záhy pochopíte, že tak jedou jen chvíli, než přejedou do toho správného pruhu. Divný pocit. Kdyby si to takhle střihnul někdo u nás, způsobí hromadnou nehodu. A kdyby to udělal na D1, máme zas kolaps, jak když v zimě překvapivě nasněží.

A pak je tu ještě jeden rozdíl. Na semaforu si se mnou každý chce povídat. Zajímá je, kam jedu, odkud jsem, co se mi tady líbí nebo jak se jmenuju. Občas to dělají i za jízdy, což já s vyděšeným výrazem jasně sdělujícím, že se věnuji řízení, odmítám. Když na mě takhle kousek před Sanurem gestikuluje cizinec, ukazuju mu, že pokud nechce, aby naše skútry dělaly berany berany, musíme zastavit. Ptá se na cestu na Nusa Penidu, udělám mu hotspot a on se domluví s kámošem, kde se sejdou. Je z Argentiny a navrhuje, ať jedu s ním.

Rozloučili jsme se na křižovatce do sanurského přístavu a já pokračuji do Kusamby. Tady se těží sůl a já chci to království, kde těží víc než zlato, vidět. Očividně sem turistů moc nejezdí, protože mě na černočerné pláži každý vítá. Jeden dolarůchtivý mi navíc nabízí své služby. Prý 60 korun za to, když mě odvede k rodině, kde těží sůl. „Terima kasih,“ odvětím slušně a říkám mu, že já chci 100 Kč, když bude moci jít po mém boku. Nevím, co se mu na tom obchodu nelíbilo, ale mění směr stejně rychle jako se mění hodnota bitcoinu.

V dřevěném domku na zápraží nacházím sedět rodinku. Vnučka babičce zřejmě zrovna vybírá z dlouhých šedivých vlasů vši. Tvářím se, že vši mě nezajímají a chci vidět těžbu soli. Nikdo neumí anglicky, takže si pomáháme rodnými jazyky. Postup mi ukazuje názorně, ale mezi jednotlivými kroky dlouho mluví. Těžko říci o čem. Možná mi říká, že naše pohádka Sůl nad zlato je blbost, že jinak by nežila v takové chatrči. Nebo naopak říká, že nebýt soli, neměli by co jíst. Nebo mluví o počasí stejně jako já, když s někým musím mluvit a nechci. Já přikyvuji a občas něco pronesu česky. Vždycky se rozzáří a má radost, že jí chápu. Přikyvuje. A to navzdory tomu, že říkám: „Vůbec vám nerozumím a doteď jsem nepochopila, proč tu máte tolik kádí na tu sůl a proč mi ukazujete, že tu slanou vodu lijete z jedné kádi do druhé.“ Jediné, co pochopím na sto procent, je, že na závěr se sůl dá do kádí, které připomínají umyvadla v táborové umývárce. A nejlepší jsou prý ta z kokosového dřeva.

Na sklonku dne dorazím do prvního svého balijského chrámu. Má být výjimečný tím, že je vedle skály a uvnitř v jeskyni jsou netopýři. „Where are you from?“ slyším nejčastější otázku všech, které potkávám. „Čéko,“ odpovídám, protože jsem pochopila, že pod tímhle jménem nás tady zná většina. „Tady vezmi sarong. Bez něj ne. Chrám tamhle. Pozor tam netopýr,“ chvíli hledám domestikovaného Čecha, ale opravdu to řekl muž za pokladnou. „Je to koník,“ vysvětluje, aniž bych položila otázku.

Stejné překvapení mě čeká i v hostelu Crystal Beach Bali, kde recepční Annie ovládá pár slovíček a chce se učit další. „Dobrou noc,“ učím ji a jdu spát. Na pětilůžáku jsem sama.