Řinčící budík v 5:30 ve mně na chvilku vyvolává otázku, proč nemůžu být jako všichni ostatní a pobyt u bazénu si užívat. Jenže takhle ráno jsem ráda, že reaguju na světlo, takže otázky ohledně mého charakteru nechávám na posouzení jiným a vyrážím. Tentokrát raději autem. V Sanuru si neodpustí tradiční tanečky kvůli ceně a ani když jim vysvětluju, že jsem na Nuse byla před čtyřmi dny a znám ceny trajektů, nepřestávají to zkoušet. Je to jako když hrajete karty, vy říkáte protihráči, že víte, jaké karty má, a on se furt tváří, že je nemá, a doufá, že vy to skutečně nevíte. Tuhle partičku jsem nemohla prohrát. Po chvíli přesvědčuju jiného prodejce o ceně a za chvíli už sedím na trajektu. To ale neznamená, že jedu. Ať kapitán túruje motor, jako kdyby se snažil oživit něčí život, ale loď se ani nehne. Je na mělčině. Vyrazit jsme měli v sedm a je čtvrt na osm. Začínám se bát, že můj výlet bude klasicky dle mého rčení, a pomalu se smiřuji s tím, že mi potápěčská loď ujede a já budu muset na Nuse zůstat další den. V sedm třicet se odlepíme od břehu a já začínám znovu doufat.

Loď jsem stihla těsně. Spolu se mnou půjdou na ponor dva Italové, dvě holčiny z Nizozemska a náš australský divemaster. Místní Manta Point je vyhlášený a podle magazínu Diviac patří mezi deset nejlepších lokalit na potápění s mantami na světě. Nemůžu se dočkat. Po čtyřiceti minutách dorážíme do zátoky, kde už je devět dalších lodí. To zní šíleně, ale vzhledem k tomu, že doba ponoru je omezená, není to tak strašné. Než my se připravíme, půlka z nich už bude venku. Divemaster nám dává školení, vysvětluje, jak to pod vodou vypadá, jaké jsou proudy a na co si dát bacha, když vtom mu poklepe na rameno kapitán lodi: „Gregu, máme problém. Imigrační.“ Všichni se unisono otočíme směrem, kam ukazuje. „Shit,“ nechá se divemaster slyšet, protože očividně ani on, ani jeho kolega nemají povolení na práci. „Já nechci do vězení. Můžeme ujet?“ ptá se, zatímco imigrační kontroluje doklady lodí, které jsou již přímo v zátoce. „Jestli teď vyplujeme, tak jdou okamžitě po nás,“ nezdá se tahle strategie kapitánovi nejvhodnější. Připadám si jak v béčkovém filmu a na tu honičku jsem celkem zvědavá. Na lodi není signál, takže se divemaster pohybuje sem a tam jak žraloci, když čekají na potravu. Očividně zvažuje všemožné varianty, ale moc jich nemá. Po chvíli dává povel k odjezdu. A řekla bych, že jeho štěstí není úměrné jeho rozumu. Imigrační zůstává v zátoce.

První ponor dáváme na Manta Bay, kde není moc lodí a za mantami se tam občas jezdí šnorchlovat. Byť je ponor skvělý, moře je tu mnohem živější než na Maledivách, vidíme želvy, perutýny, klauny, murény, tak na mantu štěstí nemáme. Při hodinové přestávce kolem nás projede imigrační a my doufáme, že se vrátíme na Manta Point, jenže divemaster nás vyvádí z omylu, že „to už je daleko“. „Tak to ne, můj milej australskej. Já jsem přijela z Bali kvůli mantám a pokud je jen malá možnost, že na reefu budou, tak chci zpátky.“ Během chvíle se ke mně přidávají Italové i Nizozemky. „Ok, vracíme se zpátky,“ mění Greg ve vteřině své rozhodnutí. A já můžu říct, že jsem za svou prostořekost ráda.

První mantu vidíme už po třech minutách pod vodou. A druhou, a třetí. Pěti- až sedmimetrové kolosy se vždy na chvíli objeví a zase zmizí. Přibližně v půlce ponoru ale doplaveme k samotné „čisticí stanici“, kam se chodí nechat vyčistit od odumřelé kůže a rostlin, které se jí uchytí na povrchu těla i uvnitř. A to je právě důvod, proč sem manty připlouvají z dalekého okolí. Já bych to přirovnala k návštěvě dentální hygienistky. Zatímco my dojedeme na určenou adresu, tam si lehneme na lehátko, otevřeme pusu a hygienistka nám kartáčkem projede všechny skuliny v dutině ústní, manty sem připlouvají, aby se vztyčily a pod úhlem cca 40 stupňů otevřely taky ústní dutinu a ryby jim vpluly dovnitř a očišťovaly filtrační mechanismus. Manta je za to nesežere, protože tyhle hygienistky na její jídelníček nepatří, a když mají po práci, vyplivne je zase zpátky do moře. Máme obrovské štěstí, na samotném reefu je třináct obrovských mant a kolem nás dalších dvanáct. Nakonec je to nádherný ponor. Vlastně jeden z nejhezčích v mém životě.