Budíček v půl čtvrté je vražedný. Oblékám na sebe co nejvíc vrstev, protože já si myslím, že nahoře už pár lidí určitě zmrzlo. Dostáváme s Honzou hole, čelovku a vyrážíme k jezeru, přes které nás převeze vratká loďka. Ze začátku v džungli vůbec nevidím, kam šlapu, přemýšlím nad Martinem a jeho fobií z hadů, vybavuju si děsivé scény z Jurského parku a funím do strmého kopce. Některými cestami se nedá projít, takže se musíme vždy kousek vrátit a najít schůdnější. Místy jsou dobré pěšinky, jindy kameny kloužou a je znát, že je tam sráz dolů. Každý krok může znamenat, že zdejší džungli poznám víc, než bych chtěla. Je to hodně do kopce, takže zatímco se náš průvodce modlí, aby nás bohové při cestě ochránili a dopřáli nám krásný výhled, já se modlím, ať už jsme tam. Na vrchol Munduk Madeg dorazíme půl hodiny před východem slunce. @King nás chválí, že jsme dobří, že takhle rychle jde málokdo.

Všude kolem je mlha. Hustá a nepropustná. Stěží vidíme sto metrů před sebe. Nevypadá to na krásnou vyhlídku. King se nás snaží uklidňovat, že to ještě přijde, a po asi půl hodině se ukáže, že má pravdu. Na jedné straně směrem k nejvyšší sopce Bali Mount Agung, na kterou se aktuálně nesmí, protože je aktivní, zaúřaduje Rákosníček, mlha i mraky zmizí úplně, na straně směrem k Mount Batur se mraky posunou do údolí a vytvoří obláčky jak z Anděla Páně. Cestou dolů King děkuje bohům a nechává jim tam obětiny ve formě chleba a listu. A my dole děkujeme Kingovi za nádherné ráno a platíme za jeho služby, které vřele doporučuju. Můžete mu zavolat na +6283115702272.

Já vyrážím na opačnou stranu než Honza, takže se loučíme. Silnice okolo sopky Batur je o poznání méně prudká a má první zastávka má být v největším hinduistickém chrámu na Bali. Cestu mi ale zkříží procesí za zemřelé. Vpředu jdou lidé, kteří nesou obětiny bohům, košíky, ve kterých je jídlo, květiny, ale třeba i peníze. Vzadu pak hudební kapela. Směle se ptám, zda se mohu přidat, a hodinu strávím ve skupině asi dvou stovek místních, kteří se střídavě modlí a střídavě si chodí do pojízdného stánku pro sladké nápoje a cukrovinky. Asi tím, že jsme daleko od turistických míst, jsem objektem zájmu. Stejně jako já jsem dychtivá vědět, co se tady děje, oni zase chtějí vědět, jak cestuju, odkud jsem, jestli jsem sama. Zvou mě na hostinu, ale já bohužel mám před sebou dlouhou cestu, takže se nemůžu zdržet.

Besakih Temple jsem si možná mohla odpustit. Je to sice největší hinduistický chrám na Bali s krásnými vyhlídkami, plný nádherných staveb a zahrad, ale to s sebou přináší turismus. A ten s sebou kdovíproč nosí představu, že Evropan je chodící peněženka, prázdný mozek a charita v jednom. Takže zatímco včera mi Michael s Kingem nezištně pomáhali, dnes se mě snaží odrbat hned první žena, ještě než slezu z motorky. „Do chrámu musíš mít sarong. Pronajmu ti ho za 80 korun, protože jsi má nejnejka,“ říká lámanou angličtinou. V duchu si říkám, že by mě zajímalo, kolikrát za den tuhle lež vypustí a kolik obětin musí odnést do chrámu, aby se jí v zemi, kde karma je něco jako zaklínadlo dobrého chování, dobře spalo. Automaticky jdu na pokladnu, kde zaplatím vstup. „Sarong a průvodce máte v ceně,“ dozvím se. Před vchodem už na mě čeká zástup. Další žena mi váže sarong kolem pasu a já v domnění, že je to ten zaplacený, držím jako právě dojená kráva. „80 korun,“ slyším ji říkat. „Za co?“ „Za pronájem sarongu, ten budeš do chrámu potřebovat,“ usmívá se a natahuje ruku. Vysvětluju jí, že sarong mám v ceně vstupenky. „Tak sedmdesát,“ jako by mě neslyšela. Zaujímám stejnou strategii a ať říká dál, co chce, já odcházím. Nechám si uvázat sarong u vstupu a dostávám průvodce. Cestou potkáme pár dětí, které za nehinduistické peníze prodávají pohledy, rozuměj žebrají pro své rodiče, dozvím se pár informací o chrámu, ale hlavně to, že je to pro mého průvodce dobrovolnická činnost, za kterou nedostává zaplaceno, a že chce jít studovat. Při loučení vše dovrší věta: „Spropitné nedostanu?“ Odpovídám záporem a vysvětluji, že tím, že bere mzdu a ještě lže, se dostane do pekla. Že já raději nezůstala na tom ceremoniálu.

Navigace mi ukazuje 10 km k vodopádu Tukad Cepung Waterfall, když na mě gestikulují z druhé motorky dva Asiati. Zastavím a oni se mě ptají, zda nevím, jak se dostanou na Lempuyang Temple. „Můžu vám to ukázat na mapě, ale je to tak 50 kilometrů,“ vysvětluju. Řečí, které nerozumím, se asi shodnou, že je to daleko, a ptají se, kam jedu já. Když jim v jejich katalogu ukážu vodopád, rozhodují se, že pojedou za mnou. Jenže u mě nemůže být nic jednoduché a nádech napětí to prostě asi mít musí, takže po pěti minutách se mi vypne telefon a ani powerbanka už nemá šťávu. Jsou dvě možnosti, buď to najdeme bez mapy tak, že se budeme ptát, druhá možnost je si sednout do warungu a tam nabít baterky. Domlouváme se na první možnosti, protože vzhledem k tomu, že je vodopád v katalogu, budou tam turisté, takže to každý bude znát. Ne tak na Bali. „Nevím, neznám, tam jsem nikdy nebyl,“ jsou nejčastější věty, které následující půl hodinu slyším. Občas někdo mávne nějakým směrem a my jedeme. V městečku Bangli mi týpek bez zubů říká: „To je strašně daleko, ale máme tady jiný vodopád. Dovedu vás k němu.“ Turisté z Japonska stejně jako já nadšeně souhlasí. Bereme týpka na motorku a vydáváme se do lesa hledat vodopád. Vodopád je skvělý, stejně jako ten postarší pán, co se směje všemu, co řekneme, ale není to Tukad Cepung Waterfall. Poděkujeme a přestože nás zve domů na čaj, odjíždíme každý svým směrem. Japonci do chrámu, já do nejbližšího warungu, kde nabíjím mobil i powerbanku.

Vodopád nakonec najdu a je fantastický. Bohužel tím, že není daleko od Ubudu, tam nejsem sama, ale za to hledání to stálo. Cíl mé cesty je dnes Ubud, vyhlášené městečko, které by ale mělo být synonymem relaxování a pohody. Udělám zásadní cesti na motorce na semaforu. Fotky @InDaLodge vypadají dobře a mně je celkem jedno, kde budu spát. Teda aspoň jsem si to myslela. Už příchod na desetilůžkový pokoj, který rozhodně vypadá nejhůř z těch všech, kde jsem dosud byla, mě měl varovat. Mám ale hlad, takže ze sebe jen shodím batoh a jdu se najíst. Když se vrátím, je už noc. Na pokoji se seznámím s Rafim, týpkem z Pákistánu, další dva už spí a vydatně chrápou. Tím, že jsem se koupala ve vodopádu, rychle vylézám na palandu a chci, ať už je ráno. Moc dobře se ale nevyspím. Všemožné zvuky, pachy a komáři mi to nedovolí.

Amed je ideální město pro baťůžkáře a potápěče, tedy pro mě. Černé pláže nelákají turisty, kteří za sebou táhnou dva kufry, a přitahují milovníky podvodního světa. Já se rozhoduji tu dát dva ponory na vraku Liberty. Sto dvacet metrů dlouhé torzo americké zásobovací lodě torpédovala v roce 1942 japonská ponorka u ostrova Lombok, ale posádce se podařilo u Tulambenu najet na pláž a náklad zachránit. Pod vodou loď skončila až o 21 let později, kdy ji tam posunuly erupce sopky Agung.

Zastavujeme na parkovišti, kam k nám docupitají dvě paní, které by české předpisy nenechaly přeskládávat ani krabice ve skladu. Zkušeně si hodí jednu desetilitrovou lahev na hlavu, druhou na rameno a jdou k moři. Chvíli zůstávám opařená. Borci, kteří vypadají jak Pepek námořník, by s odnesením dvou lahví najednou měli problém. Ony se u toho usmívají. Tábořiště děláme na černé kamenité pláži, kde by asi nikdo nehledal jeden z nejhezčích vraků Indonésie, a jdeme do vody. Loď leží přibližně 20 metrů od břehu v hloubce od tří do 35 metrů. Je pokrytá korály a všude kolem je ohromující množství ryb. První ponor dáme kolem vraku, při druhém pak proplouváme skrz. Oba ponory mi nahrazují to, co mi chybělo na Maledivách. Nádherné korály a obrovské množství ryb. Kdyby mi nebyla zima (omlouvám se všem do Čech), byl by to dokonalý ponor.

Jsou čtyři odpoledne a já teprve vyrážím na cestu, přitom chci dojet do Baturu. Navigace mi ukazuje dvě hodiny do cíle. Uvidíme, jak to půjde, takže si ubytování nekupuju dopředu. Po hodině cesty odbočuju směrem do vnitrozemí a tady už mi začínají mávat i dospělí, což je známka toho, že sem zas tolik turistů nejezdí. Asi po kilometru mi zčerná telefon. „Sakra. Baterka,“ zastavuji u malinkého obchůdku a hledám powerbanku. Mladík z obchůdku se ptá, zda nepotřebuju pomoc. Tvrdím, že ne, ale když se ani po zapojení powerbanky nic neděje, ptám se, zda si u nich přece jen mohu chvilku nabít telefon. „Where are you going?“ ptá se zvědavě, a když řeknu, že do Baturu, tak jen prohodí, že tam jsou blbé silnice a že už bude noc. Zamluví to ale hned klasikou: „Where are you from?“ Když řeknu, že z Česka, rozzáří se mu oči. „Znáš Škoda?“ „No jasně, že znám. Mám Superba.“ Zdá se, že jsem si získala mladíkovy sympatie, jako bych právě řekla, že vlastním přinejmenším Maserati. Povídáme si půl hodinky a vzhledem k tomu, že za chvíli opravdu bude noc, vyrážím dál.

Cestou v příkrém kopci zastavuji, abych si udělala fotku, když vtom u mě přibrzdí motorka. Mladík se ptá, zda nepotřebuji pomoc. Vysvětluji svou lásku k panoramatům a on mě varuje, že cesta nahoru je ve špatném stavu a zda umím dobře řídit. Zkontroluju jizvu na levém předloktí a přiznávám, že Rallye Dakar jsem zatím nejela. „Maaam, odvezu tě,“ říká lámanou angličtinou, „tam jsou sesuvy půdy.“ Věta, která vzbudí mou okamžitou pozornost. „Včera hodně pršelo, takže je tam bahno,“ doplňuje zbytečně ve chvíli, kdy já už mu uvolňuji místo řidiče a pro jistotu se ptám, zda se má jak dostat dolů. Když mi kývne na souhlas, říkám, že můžeme jet. Cestou se dozvím, že se jmenuje Michael Ketut Simantara, je mu 16 a řídí od 12 let. Občas mu něco zaječím do ucha na znamení, že si ten adrenalin užívám. Na vrcholu kopce mi navrhuje, ať se jdeme podívat na vyhlídku. Zrovna je západ slunce a výhled na Batur je nádherný.

Při scházení k motorce se Michael ptá, zda mám kde spát. Když popravdě přiznám, že ne, nabízí mi ubytování u svého strýčka. V hlavě se mi honí přísný výraz mé maminky a mého manžela, pokud půjdu spát někam, o čem aktuálně nic nevím, na druhou stranu je tu zážitek nebo nic a zatím mi ten kluk dost pomohl. Slyším se, jak říkám, že se podívám a že kdyžtak pojedu do ubytování, které mám vybrané. Sjíždíme z kopce, všude je štěrk a kamínky, takže se kola občas naprázdno protočí. V další rovince je vidět sesuv půdy. Utržený kus stráně a hlína proměněná v bahno jsou po celé silnici. Položit tady motorku nebude asi nic výjimečného. Michael za mého „hati hati“, což znamená v indonéštině opatrně, plynule projíždí. Nohy mám od bahna, ale jsem ráda, když jsme na druhé straně. Po cestě potkáme ještě tři sesuvy a mně je jasné, že mě zachránil, že tohle bych nedala.

Ve vesnici zajíždíme k domu, Michael zatroubí a přichází menší muž. Představuje se jako King. „I am queen,“ odvětím s kamennou tváří, což ho trošku zmate. Dodávám, že si dělám legraci. Nasedáme na motorku a jedeme se podívat na ubytování. Přiznávám, že se bojím, že to bude dřevěný domek s vlnitým plechem, protože ubytování stojí 200 Kč na noc. Při příjezdu mám šok. @SonganHomeStay je krásný, zahrada vypadá, jako když se o ni stará celý tým Receptáře Prima nápadů, a majitel s majitelkou jsou usměvaví lidé, kteří mě asi pětkrát přivítají úklonem. Je jasné, že tu zůstávám, a když za sebou slyším cestovatele, který právě přijel, říkat: „My name is Honza,“ je jasné, že si dnes i popovídám česky.

Nakonec je z toho mezinárodní večer, kdy se k nám připojuje Ital a Irka a i Kadek Suking, který je učitelem angličtiny, nám vypráví o své zemi. Domlouváme se, že ráno s ním půjdeme na východ slunce.

První moje cesta ráno vede do vesničky Tenganan, domova etnika Bali Aga, potomků původních Balijců. Podle Lonely Planet tady člověk vkročí o několik století zpět, ale zároveň je to prý turistické místo, což já zrovna nemusím. Jestli sem přivezou autobus turistů, kteří budou už při vystupování pokřikovat: „Hele, Máňo, ten chlap má sukni,“ tak se otočím a zmizím stejně rychle jako u nás Vietnamci, když na tržiště přijedou celníci.

Ve vesničce jsem naštěstí zatím jediná cizinka. Nejprve procházím tu turistickou část, kterou člověk pozná tak, že jsou tu vystavené sošky, sarongy, masky a jiné věci na prodej a prodejci vás tahají, ať se k nim domů jdete podívat. Já mířím do postranních uliček, kde naopak strkám hlavu do dveří já. „Dobrý den, vy vyrábíte ten speciální dvojitý ikát?“ ptám se drze a nakoukávám na dvorek malinkého domku. Holčina mě hned zve dál. „Ano, to je ono,“ mluví trošku anglicky, tak se s ní dávám na chvilku do řeči. Zdejší výrobu dvojitého ikátu, který dělají jen v této jediné vesnici, považují za umění. To by asi koukali, že u nás je určitými lidmi považován za umělce Fatty Pillow. Zaplaším myšlenky na scestnou českou youtube scénu a poslouchám dál. Nítě se dlouhou dobu barví a vymýšlí se vzor, který pak utkat trvá týden. Celá výroba zabere i rok. Nechávám holčinu pracovat, očividně má před sebou náročný týden.

Zastavuju se u skupiny lidí, kteří vycházejí z chrámu. Ptám se, zda byl ceremoniál, a dozvídám se, že jsem se zrovna ocitla na pohřbu. „Já jsem Numan, zemřela mi maminka, přidejte se na naši hostinu,“ zve mě přátelsky asi padesátiletý muž a ukazuje na pohoštění na stole i na zemi. Nejde odmítnout. Chvíli si povídáme a podává mi hnědou hmotu. „We call it funny stick,“ pomrkává. V mém obličeji se dá jasně číst, že nechci ochutnávat něco, co se klepe ve stejném rytmu jako mužova ruka. On si to ale vykládá tak, že nechápu jeho otázku, a vysvětluje, že když se obal z banánového listu zmáčkne, tak hmota vyjede a připomíná to… penis. Směje se na celé kolo. Je jasné, že když teď neochutnám, urazím jeho i jeho smysl pro humor. „Co v tom je?“ na chvilku odkládám svůj hluboký nádech předtím, než se do toho pustím. „Rýže, vinný cukr a kokos,“ vyjmenovává, zatímco já si říkám, že to by nemuselo být nejhorší, a zakousnu se. Přemýšlím, k čemu to přirovnat. Možná kakaové pudinkové řezy.

Zůstávám s rodinou sedět hodinu. Povídáme si. Snažím se z poskládaných slovíček složit informace o vesničce, snad správně. Někdy to připomíná takovou tu táborovou hru, kdy říkáte: Jsi muž? Ano. Ještě stále žiješ? Ano. Žiješ v ČR? Ne… atd. Podobným systémem se dozvídám, že původ místních je, na rozdíl od ostatních Balijců, z Austrálie. Ve vsi žije stejně lidí, jako v létě dorazilo na oslavu narozenin do Únanova u Znojma. Všichni se znají. Navíc do vsi se nikdo nemůže jen tak přistěhovat. Buď musí mít místní kořeny, nebo se sem musí přivdat či přiženit. Obyvatelé totiž dostávají darem půdu, kde pak nová rodina může postavit dům. Otázku na to, zda tu jsou tedy už téměř všichni příbuzní a že jde tedy o incestní vztahy, raději rychle polknu. Beztak je nejvyšší čas vyrazit.

Má další zastávka je Tirta Gangga – vodní chrám královské rodiny. Kdyby nebylo lehce pod mrakem, tak se v místních bazéncích vykoupu. Chci toho ale ještě dneska stihnout hodně, tak udělám pár fotek a mířím najít restauraci. V břiše mi už kručí tak, že se lidi otáčejí. „Paní,“ otáčím se, „chcete jít na trek po rýžových polích?“ čte mi jednu z myšlenek zubatý muž v tradičním obleku. „Chci, ale nejdřív se musím najíst." Doporučuje mi warung (místní typ restaurace) a domlouváme se, že se za hodinu půjdeme projít. Po fantastickém jídle zvažuju, jestli se mi chce škrábat do kopců, ale Jasmin čeká před restaurací a nechci ho zklamat.

Cestou dostávám skvělou přednášku o rýži. Když mu říkám, že u nás známe jen výsledný produkt, ale nepěstujeme ji, nechápe to. „Nepěstujete? Co jíte?“ dostávám z balijského úhlu pohledu logickou otázku. Vyjmenovávám brambory, knedlíky, těstoviny, hranolky atd. Zubí se a pokračuje ve výkladu. Dozvídám se, že pěstují dva druhy rýže – balinéskou a Jafa. Balinéská je větší, dražší a pěstuje se dvakrát ročně, zatímco Jafa stihne vyrůst třikrát. Jsem tak zaujatá výkladem, že šlapu do prázdna a letím. Nohu mám od bahna, foťák naštěstí stihnu chytit. Jasmin dostává záchvat smíchu, že mi ani nezvládne odpovědět na otázku, do kterého druhu rýže jsem zrovna slítla. Jde si se mnou plácnout a říká, že jsem skvělá. Cizí neštěstí zkrátka potěší kdekoli na světě. Po dvouhodinovém treku nádhernou krajinou se loučíme. Jak jinak než plácnutím. Tady je jeho číslo, kdyby jel náhodou někdo kolem a chtěl se zasmát: +62 852 37845043.

Cestou na Lempuyang Temple Gate kleju. Strmý kopec samá zatáčka je horší než křížová cesta na Hněvín. Kleju znovu a vůbec netuším, jak pojedu dolů. Značky, na kterých je sklon nakreslený, mi na odvaze nepřidávají. Už kleju i nahlas. Nahoře si prohlédnu nádherný výhled, který kazí jen fronta na fotku a představa zpětné cesty. Vzývám všechna božstva zdejšího chrámu k ochraně, až pojedu dolů. Hinduismus má prý přes 330 milionů bohů, tak nějaký silniční určitě existovat musí. „Prosím, je tu někdo, kdo mě sveze dolů?“ ptám se u pokladny. A oni mi dohodí mladíka, který si ještě minulý týden hrál s autodráhou. Sedám za něj s nedůvěrou. Jeho pas, kterého se držím, je přibližně široký jako moje stehno (myslím na jednoho kamaráda), ale jede jak Rossi. Jsem šťastná, když jsem dole.

Dnešní noc trávím v nejlepším hostelu, v jakém jsem kdy byla. Jmenuje se @Samasamacafe. Jen je tu bohužel jediná Australanka, která není moc sdílná, takže jdu spát poměrně brzy. Ráno chci jít potápět.

Ráno jsem pokecala se spolubydlícími – dvěma Portugalkami, Francouzkou a Australanem. Posbírala mezinárodní zkušenosti z Bali, zabalila pár věcí na týden a vyrazila. Na skútru. Nevěděla jsem, jak vypadají místní silnice, doufala jsem, že předpisy jsou stejné jako u nás a že po mně nikdo nebude chtít mezinárodní řidičák. Nevěděla jsem vůbec, co mě čeká.

První challenge je natankovat. Sice už z Asie místní druhy čerpacích stanic znám, takže mě nepřekvapí, když u stánků prodávají lahve s benzínem, které vám jen nalejí do nádrže, nebo že jinde mají malinko sofistikovanější „benzínku“ na kličku, přesto při zastavování přemýšlím, co by tomu řekl český předpis ČSN 65 0202 o hořlavých kapalinách, plnění a stáčení na výdejních čerpacích stanicích. V tu chvíli si uvědomím, že můj problém bude jinde – nevím, co mám vlastně do tohohle pekelného stroje natankovat. Píšu Kristýně. Odpověď zní: „Žlutý nebo zelený, to je jedno.“ To mě mohlo napadnout. Nechávám si žluťákem nádrž naplnit po okraj, byť benzín (či naftu – kdo ví) mají u každého stánku s instantními polévkami a ovocem, platím asi 30 korun a vyrážím na sever.

Cesta je zatím celkem v pohodě. Jedu podle navigace Maps.me, kterou jsem si oblíbila už dávno a zatím nikdy nezklamala. Najíždím na most nad zálivem do pruhu jen pro motorky a přede mnou se objeví brána na výběr mýtného. Sesedám s tím, že zaplatím, jenže to tady nejde. „Card, card,“ opáčí obsluha, která očividně nemluví anglicky. Snažím se vysvětlit rukama nohama, že kartu nemám a navedla mě sem navigace a v protisměru rozhodně nepojedu. „I bum bác if I go this way, jestli mi jako rozumíš,“ zdramatizuju celou situaci, jen ať mě pustí dál. Muž v reflexní vestě chvilku přemýšlí, pak cosi říká ženě, která stojí ve frontě za mnou, bere její kartu a pouští mě. Paní nabízím peníze, ale prý je to OK.

Silnice z Bukitu směrem na Sanur má dva pruhy. Největší rozdíly oproti našim silnicím jsou, že jednak je tu hodně skútrů, které předjíždějí ze všech stran, druhak když troubí, tak to neznamená: „Co na to lezeš, když to neumíš!“, ale „Pozor, budu tě předjíždět, tak se nelekni,“ a za třetí tu občas jedou v protisměru. Když se vám tam objeví poprvé, máte potřebu gestikulovat, že jedou špatně, a volat na 112 nebo na policii nebo někam. Jenže záhy pochopíte, že tak jedou jen chvíli, než přejedou do toho správného pruhu. Divný pocit. Kdyby si to takhle střihnul někdo u nás, způsobí hromadnou nehodu. A kdyby to udělal na D1, máme zas kolaps, jak když v zimě překvapivě nasněží.

A pak je tu ještě jeden rozdíl. Na semaforu si se mnou každý chce povídat. Zajímá je, kam jedu, odkud jsem, co se mi tady líbí nebo jak se jmenuju. Občas to dělají i za jízdy, což já s vyděšeným výrazem jasně sdělujícím, že se věnuji řízení, odmítám. Když na mě takhle kousek před Sanurem gestikuluje cizinec, ukazuju mu, že pokud nechce, aby naše skútry dělaly berany berany, musíme zastavit. Ptá se na cestu na Nusa Penidu, udělám mu hotspot a on se domluví s kámošem, kde se sejdou. Je z Argentiny a navrhuje, ať jedu s ním.

Rozloučili jsme se na křižovatce do sanurského přístavu a já pokračuji do Kusamby. Tady se těží sůl a já chci to království, kde těží víc než zlato, vidět. Očividně sem turistů moc nejezdí, protože mě na černočerné pláži každý vítá. Jeden dolarůchtivý mi navíc nabízí své služby. Prý 60 korun za to, když mě odvede k rodině, kde těží sůl. „Terima kasih,“ odvětím slušně a říkám mu, že já chci 100 Kč, když bude moci jít po mém boku. Nevím, co se mu na tom obchodu nelíbilo, ale mění směr stejně rychle jako se mění hodnota bitcoinu.

V dřevěném domku na zápraží nacházím sedět rodinku. Vnučka babičce zřejmě zrovna vybírá z dlouhých šedivých vlasů vši. Tvářím se, že vši mě nezajímají a chci vidět těžbu soli. Nikdo neumí anglicky, takže si pomáháme rodnými jazyky. Postup mi ukazuje názorně, ale mezi jednotlivými kroky dlouho mluví. Těžko říci o čem. Možná mi říká, že naše pohádka Sůl nad zlato je blbost, že jinak by nežila v takové chatrči. Nebo naopak říká, že nebýt soli, neměli by co jíst. Nebo mluví o počasí stejně jako já, když s někým musím mluvit a nechci. Já přikyvuji a občas něco pronesu česky. Vždycky se rozzáří a má radost, že jí chápu. Přikyvuje. A to navzdory tomu, že říkám: „Vůbec vám nerozumím a doteď jsem nepochopila, proč tu máte tolik kádí na tu sůl a proč mi ukazujete, že tu slanou vodu lijete z jedné kádi do druhé.“ Jediné, co pochopím na sto procent, je, že na závěr se sůl dá do kádí, které připomínají umyvadla v táborové umývárce. A nejlepší jsou prý ta z kokosového dřeva.

Na sklonku dne dorazím do prvního svého balijského chrámu. Má být výjimečný tím, že je vedle skály a uvnitř v jeskyni jsou netopýři. „Where are you from?“ slyším nejčastější otázku všech, které potkávám. „Čéko,“ odpovídám, protože jsem pochopila, že pod tímhle jménem nás tady zná většina. „Tady vezmi sarong. Bez něj ne. Chrám tamhle. Pozor tam netopýr,“ chvíli hledám domestikovaného Čecha, ale opravdu to řekl muž za pokladnou. „Je to koník,“ vysvětluje, aniž bych položila otázku.

Stejné překvapení mě čeká i v hostelu Crystal Beach Bali, kde recepční Annie ovládá pár slovíček a chce se učit další. „Dobrou noc,“ učím ji a jdu spát. Na pětilůžáku jsem sama.

Budíček ve tři byl šílený. V Male, kde jsme ještě před pár hodinami byli, je totiž teprve 23:00 a moje tělo nechtělo o nějakém létání ani slyšet. Je to už šestý vzlet tuhle dovolenou a nevím, zda jsem se zmínila, ale já létání úplně nemusím. Teda tohle turistický. Akrobatické piruety s Flying Bulls jsou něco jiného. Může za to náš let z Dominikánské republiky před pár lety, kdy začala na palubě při vzletu hořet klimatizace, kabinu začal zaplňovat černý kouř, posádka začala pobíhat a paní za námi celou cestu svému asi šestiletému synovi říkala, že všichni umřeme. Jedenáct hodin. Od té doby se modlím, ať za mnou ani nikde poblíž nesedí otylá paní s napletenými barevnými copánky a ostravským přízvukem.

Přistání je hladké a Bali hned na letišti ukáže svou turistickou tvář. Naháněči jsou všude. „Taxi, ma'am?“, „Where are you going?“, „Cheap price just for you, my friend“, „Where are you from?“ Ježiš, jak já tohle nesnáším. Tvářím se nepříjemně (to si jistě většina z vás neumí představit) a procházím davem. Jeden je neodbytný. Vysvětluju mu, že mám aplikaci Blue Bird (obdoba Uberu), a on, že to jsou zloději a jediný poctivec na Bali je on. „Lucky me.“ Odveze mě prý za 300 na naše. Když mu říkám, že mně aplikace ukazuje 150, vykřikuje, že mě okradou. „Takového máme u nás premiéra, co mluví často o ostatních zlodějích,“ syknu směrem k nechápavému obličeji.

Po pěti minutách se zdá, že můj Modrý pták zklame. Že by další parafráze na českou politiku? Na displeji mého telefonu je auto kousek ode mě, ale nehýbe se. Tahle aplikace má tu nevýhodu, že se s řidiči nedá napsat. Šest minut, sedm. Vzdávám to a objednávám nové auto. „Where is your driver?“ ptá se se smíchem naháněč. Přesně v tu chvíli auto brzdí a řidič říká: „Lucie?“ Vítězoslavně spíš k naháněči říkám: „It's me.“ A jak už chci být odtud, málem si řidiči sednu na klín. Aha. Zase vlevo.

Ubytování je úžasný. Obstarávají to tu Kristýna a René a když jsem přijela, měla jsem asi za půl hodiny pocit, že jsou to kamarádi, které jsem dlouho neviděla. Začínám litovat, že je to teď jen krátká přestupní stanice. Když mi Kristýnka podávala klíčky od skútru s tím, že jinak se tady cestuje složitě, pomyslela jsem si cosi o jízdence sanitkou. Myšlenky na zážitkové poznávání zdejších nemocnic jsem rychle zaplašila a vyrazila na pláž. Tam mě uvítaly snad největší vlny, jaké jsem kdy viděla (to bych asi měla někdy zkusit), a jen a pouze vysportovaní lidé. To sem fakt nejezdí nikdo s nadváhou? Minimálně dnes na Melasti Beach nikdo takový není. Ani s celulitidou. Vracím se do ubytka, protože ráno chci vyrazit na týden. Někam. Jen ještě nevím kam.