Budíček ve tři byl šílený. V Male, kde jsme ještě před pár hodinami byli, je totiž teprve 23:00 a moje tělo nechtělo o nějakém létání ani slyšet. Je to už šestý vzlet tuhle dovolenou a nevím, zda jsem se zmínila, ale já létání úplně nemusím. Teda tohle turistický. Akrobatické piruety s Flying Bulls jsou něco jiného. Může za to náš let z Dominikánské republiky před pár lety, kdy začala na palubě při vzletu hořet klimatizace, kabinu začal zaplňovat černý kouř, posádka začala pobíhat a paní za námi celou cestu svému asi šestiletému synovi říkala, že všichni umřeme. Jedenáct hodin. Od té doby se modlím, ať za mnou ani nikde poblíž nesedí otylá paní s napletenými barevnými copánky a ostravským přízvukem.

Přistání je hladké a Bali hned na letišti ukáže svou turistickou tvář. Naháněči jsou všude. „Taxi, ma'am?“, „Where are you going?“, „Cheap price just for you, my friend“, „Where are you from?“ Ježiš, jak já tohle nesnáším. Tvářím se nepříjemně (to si jistě většina z vás neumí představit) a procházím davem. Jeden je neodbytný. Vysvětluju mu, že mám aplikaci Blue Bird (obdoba Uberu), a on, že to jsou zloději a jediný poctivec na Bali je on. „Lucky me.“ Odveze mě prý za 300 na naše. Když mu říkám, že mně aplikace ukazuje 150, vykřikuje, že mě okradou. „Takového máme u nás premiéra, co mluví často o ostatních zlodějích,“ syknu směrem k nechápavému obličeji.

Po pěti minutách se zdá, že můj Modrý pták zklame. Že by další parafráze na českou politiku? Na displeji mého telefonu je auto kousek ode mě, ale nehýbe se. Tahle aplikace má tu nevýhodu, že se s řidiči nedá napsat. Šest minut, sedm. Vzdávám to a objednávám nové auto. „Where is your driver?“ ptá se se smíchem naháněč. Přesně v tu chvíli auto brzdí a řidič říká: „Lucie?“ Vítězoslavně spíš k naháněči říkám: „It's me.“ A jak už chci být odtud, málem si řidiči sednu na klín. Aha. Zase vlevo.

Ubytování je úžasný. Obstarávají to tu Kristýna a René a když jsem přijela, měla jsem asi za půl hodiny pocit, že jsou to kamarádi, které jsem dlouho neviděla. Začínám litovat, že je to teď jen krátká přestupní stanice. Když mi Kristýnka podávala klíčky od skútru s tím, že jinak se tady cestuje složitě, pomyslela jsem si cosi o jízdence sanitkou. Myšlenky na zážitkové poznávání zdejších nemocnic jsem rychle zaplašila a vyrazila na pláž. Tam mě uvítaly snad největší vlny, jaké jsem kdy viděla (to bych asi měla někdy zkusit), a jen a pouze vysportovaní lidé. To sem fakt nejezdí nikdo s nadváhou? Minimálně dnes na Melasti Beach nikdo takový není. Ani s celulitidou. Vracím se do ubytka, protože ráno chci vyrazit na týden. Někam. Jen ještě nevím kam.